Území bývalé NDR se potýká s vážnými ekonomickými a společenskými problémy
Po sjednocení Německa byly do ekonomické budoucnosti jeho východní části vkládány obrovské naděje. Mluvilo se o kvetoucí a prosperující oblasti, novém ekonomickém motoru a dalším hospodářském zázraku. Občané i politické elity v bývalém hlavním městě Spolkové republiky Bonnu počítali po uvolnění ekonomického systému v zaniklé Německé demokratické republice (NDR) s hospodářským růstem a stoupající životní úrovní. O tomto vývoji byli přesvědčeni i spojenci Německa, a někteří z nich proto nebyli z jeho znovusjednocení a eventuálního dominantního postavení v Evropě nadšeni. Šestnáct let po sjednocení však ani jednoho z jeho evropských partnerů německá ekonomická dominance nebo snaha stát se regionální mocností netrápí. Německo bojuje se strukturálními hospodářskými problémy a situace v jeho východní části, která by před dvaceti lety byla označena za katastrofální, je považována za sice bolestný, ale přirozený adaptační proces globálnímu ekonomickému vývoji. Podívejme se, jak takový proces v bývalé průmyslové oblasti vypadá.
Úbytek obyvatel.
V letech 1990 až 2000 opustil východní Německo natrvalo přes jeden milion obyvatel. Do tohoto počtu nejsou započítáni ti, kdo jsou sice na východě země přihlášeni, ale pracují na jejím západě a domů jezdí, mají-li štěstí, jen na víkendy. Celkově klesl počet obyvatel v této východní části Německa o devět procent, na dnešních 13,4 milionu. Města, jako jsou Halle, Rostock nebo Görlitz, ztratila přes dvacet procent obyvatel. Je logické, že odcházejí především ti schopní a mladí. To však vede k fatální změně ekonomické a sociální struktury obyvatelstva, spojené s jeho nadproporcionálním stárnutím. Dramatický je pak především odchod mladých žen v biologicky produktivním věku. Jejich odchod neznamená totiž jen úbytek obyvatel, ale i ztrátu možnosti reprodukce populace. V některých obcích žijí jen důchodci a jejich jediným příjmem je daň ze psa. V těchto vylidněných oblastech jsou prázdné školy a demolicemi se redukuje bytový fond. Silnice vedou vesnicemi, ve kterých není jediný obchod, a k nejbližšímu lékaři to je šedesát kilometrů. Řezníci a pekaři je zásobují prodejem z dodávek.
Uckermark a Berlín.
Největší německý zemský okres Uckermark v Braniborsku, jehož rozloha je stejná jako spolkové země Sársko, je typickým příkladem tohoto vývoje. V Sársku žijí asi dva miliony obyvatel, ale v Uckermarku je jejich hustota řidší než v Burkině Fassu. Za posledních patnáct let se snížil jeho počet obyvatel o 30 tisíc, na současných 143 tisíc, a místní politici předpokládají, že bude-li tento trend pokračovat, pak v roce 2020 zde bude žít jen na 120 tisíc lidí.
Ani hlavní město státu Berlín však na tom není lépe. Přes šedesát procent jeho obyvatel je finančně závislých na důchodu, podpoře v nezaměstnanosti nebo na sociálních dávkách. Zadluženost metropole dosáhla astronomických rozměrů a město musí každý den zaplatit 6,65 milionu eur jen na úrocích. Přičemž každý následující den se tato částka zvyšuje - aby totiž Berlín mohl zaplatit své zaměstnance, musí si půjčovat další peníze od bank a úvěrových institucí.
Byty a nezaměstnanost.
Po celou dobu budování socialismu byl ve východním Německu nedostatek bytů. Ačkoli komunistická propaganda slibovala zajištění celé společnosti, na byt se v bývalém východním Německu čekalo podle regionu dvacet až třicet let. Kvůli úbytku obyvatel je dnes jeden a půl až dva miliony bytů prázdných. Počítá se s tím, že až jeden milion bytů bude vyňat z trhu s nimi, čímž je myšleno jejich zbourání.
Ještě dramatičtější je zánik průmyslové tradice a kultury. Jen v Drážďanech zaniklo 75 tisíc pracovních míst v průmyslu, tedy celých 75 procent. V lužickém uhelném revíru přišlo o práci 60 tisíc horníků, což představuje 85 procent pracovních míst v průmyslu.
Nezaměstnanost je ve východní části Německa trvale dvakrát vyšší než na západě země, kde se pohybuje mezi devíti až desíti procenty a snižuje se. V některých oblastech východního Německa je však padesátiprocentní.
Změna struktury.
Ačkoli v současné politické diskusi nikdo nepochybuje o tom, že je třeba přejít od industriálních struktur k sofistikovaným službám a současně s tím k používání vědomostního kapitálu, nic z toho není ve východním Německu vidět. Tamní vývoj nesměřuje k postindustriální společnosti služeb, ale k naprostému odstranění průmyslu z celých oblastí. Pozitivním dopadem je nebývalá čistota vody v Labi, výskyt vyhynulých druhů ryb a krásné přírodní parky. Tento vývoj se odráží i v různých studiích a úvahách, které doporučují nestarat se o odlehlé regiony a soustředit se na městské aglomerace a hospodářská centra. Řečeno jinak, jde o politickou kapitulaci a přijetí skutečnosti, že z oblastí, které byly po staletí kultivovány v nich žijícími lidmi, civilizace zmizí. Jde o posun od jedné z hlavních priorit sociálního státu v podobě pomoci slabým k posílení šancí na přežití silných. V praxi to pro odepsané oblasti znamená minimum veřejných služeb, špatné dopravní spojení a školy a lékařskou péči jen v centrálních místech.
Neúspěšná revitalizace.
Nový hospodářský motor tedy nenaskočil, a naopak zmizel i ten starý a poruchový. Profesor ekonomie a ředitel mnichovského hospodářského institutu Hans-Werner Sinn označil dokonce ekonomickou revitalizaci východu za neúspěšnou, a to i přes podporu 70 miliard eur ročně. Od poloviny devadesátých let hospodářský růst východního Německa klesá a ekonomický odstup nových spolkových zemí od těch starých se začal znovu zvětšovat. Odhlédneme-li od sporné hospodářské kompetence ekonomických odborníků všech poltických stran, kteří se v prognózách k vývoji ve sjednoceném Německu a globalizaci vyjadřovali, zásadní otázkou zůstává financování.
Kolonizace západu východem.
Východ Německa je financován jeho západní částí a jde o gigantický finanční transfer. Redaktor týdeníku Der Spiegel Gabor Steingart jej ve své knize Deutschland, Abstieg eines Superstars (Německo, sestup jedné superstar) označil za finanční kolonizaci západní části země tou východní. Tento finanční tok však nevyprodukovala ekonomika západní části Německa. Každé třetí euro je ze tří čtvrtin od státu a zbytek vypůjčen od bank. Stejné mzdy a penze na východě jako na západě při pouhé 60procentní produktivitě a 65procentní hospodářské síle východní části jsou také dokladem této kolonizace.
Špatná ekonomická politika.
Bývalé východní Německo je tragickým příkladem ekonomické politiky neschopné vytvořit podmínky pro hospodářský růst. Na rozdíl od České republiky nebo baltských států se totiž nepodařilo využít jeho tržních výhod, jakými jsou kvalifikované pracovní síly a jejich nízké platy, tradiční vazby a přístup na východní trhy. Naopak, požadavek odborů - stejný plat za stejnou práci - zde po pádu berlínské zdi způsobil ztrátu konkurenceschopnosti a pracovních míst v průmyslu. Zajímavé je, že tento požadavek ve své době podporovali i západoněmečtí zaměstnavatelé. Tento zdánlivě paradoxní jev však byl rafinovaným tahem, jehož výsledným účinkem bylo zničení východoněmecké hospodářské konkurence, protože za stejných platových podmínek nemohla obstát v souboji s mnohonásobně efektivnějšími a globálně fungujícími západoněmeckými koncerny.
Proto nepřekvapuje, že současné oživení německého hospodářství se děje především v západní části země a tam zejména v jeho na export orientovaném sektoru. A že ve východním Německu s výjimkou několika center, jako jsou Lipsko, Drážďany nebo Jena, není toto oživení prakticky vidět.
Popisek: Dnešní Chemnitz. V bývalém Karl-Marx-Stadtu v současnosti sice vládne kapitalismus, duch socialismu však přetrvává.
