Nad Lusakou třikrát přelétnou stíhačky výhružně nízko. Pak je na obloze nahradí vrtulníky. Vzkaz prezidenta Edgara Lungua poražené opozici: Já jsem ten, kdo drží moc. Nic nezkoušejte
Lunguovi přívrženci slaví. Po silnicích projíždějí troubící auta, znichž jejich osazenstvo zdviženou pěstí zdraví všechny v barvách prezidentovy Vlastenecké fronty.
V zeleném je odhadem každý pátý obyvatel Lusaky. Muži mají portrét kandidáta na hrudi, ženy používají pruh látky s podobiznou favorita k připevnění nemluvňat na záda nebo propagandistický materiál omotají tak šikovně kolem těla, že se Lungu na kolemjdoucí směje přímo z jejich hýždí.
Majitelé obchodů a restaurací pro jistotu stahují rolety. Bojí se, že by se zeleným mohli postavit lidé v červených barvách opozičního kandidáta Hakaindeho Hichilemy, kterému se tu přezdívá HH.
Pětinásobný uchazeč o nejvyšší post za Sjednocenou stranu pro národní rozvoj odmítá prohru akceptovat a obviňuje soupeře z podvodů. V jeho baštách na jihu vzplane několik protestů spojených se zapalováním pneumatik, v Lusace je ale klid. Červení se neobjeví a dobře vědí proč.
V metropoli jsou v očividné menšině, mohli by dopadnout jako pes, kterého do rudých hadrů navlékla pětice mladíků vzeleném. „Hichilemo, sedni!“křičí na zvíře a halasně se smějí, když je poslechne.
Dvojitá maturita z demokracie
Možná to z vyprávění zrovna nevypadá, ale šestnáctimilionová Zambie je vzorovou africkou demokracií. Vybudovat ji není snadné nikde na světě, ale na černém kontinentě je to skoro zázrak.
Po vyhlášení nezávislosti v říjnu 1964 se Zambie jako jinde v Africe stala osobní diktaturou otce zakladatele. Soucitné samoděržaví Kennetha Kaundy symbolizoval bílý kapesník, kterým mával spoluobčanům nebo si jím otíral slzy při zprávách o bídě svého národa. Každopádně autokracie se obešla bez brutalit, a když byl pod mezinárodním tlakem nucen přistoupit k demokratizaci, opravdu uspořádal svobodné volby a po prohře bez obstrukcí odstoupil.
Vítězné Hnutí za multistranickou demokracii pak už nedopustilo, aby si ho přivlastnil jeden člověk, a vyhrávalo volby do roku 2011. Tehdejší prezident Rupiah Banda nedosáhl znovuzvolení a musel uvolnit místo Vlastenecké frontě. Zambie tak už dvakrát zvládla střídání stran u moci.
Podle Freedom House šlo na konci studené války pod Saharou za svobodné nebo částečně svobodné označit 16 států ze 48, dnes je takových 29. Číslo je sice opět nižší než před deseti roky, přesto vyniká, když si uvědomíme, že v arabském světě má k demokracii nakročeno pouze Tunisko.
Schoval jsem se do příkopu
Lungu je vystudovaný právník a byl už ministrem vnitra, obrany a spravedlnosti.
Čtyřiapadesátiletému konkurentovi předhazuje, že jako druhý největší chovatel dobytka v zemi špatně platí zaměstnance.
Lidé pracující pro HH šedesátiletému prezidentu vyčítají zálibu v biliáru a v popíjení whisky Jameson.
Národ hrdý na to, že celou postkoloniální historii zvládl bez občanských válek, je dnes stresován rostoucí vlnou vášní. Prezident strachu z krveprolití umí využít. Sám sebe prezentuje jako muže míru, slovo mír opakuje jako zaklínadlo, až se z něj stal jakýsi klacek na opozici. Jenže rozeštvávání mívají na svědomí i zelení. Kandidát do parlamentu za nezávislé Emmanuel Jay Banda sedí schlíple v restauraci městečka Petauke u hranice s Mosambikem. „Vnoci mi kdomu přijela tři auta a v nich lusačtí bitkařiz Vlastenecké fronty. Stříleli do vzduchu a volali, ať vyjdu ven. Skryl jsem se v příkopu a zalarmoval své lidi. Naštěstí přijeli a já skočil k jednomu do auta, jinak by mě zabili“ vypráví. Vjednom z útočníků poznal známou firmu Maxwella Chongua, který se proslavil tím, že uřízl nepohodlnému politikovi ucho.
Když se na incident vyptávám na stanici policistů, kteří Bandovi na zavolání odmítli přijet na pomoc, protože jediný vůz byl na vyjížďce jinde, dozvím se, že v Petauke je klid. „Mír máme my Zambijci v DNA“ říká mi policejní náčelník Joseph Ngoma.
Pětatřicátník v nepadnoucí uniformě po řadě dotazů, na něž evidentně není zvyklý, přestane mlžit, a dokonce mi na dvoře ukáže spálený vrak, v němž Bandovi pronásledovatelé při honičce ve smyku narazili do sloupu. Osádku muži zákona stihli zatknout a ta dnes čeká na proces. „Ale nemuseli to být lidé z Vlastenecké fronty. Mohli to být provokatéři opozice, kteří se převlékli do zeleného“ nadhazuje Ngoma při loučení.
Já jsem stát
Takových případů bylo po Zambii více, jenže občané se o nich dozvídají jednostranně.
Média v Africe, ať státní, či soukromá, mají tendenci hlásit pravdu toho, kdo je u moci. Jediný opoziční deník The Post musel skončit měsíc a půl před volbami kvůli zámince, že majitel neplatí daně. Novináři přešli do ilegality a dříve 40stránkové periodikum vydávali alespoň na osmi stranách, ale zeštíhlená verze se dostala jen ke stovkám obyvatel Lusaky.
V Africe je zakořeněná představa, že vítěz bere vše. Že při obhajobě mandátu může proti soupeři využít veškerou sílu státu, jako by patřil jemu. Slabé instituce tomu nedokážou vzdorovat. Lungu to vzal více od podlahy než jeho předchůdci.
Úřady Hichilemu zakazovaly lety vrtulníkem do odlehlých míst, v Lusace musel setkání s příznivci uspořádat na smrduté skládce. Den před hlasováním přišla lidem esemeska od hlavy státu vyzývající k účasti.
V Petauke taková prosba ani není potřeba, Lungu pochází právě odsud. Na kontinentě je kmenová příslušnost nad všechny programy. Prezident patří k nepočetnému etniku Nsenga a má téměř jistou přízeň příbuzných etnik na východě a severu. Aby to všem připomněl, vystupuje pod sloganem „Jsem jeden z vás“. HH se s kampaní v těchto oblastech neobtěžuje. Stejné to je v opačném gardu na jihu republiky, kde převládá Hichilemův kmen Tonga. Jde tedy hlavně o to, kdo na svou stranu získá nejpočetnější kmen Bemba a etnicky smíšené oblasti v metropoli a kolem dolů na měď.
Sčítání od soumraku do úsvitu
Volby nakonec proběhnou v tolik vzývaném míru. Země je na tři dny paralyzována, což je důvod, proč se tu raději uskuteční dohromady volby prezidentské, parlamentní, starostenské, městské a k tomu referendum o úpravě ústavy. Pět rozdílných hlasovacích lístků, které jsou kvůli negramotným občanům opatřeny fotografií kandidáta a symbolem strany, jsou pro mnohé i tak nad jejich síly. Hlavně venkovské ženy často neumějí vzít tužku do ruky a udělat křížek, takže žádají předsedy volební komise o pomoc.
Vše komplikuje africká zmatečnost, únava po celonoční dřině, nedostatek aut na převoz materiálu, pomalý internet.
Celostátní sčítání trvá čtyři dni. Lungu obhájí mandát s 50,35 procenta platných hlasů, HH za ním zaostává o necelá tři procenta.
Imasiku, který jako člověk pocházející ze západu podporuje opozici, vzhlíží znepokojeně od lusackého krámku s maskami a soškami na troubící auta plná rozjásaných pasažérů v zeleném. Dává za pravdu Hichilemovi, který ještě před sečtením všech lístků prohlásil hlasování za zfalšované. Přesto věří v demokracii, když tiše říká: „Je třeba v klidu přijmout porážku, i když nám bylo vítězství ukradeno. Za pět let budou další volby a HH vyhraje“
O autorovi| Tomáš Nídr, spolupracovník redakce Autor působil ve východní Zambii jako volební pozorovatel EU
