Parkoviště konopišťského golfového resortu připomíná luxusní autosalon. Samé dobré a drahé značky: Porsche, Bentley, Mercedes, Alfa Romeo. V přilehlé restauraci se už od sedmi podává bufetová snídaně pro vietnamské byznysmeny z více než deseti zemí. Na počátku července sem přijeli na již jedenáctý ročník mezinárodního vietnamského turnaje v golfu.
Silné zastoupení dvanácti hráčů mělo Rusko. Další dorazili z Rakouska, Německa, Dánska, Francie, Švédska, či dokonce z Austrálie, samozřejmě z Vietnamu a nejvíce z pořadatelského Česka. „Dosáhli jsme rekordu 310 hráčů a budeme hrát na dvou hřištích,“ říká mi nadšeně jeden z pořadatelů turnaje Do Ngoc Hoi, jemuž v Česku patří řetězec rychlého občerstvení Panda Fast Food.
To už se však většina hráčů v předepsaném golfovém oblečení přesunula ke greenům, aby se před zámeckou restaurací zúčastnili slavnostní zahájení. „Můžete mě vyfotit?“ prosí lámanou angličtinou vietnamský hráč, „tady s logem Makro. Je to firma mého bratra.“ Beru nevěřícně mobil do ruky, a když se ještě jednou zeptám, jestli je jeho bratr skutečně spolumajitelem velkoobchodního řetězce, dozvím se, že v českém Makru pracuje jako manažer.
Pražská Hanoj
Od restaurace je nádherný výhled na desátou jamku Radeckého hřiště (slavný vojevůdce by byl jistě hrdý), jehož směrem se postupně hráči rozcházejí. Čestní, rozuměj bohatší hosté se vezou na vozících, ostatní své hole vláčejí sami. Do ruky ještě každý dostane malé občerstvení - vodu a banán - a hra začíná. „Tam, běžte tam. Velvyslanec je tam,“ křičí na nás s fotografem menší muž, z něhož se později vyklube místopředseda Svazu Vietnamců v České republice. Přeběhneme kopeček a ocitneme se na odpališti čtvrté jamky, kde už nás čeká trojice vietnamských velvyslanců z Prahy, Bratislavy a Budapešti a také Hoang Dinh, generální ředitel a spolumajitel firmy Saparia, která spravuje vyhlášenou tržnici Sapa v pražské Písnici.
Sapa, přezdívaná Malá Hanoj, je centrem veškerého vietnamského dění v Česku. Obchoduje se v ní, uzavírají se tu svatby, stojí tu buddhistický chrám. Vědí o ní i Vietnamci v okolních zemích. Vznikla na přelomu let 1999 a 2000 v areálu bývalého písnického masokombinátu a libušské drůbežárny. A od té doby se nebývale rozrostla.
Najdete v ní například obrovský obchodní dům Tamda, který postupně vyrostl v asi nejvážnější konkurenci zavedeného Makra, rozlehlé skladové prostory a svéráznou subkulturu restaurací. Areál se však bude měnit. „Musíme splnit různé normy, hlavně hygienu. Budeme proto v Sapě v příštích pěti letech investovat 450 milionů korun. Zboříme kontejnery a budeme modernizovat restaurace“ popisuje své plány mezi prvním a druhým odpalem Hoang Dinh. Má pravdu, něco by se změnit mělo. Hygienici v Sapě „úřadují“ často a rádi: například před měsícem objevili nelegálně provozovaný sklad, ve kterém bylo 2300 kilogramů zmrazeného drůbežího masa, kachen a krevet.
Když Hoang Dinh říká kontejnery, má na mysli především podivné přístřešky v centru tržnice, ve kterých sídlí řada restaurací s většinou proklatě dobrým vietnamským jídlem. Nabízejí nejrůznější variace polévky Pho, grilovaný bůček (Bún Cha) či kachnu (Bún Ngan), čerstvé i smažené vietnamské závitky a další tradiční pokrmy. Hlavně proto do Sapy proudí stále víc a víc Čechů. „Před pár lety to byl soukromý pozemek, uzavřená komunita, kam se mohlo jezdit jen na povolení. Dnes už tam může každý,“ vypráví Hoang Dinh, který je zároveň předsedou Evropského svazu Vietnamců, a tedy velká ryba. Vietnamci podle něho každý rok pořádají kromě golfu i tenisový, fotbalový a pingpongový turnaj či kulturní dny Vietnamu.
Když se ale zeptám, jak se firmě Saparia daří, kroutí hlavou.
„Moc ne, konkurence je hodně. Sapa dělá pronájem nebytových prostor, vůbec neprodáváme zboží, to dělají jednotlivé firmy,“ říká česky se silným vietnamským přízvukem. Nicméně firem je v Sapě kolem půldruhé tisícovky, a tak to úplně špatné určitě nebude. Podle posledních zveřejněných výsledků vydělala Saparia v roce 2015 po zdanění 79 milionů korun a expanduje. Letos na jaře koupila od ČEZ písnické obchodní centrum za 68 milionu korun, a kdyby dostali od místní starostky povolení, skoupili by i přilehlé pozemky.
Drogy a obchod
Dnes Sapa nicméně praská ve švech. Od 80. let, kdy začali Vietnamci do Československa v rámci socialistické družby přicházet, jejich komunita výrazně narostla a v současnosti jich v Česku oficiálně pracuje 58 tisíc. Podle samotných Vietnamců je jich tu však možná až 100 tisíc.
V 90. letech začínali s pouličním prodejem ve stáncích a na tržnicích - hlavně padělaných oděvů, které dováželi z Číny a jihovýchodní Asie. Když pak éra textilu skončila, nabízeli zeleninu a ovoce, k tomu alkohol, často nelegálně vyráběný či pašovaný.
„Ještě před vstupem do Evropské unie se hlavní vietnamský byznys soustředil v pohraničí, kterému vládli různí vietnamští pašové. Několik znich jsem velmi dobře poznal,“ vypráví Stanislav Brouček z Etnologického ústavu Akademie věd, který se vietnamské komunitě věnuje už přes dvě desetiletí. „Se svým bohatstvím ale tehdy vůbec neuměli nakládat,“ dodává.
A dokládá to historkou. V Železné Rudě žil tehdy bohatý Vietnamec, který v čínském kasinu jednoho dne během pouhých několika hodin - či spíš pár desítek minut -prohrál 90 tisíc korun, zvedl se a šel v klidu domů. Bydlel přitom s manželkou, která zrovna ve společné kuchyňce připravovala spolu s ostatními Vietnamkami jídlo, na ubytovně lesních závodů. Byla to tenkrát pro Vietnamce nejistá doba. Ještě nebyli pořádně zabydleni v Česku a problematický by byl podle Broučka ijejich návrat domů: „Časy se ale změnily apro ty peníze se dnes už našel odbyt. Dnes regulérně investují jako každý, jako pan Babiš.“
Stín nelegálního obchodu s alkoholem a drogami ovšem na komunitě pořád ulpívá. „Přijdete do západočeského města, kde bohatý Vietnamec vlastní několikapatrový dům. V jeho přízemí je herna, ve které se obchoduje s drogami. Tento člověk je v komunitě velmi ctěný a zároveň spolupracuje s protidrogovou policií. Vietnamskou komunitu můžete nahlédnout právě přes miniaturu tohoto člověka. Je to ta její neviditelná část, o které mluvím,“ říká Brouček. Ještě nikomu se podle něj nepodařilo rozkrýt to, čemu se říká vietnamská imigrantská ekonomika. Nejsou to jen dnes už poměrně lukrativní velkoobchody s potravinami, ale také další zboží, o kterém se podle něj nic pořádného neví.
Sportisimo a ti druzí
Viditelnou část vietnamské populace tvoří majitelé nesčetných obchodů a večerek, jichž jsou podle odhadů na tři tisícovky a nyní dále expandují do menších městeček a vesnic, ve kterých chybí konkurence supermarketů a hypermarketů. „Když se špatně prodává oblečení apotraviny, je potřeba najít něco jiného. Třeba vlasová studia nebo restaurace. Každý musí najít, co mu jde. Musíme prostě makat,“ říká s úsměvem (a lehce po babišovsku) Hoang Dinh, který do Česka přijel v roce 1988 a považuje ho za druhý domov.
Patří mezi ty, jimž se od roku 1989 podařilo výrazně uspět. A uspěli i majitelé řetězce se sportovním zbožím Sportisimo Do Hong Son a Thai Ngoc Nguyen. Ti od roku 2000 vybudovali firmu s téměř šestimiliardovým obratem, která má 91 prodejen nejen v Česku, ale také na Slovensku, v Polsku a Rumunsku. Loni polovinu firmy prodali společnosti Odyssey 44 bývalého partnera investiční skupiny Penta Martina Kúšika a zařadili se mezi nejbohatší členy (nejen) vietnamské komunity.
Oba zakladatelé Sportisima přišli do Československa hned v první vlně - během 80. let minulého století - auž zůstali.
Do Hong Son vystudoval v Praze ČVUT a jako technik je to on, kdo má na starost výrobu hned několika vlastních značek ve Vietnamu. O šest let mladší Thai Ngoc Nguyen přišel do Prahy krátce před revolucí a absolvoval Vysokou školu ekonomickou.
Pamětníci na něj vzpomínají jako na pilného studenta, který bydlel na koleji, studium ekonomky prokládal návštěvami přednášek na právnické fakultě a místo večerní hospody bifloval češtinu.
Peníze získané prodejem části firmy teď oba investují do realit. Přes půl miliardy korun dali například za čtyřhvězdičkový hotel NYX na rohu Jindřišské a Panské ulice v Praze. Nejsou zdaleka jediní: pražČasy ské nemovitosti se zalíbily také podnikatelům přímo z Vietnamu. „Koupí hezké domy v centru a udělají tam hotel. To dřív nebylo.
Myslím, že je tady pro ně dobrý, stabilní a bezpečný trh. Ve Vietnamu se dá hodně vydělat, zákony tam ještě nejsou jasné. Stejně jako tady v90. letech,“ říká Hoang Dinh.
Ne všem se ale takto daří. Podle Dinha je v Česku také dost Vietnamců, kteří se mají vysloveně špatně, nedokážou si vydělat ani na chleba, a vracejí se proto někdy zpět do rodné země. Ti však na Konopišti jaksi absentovali.
Nová generace
Mezi slunečníky před zámeckou restaurací nervózně pobíhá Nguyen Luong Phung, druhý z organizátorů turnaje za 1,2 milionu korun. Sám dlouho působil v hazardu a kurzových sázkách a j e typickým příkladem změny, kterou celá komunita postupně prochází. Svá kasina musel kvůli sílící regulaci státu zavřít a nedávno investoval do menší sázkové kanceláře Maxi-Tip, která právě získala licenci na online kurzové sázení. „Hodně Vietnamců sází. Je to jejich mentalita. Asiati jsou hraví, a pokud vím, tak podle statistik Fortuny jsou z deseti sázkařů dva Vietnamci, takže tvoří dvacet procent celého trhu,“ říká Nguyen Luong Phung.
Pokud je jeho odhad správný, dělalo by to v Česku úctyhodných 20 miliard korun.
Vydělané peníze investoval mimo jiné do vzdělání dcery Veroniky. Stejně jako mnoho vietnamských rodičů, kteří nechtějí, aby jejich děti pracovaly ve stáncích, kde sami začínali. Usměvavá čtyřiadvacetiletá Veronika v tričku Maxi-Tipu pomáhá otci na Konopišti coby hosteska, ale cíle má mnohem vyšší. „Chci být zaměstnaná v korporátu. Dělá mi dobře prostředí, ve kterém cítím soutěživost. Chci se pořád hodně učit. Chci být ve financích, protože je to stabilní a je tam hodně peněz. Ještě by mě zajímala farmacie,“ říká. Předpoklady ktomu má slušné. Vystudovala v Praze anglickou střední školu, pak šla na VŠE, která je pro mnoho mladých Čechovietnamců druhé generace první volbou, a nakonec jí otec ještě zaplatil studia v Londýně.
Zrovna získala práci v digitálním oddělení České spořitelny. Ona i j e j í vrstevníci chtějí stoupnout na společenském žebříčku a působit v prestižních profesích, jako je bankéř, právník či lékař. A snaží se také dokonale integrovat do většinové společnosti. „Je to nová generace a zároveň přišla EET. Musíme všechno zlegalizovat, abychom se dostali na český trh,“filozofuje spolupořadatel turnaje Do Ngoc Hoi, který do Česka přijel také na konci osmdesátých let. A slavnostně dodává: „Musíme poděkovat za pomoc České republice, že nás sem pozvala. Jsme tady doma.“0
Chci být zaměstnaná v korporátu. Dělá mi dobře prostředí, ve k t e r ém cítím soutěživost. Chci se pořád hodně učit. Chci být ve financích, protože je to stabilní a je t am hodně peněz. Bossové a spodina Vietnamská komunita v Česku je rozdělena na tři hlavní společenské vrstvy
• ELITA Vlastní velkoobchody a firmy dovážející potraviny a další zboží.
• STŘEDNÍ TRIDA Obchodníci a většina Vietnamců, s nimiž se potkáváme. Asi 60 až 70 procent tuzemské komunity. Střední třída je do jisté míry kontrolována elitou, která mnohdy její maloobchodní prodejny financuje. Právě tady může vznikat prostor pro často zmiňované praní peněz.
• CHUDINA Hlavně agenturní pracovníci, kteří do Česka přišli v letech 2006 až 2008. Společností, které je sem vozily, bylo kolem dvou tisíc a „dodaly“ do Česka podle odhadů osm tisíc až 20 tisíc lidí. Když pak začala krize, byla většina těchto lidí z pásové výroby propouštěna. Jelikož pracovali jako živnostníci, nepomohla j im záchranná sociální síť. Jsou to ti nejzranitelnější, kteří mohou pracovat například ve vietnamských pěstírnách. Za zprostředkování cesty do Česka zaplatili pět tisíc až deset tisíc dolarů. Teprve nyní se začínají stavět na vlastní nohy.
ZDROJ: TÝDENÍK EURO Vietnamští byznysmeni v Česku V tuzemsku se etablovala řada větších „vietnamských“ firem v různých oborech podnikání • Sportisimo - řetězec prodejen se sportovním vybavením • EuroNails - nehtová studia • East Sea - cestovní kancelář • Veganland - řetězec zdravých potravin • Panda Fast Food - řetězec 35 restaurací rychlého občerstvení • Saparia - provozovatel vietnamské tržnice Sapa • V Česku působí i vietnamský telefonní operátor VNPT a množství firem obchodujících s potravinami a dalším zbožím, které importují.
se ale změnily a pro peníze se už našel odbyt. Vietnamci dnes regulérně investují j a k o každý, jako pan Babiš.
