Petrodolarových království či emirátů, které donedávna měly peníze na cokoli včetně nejmodernějších zbraní, najdete dost. Ale pouze Rusko představuje ojedinělou kombinaci státu, který je stejně tak závislý na vývozu ropy a plynu, jako je zároveň schopný si prvotřídní vojenskou techniku sám vyrobit. Kdyby se nadzvukové stíhačky Suchoj Su-35 daly brát jako reprezentativní vzorek toho, co je ruský průmysl obecně schopen solventním zájemcům nabídnout, bylo by v Rusku dobře.
Když pomineme estetické hledisko, tedy že tohle doopravdy jsou „krásné nové stroje“, pak asi podstatnější je hodnocení odborníků, jež zní „very capable“, což je velká pochvala. Nejenže jsou zcela srovnatelné s tím, co v oblasti bojových letounů dovedou nabídnout západní výrobci, ale Rusové se ani trochu cenově nepodbízejí.
Čína, která jako první zahraniční zákazník loni v listopadu podepsala smlouvu na dodávku 24 kusů, údajně za každý zaplatí něco mezi 83 a 85 miliony amerických dolarů.
Rusko sice netěší představa, že jeho pokročilé zbrojní systémy končí v dílnách čínských plagiátorů, ale peníze se mu velmi hodí
Hlavním lákadlem jsou přitom nové pohonné jednotky, které Číňané sami nedokážou ani při největší snaze vyvinout, a tak se chtějí na ruských předlohách pocvičit v reverzním inženýrství, jako už mnohokrát předtím. Jiný typ bitevníku, Su-34, který do aktivní služby ruské vojenské letectvo zařadilo teprve předloni, funguje v Sýrii jako na „předváděčce v ostrém provozu“. Rusko sice netěší představa, že jeho pokročilé zbrojní systémy končí v dílnách čínských plagiátorů, ale peníze za vývoz „speciálu“ se mu velmi hodí.
Civilní konverze
Jestli totiž Rusům někdy něco nešlo a nejde jim to dodnes, pak je to transfer špičkových vojenských technologií do civilního průmyslu. V Rusku byste prostě marně hledali nějaké potvrzení teorie komparativních výhod na příkladu spin-offu z mimořádně nákladných ruských zbrojních programů.
V roce 2014, za který jsou k dispozici mezinárodně srovnatelná data, nenajdete v ruském čistém vývozu (v dané položce tedy více vyvezlo, než dovezlo) nic, co by připomínalo civilní technologie a zároveň se na něm podílelo alespoň jedním procentním bodem. Když změkčíte svoje nároky na půlprocentní podíl, pořád nic. Nula celá tři desetiny procenta? Pořád nic. Teprve když jdete pod tuto hranici, najdete s podílem 0,27 procenta na čistém ruském vývozu položku „zařízení pro jaderné elektrárny“.
Suchoj Su-35, významný ruský vývozní artikl
Brazílie je také hlavně o železné rudě, sóji a dalších komoditách, ale v jejím čistém vývozu se na dvě procenta dostanou letadla (Embraer).
Můžete být sebevětší rusofil, ale víte, že v případě poklesu cen surovin na světových trzích má tahle země opravdu velký problém, jak ekonomicky podepřít svoje velmocenské ambice. Rusko exportuje hlavně ropu, plyn, další suroviny a polotovary a vývoz „speciálu“ nedokáže výpadek příjmů z exportu surovin vykompenzovat ani náhodou.
Rubl nepomáhá
Každé desetiprocentní oslabení kurzu národní měny vůči měnám obchodních partnerů by mělo zvednout dlouhodobý čistý vývoz o 1,5 procenta HDP, alespoň k tomu dospěla studie Mezinárodního měnového fondu počítaná na panelu 60 zemí za pětatřicet let do roku 2014. Rubl je dneska podle BigMac Indexu podhodnocený o skoro 70 procent, což by mělo výrazně pomáhat vývozu. Obrázek je však mnohem složitější.
Velmi se vyplácí export všeho, co má produkční náklady v rublech a prodejní ceny v dolarech. Tuhle definici ovšem zdaleka nejlépe naplňují zase ty komodity. Dokud lze odkládat investice do prospekce nebo těžebních technologií, většinou dovážených, je v podstatě velká část nákladů těžařských koncernů v rublech, což platí i pro logistiku až do přístavního terminálu. Takže přes obrovský pokles dolarových cen byla loni těžba ropy rekordní (přes 530 milionů tun) a momentálně se udržuje na téměř 11 milionech barelů denně. Díky rublovým přímým nákladům do již otevřených nalezišť drží Rusové tržní podíl a ropné a plynárenské koncerny typu Gazprom, Lukoil nebo Rosněfť jsou v černých číslech.
Automobilka AvtoVAZ vyrábějící lady spadla o 31 procent
Jiná věc je, co pokles dolarových cen dělá se státním rozpočtem, který je s exportem ropy a plynu propojen pupeční šňůrou přes zdanění. Rusové mají „dynamicky“ nastavený systém zdanění, kdy při poklesu cen dostával první ránu státní rozpočet, takže navzdory rekordní těžbě a ziskovému hospodaření těžařů nízkými cenami velmi utrpěly rozpočtové příjmy. Každé snížení ceny ropy o pět dolarů pod 50 dolarů za barel, na nichž byl rozpočet s deficitem tři procenta HDP sestaven, znamená jeho zhoršení o ekvivalent jednoho procenta HDP. Takže se škrtá všude s výjimkou armády a sociálních věcí a dobře se nemají ani ti, kteří by měli profitovat z náhrady dovozu tuzemským zbožím. Třeba automobilka AvtoVAZ vyrábějící lady spadla o 31 procent.
Dobře bylo
Nejhůř dopadají složitější civilní výroby, jež mají spoustu dovážených dílů. Tyhle firmy se jen velmi obtížně uplatňují ve světě, viz statistiky čistého ruského vývozu, ale zároveň i na domácím trhu, kde kvůli dovozním komponentům hodně zdražily. Protože výpadek domácí poptávky daný mohutným poklesem reálné kupní síly nedovede nahradit vzestup poptávky v zahraničí, průmyslová výroba v Rusku klesá a zemědělství stagnuje.
Je možné, že letos v druhém pololetí nebo napřesrok začne export opisovat učebnicovou křivku ve tvaru písmene J a vydá se na vzestupnou dráhu, ale ve spotřebním zboží nebo ve výrobě investičních statků to bude trvat velmi dlouho – tak moc to v tučných časech zanedbávali.
Rusko má v nových členských zemích EU čtvrtstoletí od odjezdu posledního sovětského vojáka takřka nulovou ekonomickou gravitační sílu. Na rozdíl od psychologického vlivu dosud mohutné síly vojenské
V dolarovém vyjádření je dnes ruský HDP na obyvatele s osmi tisíci dolarů zhruba poloviční oproti situaci před dvěma lety, ale i v reálném rublovém vyjádření klesl loni o čtyři procenta a letos bude jeho pokles pokračovat, byť mírnějším tempem. Reálné mzdy klesají nejméně dvakrát rychleji než HDP, o čemž svědčí meziroční pokles maloobchodních tržeb o 13 procent (v loňském listopadu). Dobře už bylo.
Rusko má v nových členských zemích EU čtvrtstoletí od odjezdu posledního sovětského vojáka takřka nulovou ekonomickou gravitační sílu. Na rozdíl od psychologického vlivu dosud mohutné síly vojenské. Tohle schisma působí v mezinárodní politice ohromné problémy. Rusům samozřejmě neuniklo, že ekonomicky ani náhodou nemají na to, udržet ve své zájmové zóně kohokoli, kdo ochutnal „čtyři evropské svobody“. To také vysvětluje prudkost reakce vůči Ukrajině, která něco na způsob postupného vytváření společného ekonomického prostoru s EU dojednala.
Krátký čínský konec
Další rozhraní najdeme ve Střední Asii, kde se ovšem přetahování o ekonomický a politický vliv neodehrává mezi Ruskem a EU či Spojenými státy, ale mezi Ruskem a Čínou, trochu Tureckem. Rusko je dosud pro některé „stány“ nejen hlavním ekonomickým partnerem, ale v podstatě i hlavním zaměstnavatelem.
Když 40 procent Tádžiků v práceschopném věku dře v Rusku na stavbách, těží dříví v sibiřské tajze, uklízí a vůbec bere jakékoli práce, jež pro Rusy už nejsou atraktivní, a domů posílají ekvivalent 42 procent tádžického HDP (což je suverénně světový rekord), nehledá se alternativa nijak snadno. Kyrgyzstán je na tom velmi podobně.
Přečtěte si: Putin, nejbohatší Evropan v nesnázích
Naopak Kazachstán, Ázerbájdžán či Turkmenistán jsou sice poklesem ropné a plynové konjunktury těžce postiženy, ale mají perspektivní náhradu v podobě Číny, kterou je nuceno Rusko sice krajně nerado, ale přece jen strpět – neboť je na ní samo závislé. Čína na rozdíl od EU není jenom ekonomická mocnost, kterou mohou Rusové vojensky beztrestně vláčet a vnitřně rozkládat.
Představy o Eurasijské ekonomické unii, která by postsovětský prostor připoutala k Rusku, berou zasvé (viz samostatný článek). Recese vyprázdnila peněženku hlavního sponzora, a ten navíc na Ukrajině předvedl, že jeho objetí může být pro lokální satrapy snad až příliš těsné.
Když čtete vyjádření ruských technokratů, není to slovník nějakých Brežněvových pohrobků, ale mezinárodně srozumitelná ekonomická hantýrka plná převzatých anglicismů, což vůbec neznamená, že to jsou skrytí přátelé Západu kamuflující svoji pravou orientaci před Putinem. Ve skutečnosti velmi dobře vědí, že pokles cen ropy znamená buď další škrty, nebo vyčerpávání rezerv ze dvou státních rezervních fondů, v nichž toho již mnoho nezbývá (dohromady odhadem asi polovina z někdejších 225 miliard dolarů).
Sice by klesající ekonomice rádi dali nějaký růstový impulz, ale vědí, že na něco makroekonomicky významnějšího nemají peníze. Přístup k západním finančním zdrojům je v podstatě tabu: jednak zde nadále působí faktor sankcí, jednak Rusové dělali v posledních dvou letech, co mohli, aby snížili zadluženost ruských firem v zahraniční měně, a na kurzové riziko musejí být velmi opatrní.
Když čtete vyjádření ruských technokratů, není to slovník nějakých Brežněvových pohrobků, ale mezinárodně srozumitelná ekonomická hantýrka plná převzatých anglicismů
Sázka na Čínu je poněkud jednosměrná ulička, navíc čínský hlad po surovinách značně polevil. Pro Rusko je dnes Čína obchodním partnerem číslo jedna, ale pro Číňany je Rusko číslem deset – tahle asymetrie musí být pro Moskvu stejně nepříjemná a frustrující, jako je zjevná. O to víc, že si ji Rusové sami vyzbrojují a musejí strpět to kopírování.
Směnné relace obsažené v čínských merkantilistických „megadealech“ už dávno nejsou atraktivní, mírně řečeno. Pořídit si bez soutěže za drahé peníze nějaký infrastrukturní ekvivalent někdejší Hedvábné stezky a umořovat ohromné investiční náklady dodávkami surovin je při jejich dnešních cenách zoufale nevýhodný kšeft, zvlášť když potřebujete hotovost.
Privatizovat, ale komu?
Kde ji sehnat? V roce 2010 bylo možné představy tehdejšího dlouholetého Putinova ministra financí Alexeje Kudrina, který platil a platí za ekonomického liberála (rezignoval na jaře 2011), o potřebě privatizace molochů smést ze stolu. Při dnešním stavu ruských veřejných financí nastal čas je oprášit.
Minulý týden se tak za Putinovy účasti konala porada o tom, jak privatizovat. Prezident dal přípravám hned čtyři omezení. Stát nesmí přijít o kontrolu nad klíčovými firmami. Dříve tolik oblíbená metoda „ofšorizace“, tedy nákup podílů ruskými subjekty přes nastrčené společnosti z daňových rájů, upadla v nemilost. Obzvlášť špatná by byla případná kombinace s financováním přes ruské „státní“ banky. A začtvrté se nemá prodávat za hubičku.
Ruský stát má co privatizovat a již dříve se na seznamu ocitly zajímavé tituly. Ještě letos by se pod aukční kladívko mohla dostat ropná společnost Bašněfť, kde stát drží 75procentní podíl, který může zredukovat. Zpeněžit by se dal i skoro dvacetiprocentní podíl v dalším těžařském koncernu Rosněfť. Padla i jména jako Alrosa (diamanty, kde už vláda vyzkoušela prodej menšinového podílu formou primární emise), Sovkomflot (rejdařství), banka VTB, hydroelektrárenská společnost Rusgidro… Našlo by se toho dost. A peníze by ruský rozpočet nepochybně také užil.
Všechno to má drobný háček: když uděláte pokus o průnik definovaných omezení, dostanete prázdnou množinu. A když Vladimir Vladimirovič v podstatě ve stejné době hovoří o tom, že shledává ideály komunismu nadále atraktivními, měli by být kapitalisté ve střehu jaksi z definice.
Muselo se změnit skoro všechno, aby se nezměnilo vlastně nic: na bojary, chamtivé kupce a cizince se hořce nadává, ale car je dobrý. Důvěra občanů v ruského prezidenta se ovšem nadále pohybuje kolem 90 procent. Vůbec nezkoušejte hádat, jak dlouho to ještě vydrží. Rusko je země jako žádná jiná.
Čtěte také:
Ruská ekonomika loni klesla o 3,7 procenta, dolů ji tlačí hlavně ropa
Spekulanti dál útočí na rubl, ruská měna spadla na rekordní minima
Ruská ekonomika klesá o čtyři procenta. V příštím roce má propad zmírnit