NENÁVIDÍM TO POKRYTECTVÍ

Mafiánský kapitalismus je jakési zvláštní, těžko srozumitelné, těžko rozšifrovatelné propojení některých institucí, fondů, bank, některých společností, které jsou jakýmsi zvláštním způsobem propleteny, že to propletení posléze ústí ve velké obohacování a ve velké ztráty peněz. Tato definice zazněla z úst českého prezidenta Václava Havla v rozhlasové debatě minulou středu.
A nyní praxe. Ze státních a polostátních bankovních ústavů zmizely v uplynulých letech více než dvě stovky miliard korun a ztrácely se postupně. Peníze mizely po malých částkách a na mnoha místech, nikoli jedním obrovským tunelem. Říci tedy, že za vším stojí několik mafiánů v pár vzájemně propletených fondech, bankách a institucích, je trestuhodné zjednodušení.
Proč tedy Havel právě nyní generalizuje? Je to jednoduché: dělá prostě jen všechno pro to, aby ochránil guvernéra České národní banky a někdejšího „svého premiéra Josefa Tošovského. Ten se dostal do sporu s Investiční a Poštovní bankou a Havel má pocit, že IPB chce guvernéra zlikvidovat. Tošovský možná o prezidentovu pomoc vůbec nestojí, ale jinak si Havlovu aktivitu vysvětlit nelze. Kdyby mu šlo o „mafii , musel by hovořit konkrétněji a musel by také začít mluvit o svých kamarádech.
V roce 1996 řešil Václav Havel problém, co s polovinou pražského Paláce Lucerna, který restituoval spolu s bratrem Ivanem. Prezidentova švagrová Dagmar oznámila, že by Lucernu ráda vlastnila celou, ale Václavu Havlovi se zřejmě příliš nechtělo vyjít jí vstříc. Za pomoci svého poradce, někdejšího komunistického aparátčíka a podnikatele Mariány Čalfy, proto hledal jiné řešení. V roce 1997 prezident oznámil, že svou polovinu Lucerny prodá společnosti Chemapol za 200 milionů korun.
Václav Havel má slabost nejen pro Mariána Čalfu, který pro Chemapol pracoval současně s poskytováním „hradního poradenství , ale i pro bývalého prezidenta Chemapol Group Václava Junka. Držíme–li se Havlovy definice mafiánského kapitalismu, je možné Chemapol považovat za společnost představující prototyp kapitalistického mafiánství. Vydělala miliardy korun na dovozu lehkých topných olejů, nikdy se však zřejmě nedopustila ničeho ilegálního. A že Václav Junek pracoval pro komunistickou rozvědku? Ani to Havlovi nevadí, což prezident řekl v roce 1997 v rozhovoru pro americký list The New York Times. Havel v příloze deníku tvrdil, že občané jeho země sice chtějí kapitalismus, ale když ho někdo vybuduje, tak se jim to nelíbí. Mluvil o Chemapolu. „Nenávidím to pokrytectví. Celý život bojuji proti pokrytectví. Já uvítám pravdu. Ať mi někdo pošle dokumenty, a jestli v nich budou nějaké hrozné věci, tak se postavím do čela boje proti Chemapolu. Nikdo mi však zatím neřekl nic konkrétního, uvedl český prezident.
Nechme teď stranou kvalitu jeho ekonomických poradců. Byl–li to Marián Čalfa, je jasné, proč prezidenta na hrozivou hospodářskou situaci Chemapolu neupozornil. Nyní je toto impérium obráceno v prach a Václavu Havlovi zbyla ostuda. Bankám zůstaly po Chemapolu pohledávky, které už teď platí každý z nás.
A právě o tom měl Václav Havel mluvit v rozhovoru pro Český rozhlas. Existovaly „podivné propletence mezi Chemapolem a úvěrujícími bankami? Byl právě toto případ mafiánského kapitalismu? Byli snad představitelé Chemapolu spojeni s některými politiky? A pokud ano, tak s kterými? Nesetkávali se s nimi náhodou při sklenici vína s Gregory Peckem na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech?
Pokud by Václav Havel o svých činech přemýšlel, musel by si uvědomit, že i on měl z vytunelovaných bank prospěch. Kde jinde asi vzal Chemapol 200 milionů korun na nákup poloviny Lucerny? A prodal–li konkursní správce Chemapol Group loni tuto polovinu prezidentově švagrové za méně než uvedených dvě stě milionů korun, měl by nám všem prezident diskont vrátit.