„V nížině této rozkládalo se jezero Komořanské neboli Mostecké. Největší z jezer českých. Horské potoky stále je zanášely, až v roce 1831 úplně bylo vysušeno.“ Tak podkrušnohorskou pánev popisuje Jaroslav Urban v pětadevadesát let staré knížce Severočeské pověsti.
S mírnou nadsázkou dnes člověk může říct, že historie se v regionu opakuje. Na území bývalého velkolomu Ležáky, který sežral i výstavní královské město Starý Most, téměř deset roků vzniká druhé největší jezero v Česku. Rekultivace za více než 1,6 miliardy korun měla regionu pomoct hned na několika frontách. Argumentovalo se zlepšením prašného ovzduší, nakopnutím turistického ruchu a novými možnostmi odpočinku pro obyvatele panelákového Mostu, kteří na dobývání uhlí doplatili nejvíc.
Tři světy. Archivní snímek zachycuje tři momenty dokreslující pohnuté 20. století Mostu. Staré královské město muselo kvůli těžbě hnědého uhlí ustoupit rypadlům, kostel Nenebevzetí Panny Marie se plánovači rozhodli zachránit a přesunuli jej. A většina lidí, kteří žili ve Starém Mostě a dalších zničených obcích, se pak nastěhovala do paneláků.
Nic z toho však dodnes neplatí. A zřejmě ještě hodně dlouho se na tom nic nezmění. Obří zóna schovaná v údolí za přesunutým kostelem Nanebevzetí Panny Marie připomíná spíš vysušenou bažinu, kde navíc platí plno omezení. Lidé se mohou procházet jen po prašných cestách, několik dalších se jich během teplého dubnového odpoledne snaží piknikovat na zvlněných loukách. Klidná hladina jezera, v níž se odrážejí kouřící komíny litvínovské chemičky, je zatím zakázanou zónou.
A aby ten mrtvolný nádech lokality byl úplně dokonalý, přístupová polní cesta k jezeru vede kolem cihlové smuteční síně obklopené stovkami úhledně vyrovnaných uren.
Čtvrt miliardy za vodu
Potíže se kolem projektu jezera Most, jemuž místní patrioti říkají „krušnohorské moře“, objevily hned při plánování. Ukázalo se, že inženýři nemůžou pro napouštění využít vodu z blízké řeky Bíliny. Byla natolik zdevastovaná místním průmyslem, že v budoucnu by nedovolila nejen plavání v jezeře, ale zabila by i veškeré ryby. Proto musel Palivový kombinát Ústí, jenž za rekultivaci odpovídá, využít vodu z průmyslového přivaděče z nádrže Nechranice na Ohři.
„Do jezera bylo napuštěno za celou dobu jeho existence, tedy od roku 2008 až k dnešnímu dni, 78 194 639 kubíků vody. Celková cena za napouštění i dopouštění dosáhla v letech 2008 až 2017 částky téměř 224 milionů korun,“ sumíruje Hana Volfová z kombinátu.
Účet se nezastavil ani po září roku 2014, kdy bylo jezero úplně napuštěno. Ukázalo se, že z plochy se odpařuje daleko víc vody, než se čekalo, a hladina viditelně klesala. Palivový kombinát to vysvětluje i „porodními bolestmi“ – jedná se o první takové bezodtoké jezero v Česku vzniklé zatopením zbytkové jámy po lomu a původně předpokládané ztráty založené na starších modelech byly nižší. A tak se musí průběžně dopouštět. Předloni přitekla voda za 5,5 milionu korun, vloni za dalších téměř devět a letos by to mělo být podobné.
Děsivá připomínka. Přestože kvůli těžbě zaniklo v severozápadních Čechách přes 80 obcí, osud Mostu nad ostatními vyčnívá.
Do budoucna má takové nečekané ztráty vyřešit důlní voda čerpaná z hlubinného dolu Kohinoor. Jenže to jsou další peníze. Systém, který bude tekutinu čerpat a čistit, nebude nejlevnější. Podle dřívějších informací se počítá s částkou kolem 100 milionů korun. Až pak bude jezero Most soběstačné a nebude odebírat další a další kubíky vody z přivaděče určené především pro regionální zemědělství a průmysl.
I tenhle – pro většinu lidí estetický – zádrhel zapadá do dnešní reality, kdy se neustále odsouvá plné zpřístupnění místa. Nyní se mluví až o červnu příštího roku. Průtahy způsobuje i stále nevyjasněná budoucnost pozemků kolem vodní plochy. Mostecký magistrát dlouhodobě usiluje o to, aby mu je stát převedl bezplatně. V roce 2013 se ale tříletá jednání s ministerstvem financí zastavila, teď je ale prý finální dohoda opět blízko.
„Tím, že pozemky v lokalitě jezera Most jsou dosud v majetku státu, může město zatím pouze plánovat, jakým způsobem lokalitu urbanisticky řešit,“ krčí rameny Alena Sedláčková z mosteckého magistrátu.
Mezidobí však stačilo k tomu, aby například konšelé zamítli odvážný projekt zvaný MiniMost. Mělo jít o miniaturní kopii královského města, které muselo ustoupit těžbě. Zmenšené královské městečko mělo být jedním z hlavních lákadel oblasti. Dnes se už magistrát k nápadu nezná. MiniMost by prý nedokázal fungovat soběstačně bez finanční podpory města a získat peníze na jeho stavbu není jednoduché. A tak se raději město pustilo do jiných investic. Především jde o obnovu zaniklé silnice mezi Mostem a Mariánskými Radčicemi včetně emblematického lanového zavěšeného mostu.
| Jezero Most |
|---|
| • Plocha: 311 hektarů |
| • Objem vody: 70,5 milionu kubíků |
| • Délka obvodu: 9,4 kilometru |
| • Výška hladiny: 199 m. n. m. |
| • Maximální hloubka: 75 metrů |
Do května příštího roku by pak stavební firma měla dokončit napojení lokality na komunikace a inženýrské sítě, vytvořit oblázkovopísčité pláže, stabilizovat deset let starou sypanou hráz, vybudovat plovoucí mola, přístav a hnízdiště pro ptáky, kteří jezero ve velkém vyhledávají už dnes.
„Celkové náklady hrazené státem zde dosahují zhruba 500 milionů korun. Statutární město Most do realizace těchto staveb investovalo více než 50 milionů a zhruba ještě tři miliony investovat bude,“ říká Sedláčková.
Minimální vliv
Přestože jezero ještě lidem neslouží, odborníci si tu v uplynulých deseti letech mohli ověřit a zkoumat řadu věcí. V té souvislosti působí nejzajímavěji fakt, že vodní plocha měla sloužit jako čistička podkrušnohorského vzduchu zamořeného oxidy a prachem z okolní povrchové těžby. Alespoň se to v souvislosti s přínosy jezera Most zmiňovalo nejčastěji.
Výzkumný projekt, na němž se kromě regionálních expertů podílel i Ústav fyziky atmosféry Akademie věd ČR, ovšem ukázal něco jiného. Přestože jezero zabírá plochu úctyhodných 311 hektarů, v rozlehlé podkrušnohorské pánvi působí jeho dopad minimálně. „Vypadá to, že vliv jezera je převálcován termikou v pánvi a není podstatný. Muselo by být mnohem větší,“ přibližuje zjištění spoluautor projektu Jan Brejcha z mosteckého Výzkumného ústavu pro hnědé uhlí.
| Rekultivace města smutku |
|---|
| Kvůli dobývání hnědého uhlí v severozápadních Čechách padlo několik vesnic a měst, ale osud Starého Mostu je nejsmutnější. Historicky šlo o velmi bohaté královské město s řadou důležitých budov, které by dnes patřilo k jedněm z nejvzácnějších památkových zón v Česku. V 60. letech ovšem bylo hnědé uhlí přednější. Likvidace započala v roce 1965 stěhováním prvních rodin, demolice města skončila o dvanáct let později. Na jeho místě se otevřel velkolom Ležáky, na vedlejším kopci vzniklo nové betonové město. Těžba tu skončila v roce 1999. A v roce 2008 tu začalo napouštění jezera Most. |
Jinými slovy to znamená, že vodní plocha nedokáže lokálnímu mikroklimatu pomoct s odvětráním nečistot a ty pak v noci po vychladlých svazích Krušných hor sklouzávají zpátky do regionu. „Situace je komplikovaná, protože se tu kombinuje řada jednoduchých jevů,“ popisuje Brejcha proudění nad severozápadními Čechami. Celý projekt jezera i proto připomíná spíše obrovský a finančně velmi nákladný experiment. Nikdo dosud nedokáže říct, jaký efekt zmoženému regionu vlastně přinese.
Kdo má z dosavadního vývoje rekreační oblasti radost, jsou ornitologové. Vodní plocha se stala jedním z nejdůležitějších zimovišť ptáků v Česku. Každoročně jich tu přečkává chladné měsíce více než pět tisíc. A nejde jen o racky či husy. Odborníci objevili severské kachny, volavky, turpany či morčáky.
Jestli jednou jezero Most přinese stejné potěšení i místním obyvatelům a jejich potomkům, kteří odtud museli v 60. a 70. letech utéct před nenasytnými velkorypadly, je stále nejasnější. Stejně jako kolik milionů kubíků vody a korun vlastně ještě hladové jezero spolyká.
Přečtěte si také:
Lidé z Jezerního Města. Vídeň staví ekologické sídliště budoucnosti
