Nenasytná žravost

Rostoucí ceny obvykle snižují spotřebu. Proč to tedy neplatí pro americké řidiče?

Odborníci od Tallahassee na východě až po Los Angeles na západě USA jsou znepokojeni tím, že se cena benzinu blíží „kritickému bodu“. Tvrdí, že řidiči po každém dalším zvýšení výrazně omezí své cesty. „Jsem přesvědčen, že vzrůst o dalších 25 až 50 centů bude znamenat, že lidé sníží spotřebu,“ prohlásil jeden profesor financí z Kalifornské univerzity v Los Angeles (UCLA) v deníku Los Angeles Daily News, „přesahuje to psychologickou hranici.“ Kdy to prohlásil? V březnu roku 2000. Jaká byla tehdy cena benzinu? Zhruba 1,50 dolaru za galon (1 galon = 3,785 litru – pozn. překl.).
Je to úžasný námět k přemýšlení, když se člověk griluje při víkendovém provozu směrem na pláž a zpět. Benzin je pořád dražší, ale Američané ho kupují pořád víc. V první polovině roku 2006 nakoupili o deset procent víc benzinu než v první polovině roku 2000, i když cena u čerpadel vzrostla o 75 procent. A nejde jen o nezbytně nutné cesty – hodně se cestuje ve volném čase. Spotřeba benzinu v týdnu, kdy se slavil státní svátek 4. července, byla letos v létě o dvě procenta vyšší než před rokem.
Proč taková nezdolnost? Vždyť přece většinou platí, že když ceny rostou, lidé méně nakupují. Člověk by si myslel, že na dražší benzin budou reagovat tak, že budou postupně víc využívat třeba spolujízdu, přecházet na vozidla s účinnějším spalováním nebo, si dokonce budou shánět zaměstnání blíž domova. Do určité míry se to děje. Ekonomové z amerického ministerstva energetiky hovoří o tom, že spotřeba benzinu, podněcovaná rostoucím počtem obyvatel a hospodářstvím, by dnes byla ještě větší, kdyby se ceny nebyly zvýšily.
Existuje však významná síla, která úsporný trend podkopává: šok z horentních cen netrvá věčně. Na vysoké ceny benzinu, ať jsou jakkoli nepříjemné, si lidé zvykají a dál se drží vyjetých kolejí. Někteří snižují výdaje v jiných oblastech, což zmrazilo růst maloobchodních prodejů mimo sféru pohonných hmot. Avšak obstojně silná ekonomika s mírou nezaměstnanosti 4,6 procenta zjevně umožňuje mnoha rodinám, aby plnily nádrže svých vozů bez většího zatížení. „Naši spotřebitelé mají mnohem víc disponibilních příjmů a jsou méně ochotní měnit své cestovní a nákupní zvyky, aby se přizpůsobili vyšším cenám benzinu,“ konstatuje John Maples, analytik výzkumu podniků pro Úřad energetických informací (EIA) amerického ministerstva energetiky.
To, že američtí řidiči nesnižují výdaje a patrně je nijak drasticky nesníží, i když ceny vzrostou, má obrovské důsledky pro světový trh s ropou. Američtí motoristé jsou totiž největšími individuálními spotřebiteli ropy na světě. Denně spotřebovávají přes devět milionů barelů benzinu (1 barel = 159 litrů – pozn. překl.). To je zhruba o třetinu víc, než činí spotřeba všech typů ropných výrobků v každé domácnosti, v každém automobilu a v každé továrně v Číně, jejíž spotřeba energie v současnosti přitahuje mimořádnou pozornost.

„VYSOKÁ CENA“: POHYBLIVÝ TERČ Nezdolnost amerických motoristů pomáhá vysvětlit, proč barel ropy stojí přes 70 dolarů, což přesahuje průměrné výrobní náklady o víc než 50 dolarů za barel. Určitou roli jistě hraje konflikt na Středním východě. Avšak zdánlivá imunita nabídkové i poptávkové strany celosvětového ropného trhu vůči cenovému tlaku se vznáší jako přízrak. Na nabídkové straně jsou společnosti bolestně pomalé při zvyšování výroby, aby využily příležitost k větším ziskům. Na poptávkové straně dál stoupá spotřeba navzdory rostoucím cenám a hlavním důvodem je to, že američtí řidiči jsou téměř nenasytní.
Horní mez toho, co jsou Američané ochotni platit, se pořád zvyšuje: místo dvou dolarů za galon jsou to dnes zjevně tři dolary. To jasně vyplývá z celoamerického reprezentativního měsíčního průzkumu prováděného pod názvem Maritz New Vehicle Customer Study, při němž jsou kupci nových vozidel dotazováni, co je podle nich „vysoká cena“ benzinu. Od počátku roku 2005 do počátku roku 2006, kdy se skutečná cena benzinu zvýšila o 57 centů za galon, definice „vysoké ceny“ kupujícími vzrostla přesně o tutéž sumu, tedy o 57 centů, a byla asi o deset centů vyšší než tehdy běžná cena. Definice „přijatelné ceny“ stoupla o 37 centů. „To mi říká, že dochází k přivykání, i když ne k naprostému přivykání,“ prohlašuje David S. Ensing, ředitel výzkumu a vývoje skupiny Maritz se sídlem v missourském Fentonu, která se mimo jiné zabývá marketingovým průzkumem automobilového trhu.
Existuje mýtus živený médii, že Američané sedí na zadnici a šetří benzinem, jako když za druhé světové války rodiny sázely zeleninu na zahradách vítězství. Typičtějším příkladem je šestatřicetiletý Scott Parker z Manhattanu, který plní nádrž svého sportovního užitkového vozu Nissan XTerra třikrát týdně, pokaždé asi za 50 dolarů. Parker rád brázdí silnice o víkendech. A třebaže do connecticutského Norwalku, kde pracuje jako marketingový ředitel, může dojíždět vlakem, raději tam jezdí autem. Jak přiznává: „Přece jen mi víc vyhovuje vlastní rozvrh.“ Mimořádné náklady na benzin hradí kreditními kartami a plánuje, že tyto náklady splatí z mimořádných ročních odměn. „Když si naplním nádrž, možná jsem chvíli rozmrzelý, ale to přejde,“ dodává.
Čím zdravější finance, tím menší reakce na drahý benzin. Jednasedmdesátiletý Leonard A. Mintz z massachusettského Nortonu, který přišel k penězům podnikáním ve strojním zařízení z plastických hmot, právě absolvoval téměř 1300 kilometrů dlouhou cestu po severovýchodě USA ve svém rekreačním vozidle velikosti autobusu o výkonu 515 koní vyrobeném firmou Newell Coach. Vozidlo má například vyhřívané žulové podlahy, pračku a sušičku normální velikosti v koupelně a vlečné zařízení pro Mintzův Envoy SUV značky GMC. Galon benzinu vydrží šest mil (1 míle = 1,6 km – pozn. překl.). Starosti žádné. Mintz prohlašuje: „Děláme prostě to, co normálně.“
Zdá se, že nejvíc šetří rodiny s nízkými a středními příjmy, protože musejí. „Náš život se dramaticky změnil,“ uvádí osmadvacetiletý Jody Kendall, automobilový technik z Mishawaky v Indianě. Aby ušetřil benzin, nechává svůj Pontiac Bonneville z roku 2002 doma a do zaměstnání ho vozí jeho manželka Alison, která je servírkou. Dohromady vydělávají asi 50 000 dolarů ročně.
Ekonomové z ministerstva energetiky odhadují, že trvalý desetiprocentní růst ceny ropy způsobuje, že se spotřeba benzinu snižuje během dvou let o 0,6 procenta. Dlouhodobý dopad je prý větší, protože lidé mají víc času na to, aby se přizpůsobili. Avšak skutečná reakce byla zatím menší. „Nezachytili jsme skoro žádnou odezvu,“ uvádí analytik Maples z ministerstva energetiky.

POSEDLOST KOŇSKOU SILOU Zvyky mají tuhý kořínek. Úředníci ze správy dálnic v Marylandu a Texasu, kteří shromažďují data o cestovních rychlostech, tvrdí, že zaznamenávají mizivé důkazy pomalejšího provozu, i když podle ministerstva energetiky každé zvýšení rychlosti o pět mílí za hodinu nad 60 mph znamená, že se jízda prodraží o 20 centů oproti běžné spotřebě galonu benzinu. Dinah Martinezová, mluvčí konsorcia dopravních agentur Houston TranStar, se směje: „Takový je Texas. Když se zpomalí provoz, není to proto, že to chtějí. Je to proto, že se stala havárie.“
Američané nejsou ochotni skončit svůj láskyplný vztah k autům s burácejícími motory. Jistě, podle firmy Edmunds.com prodej velkých a luxusních sportovních užitkových vozidel poklesl o patnáct procent oproti první polovině loňského roku, kdežto prodej kompaktních vozidel vzrostl o osm procent. Ovšem do vozidel všech velikostí se montují větší motory, takže v celkové palivové účinnosti nedošlo k žádnému zlepšení. Agentura pro ochranu životního prostředí (EPA) 17. července oznámila, že letošní modely osobních automobilů a lehkých nákladních vozů jsou nejrychlejší a nejtěžší od roku 1975. Jejich skutečná průměrná spotřeba je jeden galon na 21 mil, což je nižší než průměrných 22,1 míle na galon v období 1987 až 88, tedy téměř před 20 lety. Tolik k představě, že nezávislost Ameriky na energii je „morálním ekvivalentem války“.
Kdyby cena ropy vyletěla na sto dolarů za barel, spotřeba by se mohla markantně snížit, jak k tomu došlo po loňském uragánu Katrina, kdy ceny vzrostly o 46 centů během jednoho týdne. Slouží-li však dějiny jako vodítko, ani galon benzinu za čtyři nebo pět dolarů by si nemusel vynutit dramatické, trvalé změny v amerických spotřebních modelech. Kde tedy je ten kritický bod, který hledáme? Možná že žádný neexistuje.
Peter Coy, Greg Hafkin, New York, Ann Therese Palmer, Chicago, BusinessWeek

RAFINAČNÍ KAPACITA Nebezpečné hrátky s benzinem

Existují dva rychlé způsoby, jak srazit ceny u čerpadel: snížit cenu ropy a vyrábět víc benzinu. Pokud jde o první způsob, rafinérie toho mnoho nesvedou. Také v druhém případě mají omezené možnosti. Ve Spojených státech prostě není dostatečná rafinační kapacita. V červnu pracovaly americké rafinérie na 93 procent své kapacity, aby se připravily na letní špičku poptávky po benzinu. Mezitím opakovaně hlásily impozantní zisky, protože nedostatek jim dává tolik záviděníhodné síly zvyšovat ceny.
Zatímco spotřebitele trápí nedostatečná kapacita, petrochemický průmysl by mohl zanedlouho stát před zcela opačným scénářem: příliš vysokou kapacitou. Postupné zvyšování od roku 1990 zvedlo rafinační kapacitu z 15,5 milionu barelů denně na dnešních 17 milionů. Jenže rafinérie hodlají v příštích pěti letech vynaložit miliardy dolarů na zvýšení své kapacity o dalších deset procent. To je zhruba dvojnásobek očekávaného pětiprocentního růstu poptávky po výrobcích typu benzinu v tomto období, jak uvádí Aileen Jamiesonová, konzultantka firmy Wood Mackenzie. Všechny ohlášené projekty by mohly stát snadno víc než 20 miliard dolarů. Jen ConocoPhillips, druhá největší rafinérská společnost v USA, vynaloží do roku 2011 pět miliard dolarů na zvýšení produkce některých závodů až o patnáct procent.
Stavební boom se netýká pouze Spojených států. K velkým mezinárodním hráčům, kteří hodlají stavět velké rafinérie schopné produkovat výrobky k prodeji v USA, patří Saúdská Arábie a Venezuela. Spojené státy už dovážejí asi deset procent benzinu. V prvním pololetí letošního roku toto číslo prudce stouplo na víc než 18 procent kvůli velké poptávce a omezení výkonu po škodách způsobených uragány Rita a Katrina.
Vedoucí pracovníci petrochemického průmyslu zatím netroubí na poplach, alespoň ne veřejně. Rich Marcogliese, výkonný viceprezident společnosti Valero Energy, poukazuje na to, že ne všechna prohlášení vedla historicky ke skutečné výstavbě. Očekává, že část současné vitality tohoto odvětví vyprchá. Faktem je, že společnost Tesoro právě oznámila vysoko překročené náklady ve svém expanzním programu a škrtla navýšení v hodnotě 250 milionů dolarů pro svou rafinerii v Anacortesu ve státě Washington.
Přesto však je v tomto odvětví dosud víc příznaků jalovosti než obezřetnosti. Podle zdrojů na Wall Street soupeří půl tuctu zájemců včetně společností Conoco a Petrobras o nákup velké rafinérie poblíž Houstonu, kterou společně vlastní firmy Lyondell Chemical a Citgo. Obchod by mohl dosáhnout hodnoty pěti miliard dolarů, což představuje 20 000 dolarů na barel kapacity, tedy dvojnásobný poměr než před dvěma lety. Rafinérský průmysl zažil mizerná 90. léta, kdy nadměrná kapacita vedla k nepatrným maržím a uzavření desítek rafinérií. Zdá se však, že se některým lidem krátí paměť.

Copyrighted 2006 by The McGraw-Hill Companies, Inc BusinessWeek