Český HDP rostl nejpomaleji z tranzitivních ekonomik
Rok 2001 byl pro transformující se země relativně úspěšný - ekonomický růst u většiny z nich překročil tři procenta (s výjimkou Polska, jehož HDP vzrostl pouze o 1,1 procenta). Hospodářský rozvoj jednotlivých transformujících se zemí je však dlouhodobě diferencovaný a Česká republika z tohoto srovnání nevychází zrovna nejlépe. A to přestože samotný růst HDP příliš nevypovídá o životní úrovni obyvatel té které země, a tak je třeba jej doplnit i o pohled na ekonomickou úroveň, tedy HDP na obyvatele v paritě kupní síly a její vývoj v čase.
Ekonomická úroveň
Česko je dlouhodobě zemí s nejvyšším podílem HDP na obyvatele a ze skupiny tranzitivních ekonomik střední a východní Evropy ji předstihuje pouze Slovinsko. V této souvislosti je přitom zajímavé, že na základě našich propočtů založených na srovnávacích studiích OECD byla úroveň Česka a Slovinska v roce 1993 velmi podobná (44, respektive 48 procent Rakouska). Česká republika je však zemí, jejíž HDP v posledních pěti letech rostl nejpomaleji, a její přibližování úrovni Evropské unie bylo tedy nejméně dynamické. Znamená to, že se zmenšoval dřívější náskok Česka před ostatními tranzitivními ekonomikami. Příčinou zpomalení tempa našeho ekonomického rozvoje byla recese, kvůli které se Česká republika v roce 2001 ocitla na stejné úrovni jako v roce 1996. Na rozdíl od Česka si ostatní země udržely kontinuální trend zvyšování ekonomické úrovně přibližně o jeden procentní bod ročně. Průměrný růst těchto ekonomik se v posledních letech pohyboval nad čtyřmi procenty ročně. Slovinsko, které se poněkud vymyká rychlostí reálné konvergence své ekonomiky k unii, se loni dokonce dostalo až na úroveň sedmdesáti procent průměru EU-15 a od nejslabšího člena unie - Řecka - je dělily pouhé tři procentní body. Polsko jako země s dlouhodobě nejnižším podílem HDP na obyvatele se ještě v roce 2001 pohybovalo pod hranicí 40 procent průměru EU-15. Pokud bychom výsledky přepočítali pomocí běžného kursu, došli bychom k podstatně nižším hodnotám. Důvodem je značný rozdíl mezi tržním kursem a paritou kupní síly vyjádřený koeficientem ERDI (v tomto případě podhodnocení tržního devizového kursu oproti paritě).
Srovnatelná cenová hladina.
Růst ekonomické úrovně země je úzce spojen se zvyšováním cenové hladiny. Pro uvedené země platí, že rozdíl cen oproti průměru zemí unie je značný. Na základě našich odhadů můžeme konstatovat, že nejvyšší cenovou úroveň mělo v roce 2001 Slovinsko (dosáhlo 57 procent úrovně EU-15). Naproti tomu nejnižší cenovou hladinu mělo díky nízké inflaci Slovensko (36 procent). S ohledem na vstup do Evropské unie se na pořad dne dostává i otázka konvergence a cenových hladin, respektive možného cenového šoku při vstupu do unie.
Za přibližováním hladiny cen nestojí pouze vyšší míra inflace v kandidátských zemích, ale výrazně ho ovlivňuje i nominální zhodnocování měn. To je v posledních dvou letech případ Polska a České republiky. Právě spojení obou těchto faktorů (mírně vyšší inflace a apreciace měny) považujeme za optimální cestu dlouhodobého zmenšování gapu cenových hladin. Z tohoto důvodu je zajímavé kvantifikovat roli obou uvedených faktorů. Z našich propočtů například vyplývá, že srovnatelná cenová hladina se v Česku v letech 1996 až 2001 zvýšila zhruba o 7,4 procentního bodu, z čehož inflace obstarala 6,8 a kurs koruny 0,7 bodu (viz tabulka 1).
V dlouhém období můžeme předpokládat postupné zhodnocování měn těchto zemích. „Bezpečné“ tempo apreciace je pro každou zemi odlišné, nicméně dlouhodobě by nemělo výrazně převyšovat růst produktivity práce. V Česku by tedy nemělo překračovat pět procent ročně, což by zvyšovalo srovnatelnou cenovou hladinu asi o dva procentní body. Jako velmi pravděpodobný se jeví scénář, v rámci kterého bude celkovou výši srovnatelné cenové hladiny v budoucnu ovlivňovat více apreciace koruny než inflační diferenciál.
Pro úplnost uvádíme, že vývoj srovnatelných cenových hladin v čase se různí, například v letech 1999 až 2000 došlo k prudkému poklesu cenové hladiny v EMU vůči USA, který byl pouze důsledkem prudkého znehodnocení eura oproti dolaru (cenová hladina v EMU vůči USA se v roce 2000 snížila o zhruba třináct procentních bodů; vliv inflačního diferenciálu činil pouze 0,7 bodu a efekt posílení dolaru dosáhl dvanácti bodů).
Vyrovnávání cen.
Je na místě hovořit pouze o přibližování cenových hladin, nikoliv o jejich vyrovnání, neboť i mezi zeměmi EU-15 existují značné rozdíly jak v úrovni, tak i ve struktuře cenových hladin. Tyto diference lze ilustrovat na extrémním příkladu Dánska a Portugalska, jejichž cenové úrovně v roce 2001 dosahovaly 123, respektive 71 procent průměru EU-15. To znamená, že rozdíl mezi oběma zeměmi dosahoval 52 procentních bodů.
Narovnávání cenové struktury, tedy značně rozdílných relací mezi položkami takzvanými tradebless a nontradebless, může být zajištěno pouze diferencovaným růstem cen položek v rámci spotřebitelského koše. Zatímco ve skupině obchodovatelného zboží (například stroje, zařízení, dopravní prostředky, vybavení domácností a podobně) jsou cenové hladiny v důsledku velké otevřenosti středoevropských ekonomik již v podstatě vyrovnané, v případě neobchodovatelného zboží existují výrazné cenové rozdíly. Důvodem jsou stále ještě neukončené deregulace cen, zejména služeb. Proces konvergence přitom bude probíhat i řadu let po vstupu do unie, neboť nepředpokládáme jednorázové cenové šoky. Tento fakt můžeme dokumentovat na příkladu bydlení či vzdělání v Portugalsku a Dánsku. Služby v Dánsku jsou ve své podstatě dvakrát dražší než v Portugalsku (118,2 versus 59,1 procenta), a přesto je Portugalsko legitimním členem unie, respektive EMU (viz tabulka 2).
S dalším růstem ekonomik zemí střední a východní Evropy bude postupně docházet i ke zvyšování jejich srovnatelných cenových hladin. Z tohoto důvodu je proto ospravedlnitelné posilování domácích měn těchto zemí i mírně vyšší míra inflace.V roce 2003, těsně před očekávaným rozšiřováním unie, by se cenové hladiny tranzitivních ekonomik střední a východní Evropy s výjimkou Slovenska měly pohybovat kolem padesáti procent průměru unie. Jsme názoru, že slovenská cenová hladina , která je dlouhodobě nejnižší, by měla dosáhnout přibližně čtyřiceti procent průměru EU-15.
Jiný pohled.
Porovnávání zemí na základě ekonomické úrovně a srovnatelné cenové hladiny však vytváří do určité míry pouze kvantitativní obraz o dané ekonomice. Životní úroveň obyvatel je ale velmi výrazně ovlivňována řadou kvalitativních charakteristik – přístupem ke vzdělání, vymahatelností práva, korupcí, kriminalitou, vládními intervencemi a regulacemi, vlivem šedé ekonomiky… Rozhodně tedy nelze říci, že země s vyšším HDP na hlavu v paritě kupní síly zajišťuje ve všech ohledech vyšší a lepší životní úroveň pro své obyvatele. Byla proto zkonstruována a publikována řada indikátorů, které se tímto problémem zabývají. Mezi nejznámější patří index svobody od společnosti Freedom House či index ekonomické svobody od společnosti Haritage Foundation, se kterým jsme se rozhodli pracovat. Tento index hodnotí následující oblasti - obchodní politiku, vliv vlády, měnovou politiku, vládní intervence a regulace, stabilitu bankovní soustavy, regulaci na trhu práce, dodržování vlastnických práv a šedou ekonomika. Pokusili jsme se proto zachytit velmi zjednodušeně vztah mezi změnou indexu ekonomické svobody a změnou v ekonomické úrovni jednotlivých zemí mezi léty 1996 a 2001. Z grafu vyplývá, že Česko v tomto ohledu dosáhlo z transformujících se zemí nejhoršího výsledku – posledních pět let stagnovalo. Je však třeba si povšimnout značně heterogenního vývoje i mezi jednotlivými zeměmi unie. Pokud budeme (poněkud nesprávně) ignorovat směr „kauzálních vazeb“ mezi změnou indexu ekonomické svobody a ekonomickou úrovní, můžeme dojít k závěru, že zlepšení indexu (pokles) o 0,1 bodu může v průměru podpořit růst ekonomické úrovně asi o jeden až půldruhého bodu.
