Ať se stavby dálnic zastaví, dokud nám nepřijde divné přeplácet někoho ve veřejném zájmu o 1500 procent
Začněme fakty: dolní komora Parlamentu ČR minulou středu zamítla návrh, aby se novela zákona č. 416/2009 Sb., o urychlení výstavby dopravní, vodní a energetické infrastruktury, mohla schválit už v prvním čtení, a poslala ji k projednání ve výborech. Dobře udělala, ať již v tom hrály roli jakékoli úmysly. Smysl novely je triviální – po nikoli překvapivém zjištění, že od předchozí novely, platné od loňského února, která řekla, že výkup zemědělských pozemků pro potřeby výstavby infrastruktury bude za ceny jejich původního užití, maximálně se stoprocentním bonusem, výkup naprosto zamrzl. Proč? Na první pohled stoprocentní bonus nevypadá tak špatně, takže proč ta negativní reakce?
Behaviorální ekonomové a psychologové by neměli být překvapeni, pokud přihlédnou k předchozí praxi. Důvodem je averze ke ztrátě, přičemž se tady bavíme o dvou typech prodávajících, a tedy i o dvou typech vnímané, či dokonce reálné ztráty. Obě se vážou ke změně podmínek ve srovnání s tím, za kolik se daly zemědělské pozemky pro infrastrukturu prodat do února 2013, kdy byly v zásadě vykupovány jako stavební, tedy mnohonásobně dráž.
Novela platná od loňského února totiž výslovně stanovila, že se „zejména nepřihlíží ke změně druhu pozemku v souvislosti s územním rozhodnutím pro stavbu dopravní infrastruktury – zemědělská půda se vždy oceňuje jako zemědělská, nikoli stavební“. A v tom je zakopán pes: znalecky stanovené ceny zemědělských pozemků se pohybují v rozmezí asi osmi až 35 korun za metr čtvereční.
I když to zdvojnásobíte, pořád to není závratná částka.
Prvním typem prodávajícího je insider, jenž – vybaven privilegovanou informací – možná již před lety nakoupil zemědělskou půdu v očekávání výstavby infrastruktury, pravděpodobně za vyšší než tržní cenu. Je velmi dobře možné, že proti stávající právní úpravě hodně. Takže tenhle typ prodat za stávajících cen bez ztráty nechce, často ani nemůže a bude dělat úplně všechno, aby výkupu za těchto podmínek zabránil. Ponechávám laskavému posouzení čtenářů, jaký je asi podíl tohoto typu vlastníků pod plánovanými trasami liniových staveb.
Jelikož minulá praxe nemohla nikomu uniknout, neboť vyrobila velmi mnoho bohatých lidí tím nejjednodušším a nejméně mravným způsobem (zneužívání privilegované informace je ve všech civilizovaných zemích vážný trestný čin, ale tady to bude těžké dokazovat), zpěčovat se dobrovolnému prodeji budou i „benigní vlastníci“. Tedy lidé, kteří buď přímo hospodaří na vlastní půdě, anebo ji dosud nikomu neprodali a pouze ji pronajímají k zemědělskému využívání. Ani oni nejsou idioti a nepochybně jim neunikl výnos, na nějž dosáhli „insideři“ – a jehož se mohou dočkat i oni s podstatně vyšší legitimitou, když vydrží a neprodají.
Na rozdíl od předkladatele novely si opravdu nemyslím, že „tento faktor je v zásadě dočasný, neboť po překonání prvotního,šoku’ by se vlastníci měli přiklonit k dobrovolnému výkupu, který jim nabídne přece jen vyšší cenu (bonus)“. Tenhle šok lze další vládní akcí velmi zkrátit a přivést vlastníky k vystřízlivění, anebo je ukojit. Záleží na tom, jak se k tomu postavíte.
Člověk může chápat snahu vlády urychlit dobrovolné výkupy, ale způsob, kterým to uchopila, je ten nejhorší z možných. Zvednout bonus až na 1500 procent odhadní ceny je jednou z nejhorších možností, jak tento problém zvládnout. Zcela totiž naplňuje očekávání „insidera“ i „benigního vlastníka“, a to na úkor všech ostatních daňových poplatníků, jichž je neskonale víc.
Přísně vzato jsme měli akceptovat tezi Organizace OSN pro zemědělství a výživu (FAO), která v zásadě neříká nic jiného, než že původní vlastník zemědělských pozemků nemá jejich výkupem ani zchudnout, ani zbohatnout; má být plně kompenzován. To je spravedlivé. Že jsme tuhle tezi nevstřebali hned na začátku, byla chyba. Otázkou zůstává, jak ji napravíme.
Neboť ve skutečnosti český daňový poplatník je ten subjekt, jehož by měly český stát a soudy šetřit nejvíce. A dávat komukoli prémii tohoto zcela absurdního rozsahu jen za to, že se ve veřejném zájmu vzdá za úplatu svého majetku, je zločin na daňovém poplatníkovi. Že to byla někdejší praxe, ještě není žádný důvod v ní pokračovat. Ostatně byla to právě minulost, která nás dostala tam, kde jsme teď.
Takže, vážení poslanci, jakkoli je averze ke ztrátě malé skupiny vlastníků obrovská, zkuste přemýšlet o tom, co ti všichni ostatní zaplatí a jak se to dá řešit jinak. Já budu milerád žít s vědomím, že se výstavba dálnic a rychlostních silnic zastaví do té doby, než nám přijde nenormální, že ve veřejném zájmu máme někoho o 1500 procent přeplácet.
O autorovi| MIROSLAV ZÁMEČNÍK zamecnik@mf.cz
