Věděli jste, že závist zpracovává náš mozek stejným způsobem, jako když prožíváme fyzickou bolest? V uplynulém týdnu se český národ pravděpodobně svíjel v křečích, když soudcovská unie zveřejnila utajené platy ministerských úředníků.
Nechci teď rozhodně výši jejich odměn obhajovat jako spravedlivou a zaslouženou a už vůbec nechci odpírat soudcům, že si oni samotní navýšení platů zaslouží, nicméně zdá se mi, že mediální mumraj a sociologické debaty v hospodách přece jen míří trochu mimo. O tom, že tajemný úředník ministerstva kultury na špici žebříčku (takzvaný „pan 300 tisíc měsíčně“) je jen účetní vyjádření přebytečné částky za zrušenou pracovní pozici, už informovalo Aktuálně.cz. Velmi symptomaticky zpráva nikoho nezajímala. To jen poznámka na okraj. Klíčová otázka zní: skutečně jsou úřednické platy pohybující se kolem 150 tisíc tak přestřelené?
V ideálním státě zas tak moc ne. Vezměme si pozice, jako třeba náměstci ministerstva financí. Jeden z nich je kupříkladu odpovědný za sestavení státního rozpočtu, což často zahrnuje manažerský úkol srovnatelný s plánem mezinárodního holdingu na rok dopředu (vzpomeňme na respektovaného Eduarda Janotu). Můžete mu měsíčně posílat na účet lidových 24 tisíc a vzít veřejnému mínění munici, ale jak velkého profesionála na tak důležitý post asi najdete a jak dlouho tam vydrží? Ve skutečnosti ministerstva musí podávat konkurenceschopné nabídky v boji s komerčním sektorem, s firmami jako je Deloitte nebo Ernst & Young, kde platy partnerů sahají ještě mnohem výš.
Jistě, pojem „ideální stát“ zní v souvislosti s Českou republikou stejně příhodně jako Oscar pro Zdeňka Trošku, nemohou za to ale platy úředníků. Vztek veřejnosti je naopak oprávněný při pohledu na jejich fungování. Ministerstva jsou vesele obsazována podle stranického klíče, většina z nich si za poslední dva roky zažila aspoň jednu korupční aféru nebo menší skandál, a i přes poměrně tvrdé rozpočtové škrty počet pracovních míst ve veřejné správě zatím neklesá.
V Česku nejsou nemravné platy úředníků, nemravná je státní správa jako taková. Přitom by stačilo konečně přijmout zákon o státní službě, který naše země jako jediná v Evropě nemá, a který by mnoha nešvarům spolehlivě zamezil. Jenže takovou myšlenku už musí zpracovat úplně jiné části mozku, než slastně bolestivou závist. A zjevně jsou to části, které naším zákonodárcům dlouhodobě chybí.
Čtěte další komentáře Tomáše Plhoně:
Mezinárodní měnový fond odporuje logice
