J o s e f B e d n á ř
Úředníci mají jedno společné - jejich povolání jim poskytuje téměř stoprocentní anonymitu. Pokud na sebe nechtějí úmyslně upozornit, střízlivý uniformní oblek je dokonale chrání. Veřejnosti neznámou tvář má i nový předseda Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, třiačtyřicetiletý Josef Bednář.
Když se na něj zeptáte politiků z jiných stran než jeho mateřské KDU-ČSL, obvykle pouze pokrčí rameny. Jméno Josef Bednář si po chvilce přemítání většinou vybaví jen z tisku, kde se několikrát objevilo poté, co prezident od 1. února 1999 jmenoval nového předsedu úřadu. Někteří, mezi nimi například i ministr financí Ivo Svoboda, si dokonce ani hned nevzpomenou, že antimonopolní úřad už má nového šéfa. Přitom se jedná o instituci, která má rozhodující slovo při schvalování fúzí či přezkoumávání státních zakázek. Není tedy nevýznamné, kdo tento post zastává, a to i proto, že předseda úřadu má jako přísedící přístup na jednání vlády a ekonomických ministrů. Josef Bednář je křesťanský demokrat a dnes vlastně jediný člen KDU-ČSL, který stojí v čele významné státní instituce. Možná to vedlo politiky k úvahám, že KDU-ČSL v honbě za obsazením postu přistoupila na obchod s vládní sociální demokracií. Za Bednáře podpoříme rozpočet, přislíbila prý. Vedoucí představitelé obou stran sice něco takového odmítají, lidovecký poslanec Libor Ambrozek však podobné úvahy částečně připouští. „Nemyslím, že by to byl jen rozpočet, tam asi hrály roli i jiné věci. Je za tím i snaha sociální demokracie udržet si nás na dosah, míní.
Sám Bednář ovšem svou funkci vnímá naprosto apoliticky - v lidové straně je sice již od roku 1990, svého členství je ale připraven se kdykoliv vzdát. Podle chys-taného antimonopolního zákona by totiž šéf úřadu měl být nestraník. „Jsem odborník a funkce předsedy úřadu je odborná, nikoliv politická, tvrdí Bednář. Ve své stranické kariéře se proto spokojil s místem člena obecního zastupitelstva ve Křtinách, kde bydlí, několik let působil jako předseda blanenské organizace KDU-ČSL. O výraznější politický postup se pokusil jen v roce 1996, kdy neúspěšně kandidoval na devátém místě ve volbách do Poslanecké sněmovny.
Svůj profesní postup na úřadě vnímá ale opačně. Od chvíle, kdy si jej bývalý šéf úřadu Stanislav Bělehrádek vyhlédl, se postupně vypracoval na jeho nepostradatelnou pravou ruku. Po přeměně Českého úřadu pro hospodářskou soutěž na ministerstvo na konci roku 1992 nastoupil na pozici vedoucího odborného referenta, o necelé dva roky později již působil jako náměstek ministra. Když se ministerstvo pro hospodářskou soutěž v roce 1996 opět změnilo na pouhý úřad, nastoupil rovnou jako místopředseda. Podle pracovníků úřadu ale už tehdy svedl se Stanislavem Bělehrádkem bitvu o post šéfa celé instituce. Na vedoucí křeslo si ale musel ještě tři roky počkat a umožnilo mu je až Bělehrádkovo zvolení do Senátu.
„Nejbližší prioritou je otázka personální, otázka organizační struktury a samozřejmě otázka práce v oblasti legislativy, říká Bednář. Právě té poslední přizpůsobil i své koníčky a chvíle volna využívá i k práci. „Poměrně rád čtu odbornou literaturu, nejčastěji anglickou. Velmi mnoho se dá čerpat z rozhodnutí Evropské komise, případně z rozsudků Evropského soudního dvoru a také z materiálů, které jsou zasílány z antimonopolních úřadů USA, jak z federální obchodní komise, tak z ministerstva spravedlnosti, říká. „Jinak mám rád turistiku, jezdím na hory, v létě, pokud mám volný čas, také k moři. To považuji za určitou rodinnou povinnost, protože vodu mají rádi především moje manželka a patnáctiletý syn, dodává.
Ačkoliv Bednářův úřad rozhoduje o osudu mnoha společností, on sám v podstatě žádné zkušenosti s vedením firmy nemá. Pouze jedinou - rok a půl působil jako člen představenstva První novinové společnosti. O podnikání se v rodině stará manželka Danuše, která je spolu s manželkou Stanislava Bělehrádka společníkem ve společnosti Ekobbena. Ženy v roce 1992 spojily osud obou rodin přes firmu, jejich manželé zase přes antimonopolní úřad. Bednář se totiž Bělehrádkovým spolupracovníkem stal již na samém počátku působení instituce. Před tím pracoval ve své původní profesi. Po studiu na Elektrotechnické fakultě Vysokého učení technického v Brně zůstal v oboru a nastoupil jako odborný pracovník v Geofyzice Brno, kde se věnoval výrobě přístrojů na měření přirozené radioaktivity. „Byl hodně pečlivý. Vždycky se třepal, jestli bude všechno v pořádku fungovat, vzpomíná na něj bývalý kolega Jaromír Oravec. A vzápětí přidává další vzpomínku: „Už tehdy tíhl k funkcím.
Zatímco kolegové ve straně Bednáře hodnotí jako přátelského, nicméně do sebe uzavřeného člověka, spolupracovníci z úřadu mají ze svého šéfa s mladistvým vzhledem zatím spíše strach. Mluvit o něm nechtějí a veškeré dotazy směřují na tiskový odbor. Po ujištění, že se jejich jméno nikde neobjeví, jen řeknou, že instituce je rozdělena na dvě poloviny a nikdo si není jistý svým místem. „Probíhá tu mocenský boj, nevím, jak to dopadne. Bednář dal jasně najevo, že u sebe nechce nikoho, kdo by k němu nebyl stoprocentně loajální, tvrdí jeden z nich.
Skutečnost, že o personálních změnách uvažuje, potvrdil i sám Josef Bednář. Tvrdí, že na úřadě mohou pracovat jen lidé, kteří jsou schopni vyhovět vysokým nárokům Evropské unie. „Abychom je mohli splnit, musíme tomu přizpůsobit jednak výběr lidí na určitá místa a samozřejmě i organizační strukturu. Nepředpokládám ale žádné radikální změny, spíše postupné kroky, které by měly napomoci zefektivnit práci, říká. Vzhledem k tomu, že k prvním úkolům, které ho v nové funkci čekají, patří příprava nových zákonů a novely - o zadávání veřejných zakázek, o kompetencích antimonopolního úřadu a novely normy o ochraně hospodářské soutěže - chce se v první řadě porozhlédnout po kvalitních legislativcích.
