Nenávidění a potřební

Resort spravedlnosti zkoriguje exekuční řád

Velké pozornosti médií se aktuálně těší prodej vily, jíž v exekuci vydražil prezident exekutorské komory Juraj Podkonický. Jaké má tato profese omezení, co vše obnáší? Během posledních pěti let se v České republice ustavil nový - poměrně mocný a movitý - klub vyvolených. Jde o úzkou skupinku sto dvaceti soudních exekutorů, kteří díky rozsáhlým pravomocem sahají lidem na bolavá místa. Na jejich majetek.
Když v roce 2001 čeští zákonodárci schvalovali zákon o exekucích, prošel oběma komorami Parlamentu vcelku bez problémů a s podporou napříč politickými stranami. „Před rokem 2001 byl rozšířen nešvar, že dluhy se nemusejí platit. Soudní exekutoři ale začali efektivně vymáhat pohledávky a dlužníky stíhat. Vymahatelnost práv věřitelů tím prudce vzrostla,“ zdůrazňuje Milan Polák, partner advokátní kanceláře Weinhold Legal.
Po pěti letech se však zdá, že je zapotřebí rámec, v němž exekuce probíhají, korigovat. Ke změně „klimatu“ přispělo i několik medializovaných prohřešků exekutorů. K nejhlasitějším kritikům patří občanské sdružení Iuridicum Remedium, které vypracovalo seznam nejčastějších prohřešků (viz Výčet některých chyb v systému exekucí). Rozhodně se však nikdo nechystá institut exekucí potírat. Resort spravedlnosti nyní chystá několik novel. První z nich, jejímž úkolem je posílit dohled ministerstva nad průběhem exekucí, již obíhá dolní komorou Parlamentu. Další, takzvaná střední novela bude připravena do konce roku. A do třetice se exekucí dotkne i rekodifikace občanského soudního řádu, jejíž věcný záměr má kabinet schvalovat ještě letos.

Kapka historie.

Do roku 2001 mohli věřitelé dosáhnout na své pohledávky jen prostřednictvím soudního výkonu rozhodnutí. Iniciativa ležela jen na nich včetně toho, že zjišťovali, jaký má dlužník majetek a navrhovali způsob, jakým způsobem má být exekuce provedena (obstavením účtu, srážkou ze mzdy či prodejem věci). Soudy rozhodovaly na základě jejich návrhu. A jak známo vše, co probíhá pod ingerencí soudu, trvá v našich krajinách nekonečně dlouho. A tak se zoufalí věřitelé ke svým penězům často vůbec nedostali.
Tlak na vymahatelnost práva nakonec zesílil natolik, že se na přelomu tisíciletí z iniciativy pozdějšího ministra spravedlnosti Pavla Němce začalo pracovat na zákoně o exekučním řádu. Normu zpracovávali odborníci a za příklad posloužilo Slovensko, jež se k tomuto kroku odhodlalo již o pět let dříve. Od roku 2001 tedy vedle soudního výkonu rozhodnutí fungují i exekuce, jichž může využít každý, kdo má splatnou pohledávku. O návrhu na nařízení exekuce rozhoduje soud, ale má na to jen velmi krátkou dobu – patnáct dnů.
Zákon exekutory vybavil řadou kompetencí. Mají za úkol zjišťovat stav dlužníkova majetku a ten pak blokovat, postihovat, případně prodávat v dražbě. A především sami rozhodují, jak bude exekuce probíhat. Protože jsou na výsledku hmotně zainteresováni - jejich odměna se totiž vypočítává z vymožené částky -, průběh exekuce se značně zrychlil. „Díky institutu exekucí se nebývale zefektivnil výkon rozhodnutí a rozhýbal nefunkční systém soudní vymahatelnosti práva,“ konstatuje náměstek ministra spravedlnosti František Korbel. Drobná exekuce trvá několik týdnů až měsíců, zatímco soud by ji řešil v řádu let.

S narostlým hřebínkem.

Spolu s řadou kompetencí získali exekutoři i status veřejného činitele. Ostatně bez něj by nemohli zjišťovat, čím dlužník vládne. Jenže zbraň je to dvojsečná, charaktery některých jedinců takový nápor autority nezvládly, a chovají se jako nedotknutelní vládcové. Za vše mluví příklady, kdy exekutoři zabavili věci, jež prokazatelně patřily někomu jinému, a dokonce je někdy předčasně prodali. Padlo též několik žalob na zneužití pravomocí veřejného činitele, což na tento cech nevrhá zrovna růžové světlo.
Exekutorská komora, jakožto stavovská organizace s povinným členstvím, má sice několikastupňové kontrolní mechanismy, na excesy svých členů se však, eufemisticky řečeno, dívá poněkud shovívavě. „Kárné orgány složené převážně z exekutorů nedokázaly vždy důsledně vyšetřit a potrestat prohřešky svých kolegů,“ potvrzuje náměstek Korbel. Za vše mluví jednoduché počty: z úřadu exekutora dosud nikdo odvolán nebyl a nejvyšší pokuta ubrala z kapsy chybujícího exekutora - původně adepta na vyhazov - půl milionu korun. Maximální peněžní trest přitom může „zabolet“ až do výše stonásobku minimální mzdy, což je pro letošek výsledných 800 tisíc.
V každém případě komora disponuje (ovšem teprve v posledních dvou letech) kontrolní komisí, která pravidelně či náhodně dohlíží na exekutorské úřady. Dalším institutem je komise revizní, jež v případě kárného porušení podává kárnou žalobu. Tu řeší kárná komise v tříčlenných senátech, v nichž jeden člen je vždy soudcem. Za kárné provinění si může hříšník vysloužit napomenutí, pokutu či odvolání z funkce. „Nemyslím, že by byl takový problém s fungováním komory. Problém je spíše v tom, že exekutoři sahají dlužníkovi až na to poslední, co má. A ten proto křičí,“ namítá prezident komory Juraj Podkonický. A dodává, že momentálně kárná komise řeší dvě žaloby, jež navrhují zproštění funkce exekutora. Jeho slova ostatně chtě nechtě potvrzuje velmi nízký podíl stížností, který se pohybuje v jednotkách promile vzhledem k počtu nařízených exekucí (viz Trocha čísel).

Vila za šestnáct.

Aby mohl lépe prověřovat regulérnost postupů exekutora, dodržování právních předpisů a rychlost řízení, resort spravedlnosti v aktuální novele zákona posiluje kompetence. Plánuje rozšířit i škálu sankcí o výtku a zdvojnásobit maximální výši pokuty na dvousetnásobek minimální mzdy. „V případě opakovaných či nejzávažnějších chyb chceme důsledněji využívat zbavení úřadu. Nepomohou-li jiná řešení, je taková očista v zájmu udržení kreditu dobrých exekutorů a celého stavu. Navíc nyní o výsledku kárného řízení rozhodují jen sami exekutoři, ale spíše by to měly být smíšené senáty, v nichž by vedle zástupců stavu zasedali i právníci dalších profesí, a vice versa,“ zdůrazňuje Korbel.
Pozornost přitáhl prodej vily, kterou v exekuci vydražil za šestnáct milionů korun Podkonický (EURO 24/2007). Dražba odstartovala diskusi o etice. „Na etický kodex by měl být rozhodně velký tlak,“ míní advokát Daniel Uličný z kanceláře Havel & Holásek. Řada autorit včetně ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila totiž považuje jednání Podkonického za neetické, přestože v souladu s předpisy, a proto se ve střední novele objeví paragrafy, které exekutorům zakážou účastnit se dražby konkurenčního úřadu.

Druhé Slovensko nebude.

Někteří odborníci soudí, že stav by možná pročistila vyšší konkurence mezi exekutory. Nyní jich ze zákona funguje zhruba 120, ale původní záměr předpokládal více než dvojnásobek exekutorských úřadů. Byly to však velké oči. V prvním kole výběrového řízení se jen stěží podařilo najít devadesátku pionýrů. Tito lidé se vrhali do velkého neznáma, museli opustit advokátní praxi a hned zpočátku vynaložit okolo jednoho a půl milionu korun.
Kupříkladu na Slovensku byl exekutorský stav zcela uvolněn a nyní u sousedů funguje 450 exekutorů. České ministerstvo spravedlnosti však plánuje navýšit jejich počet zhruba jen o třetinu. „Myslím, že při tomto počtu by se mohl konkurenční prvek zdravě projevit, aniž by se musely jednotlivé úřady proti sobě dryáčnicky prosazovat. Přece jen jde o výkon státní moci,“ míní náměstek Korbel. S dalšími adepty problém zřejmě nebude. Za posledních pět let se podařilo vychovat generaci exekutorských kandidátů, kteří by mohli spravovat vlastní úřad.

Milion u soudu.

Další kauza, konkrétně Pražského stavebního bytového družstva Hutmanka, se dostala až k Ústavnímu soudu ČR. Předseda představenstva této organizace Michal Lurie obvinil Podkonického, že si za takřka nulovou práci účtoval odměnu bezmála milion korun. Družstvo totiž prý svůj dluh uhradilo bezprostředně po vyhlášení exekuce. Podkonický však namítá, že do vymožení dluhu uplynulo šest měsíců, a na Lurieho podal trestní oznámení pro pomluvu.
Ústavní soud nicméně konstatoval, že výše odměny by měla odrážet namáhavost vykonané práce. Resort spravedlnosti částečně požadavku vyhoví. Když dlužník zaplatí po vyhlášení exekuce „dobrovolně“ v dané lhůtě (deset až patnáct dní), odměna se sníží na polovinu. Na druhou stranu se stále bude vypočítávat procentem z vymožené částky. „Je to spravedlivější model. Kdyby se přešlo na úkonový model, exekutoři by navyšovali náklady pomocí zbytečně provedených úkonů,“ dodává Podkonický.

Kdo na co hřeší ===== . =====

K častým exekutorským prohřeškům například patří neposlání vymoženého dluhu věřiteli včas, nezákonné obstavení účtu manželky či dlužníka nebo zabavení majetku (většinou nemovitosti) nepoměrně vyšší hodnoty, než činí dluh. Poslední bod už řešila novela z loňského roku, ale jak tvrdí exekutoři, dlužník někdy nic jiného než obydlí nemá, a není tedy co jiného obstavit.
Na druhou stranu exekutory zase trápí otázka, kdo zaplatí náklady v případě neúspěšné exekuce. „Exekutor totiž nemá právo žádnou exekuci odmítnout ani ji zastavit, i když ví, že dlužník je zcela nemajetný,“ upozorňuje advokát Uličný. Ministerstvo navrhuje kompromisní řešení, že by hotové výdaje exekutora hradil věřitel, ale nárok na odměnu by nevznikl. Dalším nešvarem, proti němuž chce ostře zakročit i Exekutorská komora, je nelegální pobočková síť. Nejenže si díky ní lezou exekutoři takříkajíc do zelí, ale také uměle zvyšují náklady, když si počítají zbytečné cestovní náhrady.
Většinu těchto neduhů plánuje ministerstvo spravedlnosti napravit ve střední novele zákona o exekučním řádu. Cílem je zjednodušit a zefektivnit proces, odbourat mechanické soudní agendy (například rozhodnutí soudu o nařízení exekuce či o rozvrhu dražby) a zjednodušit ochranu třetích osob dotčených exekucí. Dnes totiž mohou svůj neprávem zabavený majetek bránit jen vylučovací žalobou, což je proces odhadem na rok.
„Podstatou bude přesun nesporných úkonů na exekutora a soudy budou mít na starost pouze spory a opravné prostředky,“ vysvětluje Korbel z ministerstva. Rozhodně se v novele doslova zakáže pobočková síť, zavedou se možnosti pro správu věci, aniž by se musela hned prodávat v dražbě, movité věci bude možné přechovávat jen v obci dlužníka a podobně. Ještě větší revolucí projdou exekuce po rekodifikaci civilního práva. Uvažuje se o zrušení dvojkolejnosti na úkor soudního výkonu rozhodnutí a soudu by zůstalo jen rozhodování o opravných prostředcích a zvláštních typech exekuce – jako třeba při vymáhání styku rodičů s dětmi.

Bez exekucí to nejde.

V každém případě je nutné si uvědomit, že v drtivé většině případů si za exekutorský zásah mohou lidé sami. Nesnažili se řešit své dluhy, výzvy věřitele házeli do koše a nezačali se bránit ani v případě, kdy věc převzali právníci. A také nezaplatili, ani když k tomu byli vyzváni soudem.
Exekuční systém je po pár letech fungování nutné doladit a upřesnit, aby nebyl bezdůvodně likvidační a zbytečně nepostihoval nevinné. Ale rozhodně by ničemu a nikomu nepomohlo, kdyby se zpět vrátila nadvláda dlužníků. Polák uzavírá: „Například řada živnostníků zkrachovala jen proto, že jim někdo dlužil a nijak se neměl k zaplacení. Český národ se zkrátka musí dluhy naučit potírat.“

Trocha čísel Loni bylo nově nařízeno bezmála 310 tisíc exekucí, přitom ještě o dva roky dříve to byla jen polovina. Roste také počet vyřízených událostí – v loňském roce dosáhl 111 tisíc. Nejčastěji jde o dluhy distribučním společnostem, telefonním operátorům, zdravotním pojišťovnám, dopravním podnikům, městské policii. Nevymahatelné dluhy ze spotřebitelských úvěrů dosahují zatím jen pěti procent z celkového objemu. Zadluženost českého národa však stoupá, a tak se v budoucnu jejich podíl zřejmě poměrně zvýší.
Prezident Exekutorské komory Juraj Podkonický předpokládá, že v dalších letech se počet nařízených exekucí ustálí právě okolo 300 tisíc. Na druhou stranu objem dořešených případů by měl narůstat. „V následujících letech předpokládáme v souladu s evropským trendem ještě zřetelnější posun do menších pohledávek do sto tisíc korun. Velké pohledávky z konsolidační agentury jsou již téměř vyčerpané. Vzhledem k tomu, že tyto případy nejsou procesně natolik složité a dlužníci mívají zájem své závazky řešit, tudíž by jich mělo být v daném roce vyřešeno 50 až 60 procent,“ míní Podkonický. Systém ještě více akceleruje po přechodu na elektronizaci justice od roku 2010. Již nyní trvá vymožení drobné pohledávky průměrně čtyři až šest měsíců.
Exekutoři mají nárok na vynaložené náklady i na odměnu, oboje hradí dlužník. Odměny se vypočítávají z vymožené částky a do tří milionů korun dosahují patnácti procent, minimálně však 3000 korun.
Návrh na exekuci schvaluje většinou soud, ale například finanční úřady, správy sociálního zabezpečení či zdravotní pojišťovny mohou vést exekuci samy. Ze způsobů exekuce vede obstavení bankovních účtů, srážky ze mzdy a prodej nemovitostí. Naopak prodej věcí - takzvaná mobiliární exekuce - je na ústupu. „Má spíše psychologický účinek. Opotřebené věci mívají nízkou hodnotu a jejich prodej stěží pokryje exekuční náklady. A je navíc poměrně riskantní, neboť je spojena s přímou konfrontací a kromě exekutora se jí musejí účastnit i policisté, zámečníci a další lidé,“ vysvětluje náměstek ministra spravedlnosti František Korbel.
Proti postupu exekutora se loni ohradilo 517 stěžovatelů a bylo podáno dvaadvacet kárných žalob.

Ojedinělý exekuční druh Nejvzácnějším způsobem, jak inkasovat zpět své peníze, je exekuce prodejem podniku. Dosud nebyla žádná taková podstatná kauza dokončena. „Mívám tak maximálně jednu do roka,“ potvrzuje exekutor Vladimír Plášil.
Exekuce prodejem podniku má řadu úskalí. Obvykle se v jejím průběhu zjistí, že firma je předlužená, a místo exekuce nastupuje konkurz. Ale přesto se k ní exekutoři čas od času uchýlí. „Tento typ totiž dává exekutorovi relativně velký prostor a pravomoci, jak zjistit efektivně informace o majetku dlužníka,“ upozorňuje Robert Němec, partner kanceláře Procházka, Randl, Kubr.
Exekutor totiž do podniku dosadí správce, jehož úkolem je zajistit a hlídat veškerý majetek. Správce se stává součástí managementu a může i nahlížet do podnikových dokumentů. Tady bývá problém. Někdy si totiž nezákonně pořizuje kopie, jež může dále zneužít. „Tento typ exekuce bývá důsledkem obchodních sporů,“ dodává Němec. Navíc se správce lehce dostane do schizofrenní situace. Vstupuje totiž do soudních sporů vedených dlužnou společností a často je to právě proti věřiteli.
Forma exekuce navíc bývá pro podnik likvidační. Odběratelé nejsou ochotni platit předem, dodavatelé zase požadují zálohy, banka zastavuje úvěrové linky a cash flow se dostává do kritické situace. Kupci se též zrovna nehrnou, podnik se totiž prodává nejen s aktivy, ale i se všemi dluhy. „V Německu lze firmu zpeněžit během měsíce, ovšem u nás je průběh o hodně komplikovanější,“ vysvětluje Podkonický vzácnost exekuce prodejem podniku.

Výčet některých chyb v systému exekucí 1. Exekuce zabavením věci (zpravidla nemovitosti) nepoměrně vyšší hodnoty, než je dluh i s náklady exekuce.
2. Prodej movitých věcí navzdory tomu, že je podána vylučovací žaloba, aniž by se vyčkalo na rozhodnutí soudu.
3. Odvoz movitých věcí - vybavení bytu - při exekuci vyklizením z bytu (nejde o peněžité plnění), přestože nejsou dány zákonné podmínky.
4. Absence právní úpravy přesných práv a povinností schovatele takto odvezených movitých věcí (například věci jsou odváženy do jiného města, schovatel nekomunikuje s povinným ohledně vyzvednutí věcí, nejsou upraveny náklady úschovy, součinnost schovatele, jeho odpovědnost za věci a podobně).
5. Při srážkách ze mzdy lze obejít ustanovení o základní částce (kterou nelze srazit) tím, že se provede přikázání pohledávky z účtu povinného, na který mu je mzda zasílána (nepropojenost legislativy).
6. Propadná subjektivní lhůta pro zahájení kárného řízení s exekutorem je nedůvodně krátká (tři měsíce, u advokátů například jde o dvojnásobek).
7. Po vymožení vysoké pohledávky někteří exekutoři otálejí s podáním návrhu na rozvrh k soudu kvůli úročení výtěžku na svém účtu.
8. Někteří exekutoři protiprávně provozují pobočky (mimo jiné se to promítá do zvýšení nákladů exekuce).
9. Většinu exekucí v terénu fakticky provádějí vykonavatelé bez potřebných kvalifikačních předpokladů.
10. Dozor ministerstva spravedlnosti nefunguje – při prošetřování stížnosti nechá vyjádřit pouze exekutora, a nikoli stěžovatele.
11. Dochází k tomu, že náklady exekuce jsou vyčísleny chybně (zpravidla ve prospěch exekutorů).
12. Ukazuje se, že lhůta pro podání námitek proti nákladům exekuce je v praxi krátká (tři dny).
13. Dochází k zabavování movitých věcí třetích osob, které jsou zjevně v jejich vlastnictví (často je tak vytvořen tlak, aby místo zdlouhavého řízení o vylučovací žalobě uhradili dluh za povinného).
14. Dochází k záměně osob (kvůli nedbalé identifikaci).
15. Dochází k podhodnocování cen movitých věcí a nemovitostí při jejich prodeji.

Pramen: Iuridicum Remedium