Většina manažerů se založením garančního fondu nesouhlasí
Myslíte si, že by měl stát založit garanční fond, z něhož by se splácely hypotéky lidí, kteří se dostanou do finančních potíží?
- Ano 4,2 %
- Ne 91 %
- Nevím 4,8 %
Odborníci ze společností Deloitte a Hyposervis nedávno upozornili na nutnost vytvořit v České republice koncept rozvoje bydlení. Hlavním opatřením by dle nich mohlo být založení hypotečního fondu pro ohrožené držitele hypoték. Některé členské země Evropské unie mají garanční fond, do něhož přispívá stát, banky i pojišťovny. S tímto konceptem ochrany držitelů hypoték, kteří dočasně nejsou schopni je splácet, jsou dobré zkušenosti. Proti jeho založení v ČR se vyslovilo 91 procent manažerů.
Nekompromisní ve svém názoru je tento respondent: „Co je to za dotaz? To by nenapadlo ani komunisty.“ Podobně odpovídá další manažer: „O tom raději nepište, nebo to vymyslí Jiří Paroubek s Vojtěchem Filipem a slíbí to voličům. Banky mohou tyto pohledávky odprodat, což dělají. Sociální síť je v ČR dost hustá, aby jí nepropadl člověk, který se nezaslouženě dostal do finančních potíží. I v tom případě však má možnost soudní obrany.“
Jiné řešení se objevuje v záporné odpovědi: „Hypotéka je dlouhodobý produkt, jehož splácení je často rozvrženo na dvacet let. Každý si musí spočítat finanční zatížení, jež snese jeho osobní nebo rodinný rozpočet. Týká se to zkrátka ekonomiky domácností a odpovědnosti. Vytvoření garančního fondu by způsobilo, že by hypotéku mohl chtít i bezdomovec, a nebude-li mít na splácení, tak by ji za něj musel zaplatit stát. Garanční fond v této formě je cesta špatným směrem, protože neguje osobní odpovědnost. Dokážu si představit restrukturalizaci dluhů a odklad splátek, s čímž by měl zadluženým lidem pomoci stát, jestliže zanedbal jejich finanční gramotnost. Odborníci jsou, konkrétně na úřadech práce, ale je jich málo a jejich platy jsou mizerné. Na tato místa nastupují většinou absolventi a po získání praxe odcházejí za méně stresující a lépe placenou prací. Dle mých informací však za současné situace napjatých státních financí stát bez ohledu na vysokou nezaměstnanost snížil rozpočty úřadů práce, a proto ani toto řešení není proveditelné.“
Výhrady má i následující respondent: „Na to je lepší nějaký pojistný produkt. Nabízí se jich mnoho a kryjí například úmrtí, invaliditu, dlouhodobou nemoc či ztrátu zaměstnání. Ve všech těchto případech pojišťovna jednorázově doplatí bance celý zbytek dluhu z hypotéky.“
Zcela záporně neodpovídá další dotázaný: „To je těžká otázka, protože by se to dalo snadno zneužívat. Člověk se však opravdu může dostat, a nikoli vlastní vinou, do finančních potíží a potřebuje aspoň na krátký čas pomoc. Nejsem příznivcem ,státní pomoci‘, ale pokud by se daly nastavit kontrolní mechanismy bránící zneužití, souhlasil bych.“
Roli bank se věnuje tato záporná odpověď: „Pokud by do garančního fondu plynuly prostředky ze státního rozpočtu, tak nikoli. Navzdory potížím se splácením hypoték i jiných úvěrů jsou banky stále dostatečně ziskové. Stát by je měl spíše přinutit, aby byly při jednání s klienty vstřícnější. Pomoc nelze přenášet na státní rozpočet. Stát nemůže neustále eliminovat riziko soukromého rozhodování a nést za ně náklady.“
Bankami se zabývá i tento respondent: „Koupě nemovitosti je samostatné rozhodnutí. Pokud si někdo koupí dům na stoprocentní hypotéku, přestože ví, že ji bude splácet jen z jednoho příjmu, tak udělal hloupost. Jak chce stát rozlišit, kdo se dostal do tíživé situace? Jaká by měla být kritéria pro poskytnutí pomoci? A jak dlouho má garanční fond hypoteční splátky hradit?
Zajímavé by bylo zjistit, jak se chovají banky. Hypoteční banka se údajně v krizové situaci snaží s dlužníkem dohodnout na dobrovolném prodeji nemovitosti, protože při něm je výnos nejvyšší. Takto lze opravdu dosáhnout vyšší prodejní ceny než při nuceném prodeji. Takový postup i nejméně ohrožuje realitní trh. Nehrozí prudký výkyv cen směrem dolů. Chovají se však tak banky? Většinou úvěr zpoplatní a pohledávku prodají nebankovnímu subjektu, který nebere na dlužníka stejné ohledy jako banka.“
Překvapivé řešení nabízí následující manažer: „Otázka zní, kdo by do fondu přispíval. Pokud by to byl stát, jsem si téměř jistý, že by se minimálně polovina prostředků rozkradla. Kdyby to byly ústavy poskytující hypotéky, zdražily by se. To by mohlo zvýšit počet lidí, kteří se dostanou do finančních potíží. A máme začarovaný kruh. To raději nechat fungovat neviditelnou ruku trhu.“
Odpovídalo 144 manažerů
