Léta, kdy si bohatí turisté užívali v komunistickém skanzenu, se zdají být u konce
Krátce po příletu na letiště José Martí letos v lednu jsem pochopil, že na Kubě došlo k podstatným ekonomickým změnám. Už tam nečekaly staré „ameriky“, aby mě za tři dolary vzaly do Havany. Čekaly tam nové taxíky korejské výroby a cesta do centra prišla na třicet dolarů. Americký dolar dostal nové jméno. Dnes je to peso convertible, kterému se stále říká lidově dolar, ale jeho hodnota je o deset procent nižší. Dolary už nelze platit nikde. Stejným zůsobem byl devalvován kanadský dolar, britská libra i euro. Nové peso convertible je něco, jako býval v Československu tuzexový bon, a cizinci je vesměs nazývají funny money. Za mé poslední návštěvy před třemi lety byl dolar jediným platidlem a za jeden bylo možné pořídit mojito nebo pivo a porci kuřete v lacinější restauraci. Casa particular (ubytování ve vybraných bytech) stála deset dolarů pro dvě osoby a velká večeře s langustou pět dolarů. Dnes je to až o čtyři sta procent víc. Turistický ruch vždy přinášel potřebné valuty, ale nové finanční zákony vytvořené ekonomickými demagogy, které měly Kubu ještě více obohatit, naopak turisty odrazují.
Nejpozději druhý den každý přijde na to, že Kuba už není ten turistický ráj. Na ulicích Havany vás neustále otravují mladíci se slovy: „Hello friend, would you like a cigar? Cohiba, Monte Cristo no problem. My father works at the factory.“ Tyto věty jsem během krátké doby slyšel tolikrát, že mi začalo vrtat hlavou, jak by se všichni ti otcové do fabriky vešli. A při návštěvě továrny Partagas jsem si ověřil, že doutníky, jak známo, rolují opravdu především ženy. Pochopitelně že každý doutník koupený na ulici je falešný, v nejlepším případě urolovaný z odpadového tabáku a v tom horším z banánového listu. Další podvod poskytují havanské ulice v podobě maminky s dítětem, která žadoní na turistech příděl mléka. Za 22 pesos convertibles prý bude dítě pít mléko celý měsíc! Když se nešťastník náhodou chytí, v obchodě zaplatí domluvený obnos, ale děťátko mléko nikdy neochutná. Matka se ještě v obchodě rozdělí s někým o obnos a jde žadonit dál. Zdá se, že každý prodává všechno. Ať je to pouliční zlatník nabízející prstýnky z „ryzího“ zlata i přívěsky na klíče, nebo matka, která prodává svou dceru.
Téměř hysterický a zoufalý shon po nových pesech. Jako by to byla poslední šance se obohatit.
Ať je stará Havana sebekrásnější, po dvou dnech pouličního otravování přestane bavit každého.
Třetí den navíc přijdete na to, že repertoár salsy je vyčerpán a slyšíte to samé znovu a znovu. Vetšina barů v Havana Vieja je na Calle Obispo a není náhodou, že třeba ze třech se ozývá stejná píseň o komandantovi Che Guevarovi, který je po celé Kubě vyznáván jako Ježíš. Jeho slavný portrét se na vás kouká ze všech možných stran a úhlů na ulicích i v obchodech či z billboardů na každém kilometru dálnice. Fidel Castro je též zbožňován, ale zřejmě není tak fotogenický. Je k pozastavení, že ani v té nejchudší vrstvě se nenajde nikdo, kdo by si na Castra stěžoval. A nebo si stěžuje pouze jednou. Jak mi vysvětlil jeden obchodník s falešnými doutníky: „Havana má dva miliony obyvatel a z toho milion je u policie.“
V Havaně turista nezbytně naráží na řadu nedostatků, například na nedostatek vody. Během odpolední kávy v exkluzivním hotelu Inglaterra, kde noc pro dva stojí 120 pesos convertibles, mi přišlo divné, že tolik hostů odjíždí. Prišel jsem tomu na kloub až na zapáchajících toaletách, které kvůli nepřítomnosti vody nešly spláchnout. Dáma u vchodu nicméně i nadále vybírala.
Dělá-li si globetrotter iluze, že se na Kubě dobře nají, tak nejlepší kubánské restaurace jsou v Miami. Nejběžnějším sortimentem v jídelníčcích jsou z Francie importovaná kuřata, která se zásadně připravují ve friťácích a kvůli šetření se v nich olej evidentně mění málokdy. Hovězí maso téměř neexistuje. A rybí pochoutky? Kubě se statisíci čtverečními kilometry teritoriálních vod chybí komerční rybolov. Patrně z obav, že by rybářské lodě i s posádkami „zabloudily“ na Key West a do svých přístavů se nikdy nevrátily. Vepřového masa je naopak dost. Ve známém baru Monserrate jsem si zbytečně objednal z jídelního lístku fillet mignon (biftek) na medium, protože jsem dostal vepřovou kotletu na podrážku. Při placení jsem se udivoval nad výší účtu. Byl třikrát vyšší a také jsem ho třikrát vrátil. Pokaždé byla částka o něco níž, ale na správnou sumu jsme se nikdy nedopracovali. Nakonec mě to přestalo bavit a nechal jsem se ošidit. Nenajedený a s falešným doutníkem v ústech jsem si na ulici koupil pivo Cristal a šel spát.
Druhý den jsem objevil „restaurant particular“, kam chodí jenom Kubánci a kde platí peso nacional. Tato pesa lze získat v kterékoliv směnárně a za peso convertible dostanete 25 pesos nacionales. Hnedle bylo lahvové pivo za 10 pesos nacionales a točené za šest. Kuře s rýží, fazolemi a salátem prišlo na 24 pesos, ale na to jsem doplatil gastro-intestinálními problémy.
Půjčení auta je samo o sobě dobrodružství. Ačkoliv jsem se s půjčovnou den předem dohodl na ceně a času vyzvednutí vozu, druhý den tam vůbec žádný zaměstnanec nebyl. Až k večeru se na mě štěstí usmálo. Dostali jsem sice horší auto, bez stěračů a s oknem, které nešlo zavřít, ale zato o něco vyšší sazbu. Bez mapy, která je v zemi bez silničních ukazatelů stejně zbytečná, jsme vyrazili na 140 km vzdálené Varadero. Desítky kilometrů slunných pláží jsou tam lemovány prázdnými hotely. Na čisté pláži jsme byli jenom já s přítelkyní a lifeguard. Následující den jsme pokračovali na jih přes pitoreskní Cardenas a Cienfuegos do malebného Trinidadu na jižním pobřeží. Jeli jsme podél nekonečných pomerančových sadů a pozorovali, jak zralé plody padají na zem, protože je nikdo nesbírá. Jen cukrová třtina se na Kubě poctivě zavlažuje a sklízí - vždyť je hlavním exportním artiklem a také se z ní vyrábí rum. Na venkově už nás ale nikdo neotravoval nabídkami, dokonce jsme (poprvé na Kubě) viděli opravdové úsměvy.
Cestou zpět lze ještě navštívit legendární Santa Claru, která je proslulá obrovským monumentem Che Guevary a jeho muzeem. V muzeu jsem se dozvěděl, že Che byl zákeřně zavražděn americkou CIA, když se snažil udělat komunistickou revoluci v celé Jižní Americe…
