Oriana Fallaciová: Vztek a pýcha
Nikoli u každé knihy záleží na tom, z jakého důvodu a za jakých okolností vznikla. U díla Oriany Fallaciové, jež nese název La rabbia e l‘orgoglio (Vztek a pýcha), jsou okolnosti geneze klíčové. Florenťanka žijící v New Yorku jeho text vychrlila během zhruba čtrnácti dnů po teroristických útocích z 11. září minulého roku, rozzuřena Palestinci oslavujícími tragédii a znechucena lidmi, kteří prohlašovali „Američanům to patří, stejně si o to koledovali“.
Ačkoliv se autorka brání tomu psát spontánně a ráda promýšlí a cizeluje každé slovo svých knih, tento text je výtryskem. Původně šlo o článek pro italský list Corriere della Sera, avšak stránek přibývalo a nakonec Fallaciová nastřádala ve svém šuplíku rukopis, který by se v celém rozsahu do novin nevešel.
Proto byl o pár měsíců později publikován také knižně, a navíc s předmluvou, jež vyplňuje téměř třetinu knihy. A je velmi důležitá tím, jak původní text doplňuje a tvoří s ním kompaktní celek. Autorka v ní vysvětluje, co ji k napsání vedlo a uvádí některá další tvrzení na podporu svých myšlenek. Recenzovaná francouzská verze byla rozšířena o pasáže, v nichž se obrací k Francouzům. Navíc se Fallaciová podílela na překladu. Jak novin, tak knihy se v Itálii prodalo přes milion výtisků a lidé si článek na ulicích rozdávali ve fotokopiích.
Zjednodušeně by se dalo konstatovat, že kniha je obhajobou západní kultury a obžalobou islámu. Toto náboženství autorka označuje militantní s jediným cílem – ovládnout svět. „Nechápete nebo nechcete pochopit, že jestli zůstaneme nečinní, jestli se nebudeme bránit, jestli nebudeme bojovat, Džihád zvítězí… A zničí naši kulturu, naše umění, vědu, morálku, hodnoty… (str. 91) Usáma bin Ládin je přitom pouze symbolem, který může být kdykoli nahrazen někým jiným. Fallaciová se brání předem očekávanému nařčení z rasismu poukazem na to, že střet, o němž píše, je náboženský, nikoliv rasový. „Jaký má smysl respektovat ty, kteří nerespektují nás?“ ptá se a na jiném místě si odpovídá, „Vyjednávání s nimi je nemožné. Argumentování je nemyslitelné. Chovat se k nim trpělivě a s laskavostí nebo s nadějí je sebevraždou.“(str. 106)
Nejvíce se autorka dostává „do ráže“, když je srovnávána západní kultura s arabskou (a křesťané s muslimy), „jako by si byly rovny“. Upozorňuje na to, že zatímco muslimové k dnešnímu světu nepřispěli téměř ničím, díky západnímu myšlení máme umění, filozofii, vědu, technický pokrok. „Máme Koperníka, Galilea, Newtona, Darwina, Pasteura, Einsteina a tito dobrodinci lidstva nevyznávali Mohameda, sakra! Nebo se mýlím?“ V této souvislosti připomíná svůj rozhovor s „teroristou“ Arafatem, který ji prý jednou upozornil, že jeho kultura byla dříve nadřazená té její. Prý Arabové vymysleli matematiku. „Kromě chabé inteligence má Arafat krátkou paměť. Proto také stále mění názory a každou chvíli si protiřečí,“ (str. 101) kontruje po letech Fallaciová a poukazuje na to, že její kultura pouze převzala od Arabů zápis číslic.
Evropští politici v očích Oriany Fallaciové hrají pokryteckou hru, a to zejména tím, že se snaží vyjít s muslimy. Jejich motivací jsou prý „petrodolary“ a „zbabělost“. Tito politici vůbec nejsou až na pár výjimek lidmi, které by autorka považovala za čestné či slušné. „Stačí se podívat na finanční klub, který se nazývá Evropská unie a o němž nikdo neví, k čemu je dobrý. Kromě toho, aby Itálii ukradl parmezán a gorgonzolu, aby svým zástupcům vyplácel přemrštěné platy, aby nám život komplikoval jednotnou měnou, aby nás prudil populistickými bláboly…“
V kontrastu se slabošskou Evropou potom vycházejí Spojené státy jako země zaslíbená. Přestože tam samozřejmě není vše ideální, Fallaciové imponuje spontánní nacionalismus Američanů. Rozplývá se nad jejich vnitřní silou, díky níž se dokázali semknout a vypořádat se s následky teroristických útoků, obdivuje i všudypřítomný symbol americké jednoty – vlajku s pruhy a hvězdami. „Italskou vlajku je možné spatřit, pouze když nějakou náhodou získá naše země na olympiádě jednu z medailí. Anebo na stadióně při mezistátních zápasech v kopané, což je ostatně jediné místo, kde se dá zaslechnout pokřik Italia, Italia.“ (str. 83) Právě z těchto pasáží je nejvíce cítit, že autorka psala text narychlo a pod silným emocionálním dojmem z tragédie, která se odehrála několik bloků od jejího bytu na Manhattanu.
Forma je pro Fallaciovou stejně významná jako obsah, a proto nepřekvapí, že přes proklamovanou spontaneitu je struktura textu velmi promyšlená. Sama jej charakterizuje jako kázání, čemuž forma díky častému opakování a burcujícím zvoláním odpovídá. Na čtenáře, za něž (jak je z textu zjevné) pokládá Italy, Francouze a vůbec všechny Evropany, se obrací přímo, oslovuje je většinou ve druhé osobě jednotného čísla. Nerozpakuje se volit velmi expresivní výrazy, dokonce jim nadává, aby dodala svým slovům na intenzitě. Tu a tam se obrací na různé osobnosti, jež častuje sarkastickými a jedovatými poznámkami. Komentuje tak například přehnanou vstřícnost Jana Pavla II. k muslimům („Dovolte mi otázku, Vaše Svatosti: je pravda, že jste před nějakým časem žádal syny Alláhovi o odpuštění za křížové výpravy, které ke Svatému hrobu vyslali Vaši předchůdci? Aha, takže je to pravda? Ale ptali se Vás synové Alláhovi, jestli si mohou Svatý hrob vzít? …Žádáte o odpuštění nájezdníky, kteří Vám ukradli Svatý hrob a kteří by Vám chtěli vzít Vatikán?“ - str. 89 – 90)
Oriana Fallaciová je bývalá novinářka. Cestovala po celém světě – z arabských zemí byla třeba v Bangladéši, v Kuvajtu, v Iráku i Íránu, v Saúdské Arábii, v Pákistánu, Libyi, Libanonu či Jordánsku. Zažila druhou světovou válku i tu ve Vietnamu. Coby žurnalistka dělala rozhovory s mnoha výraznými politickými osobnostmi, od jordánského krále Husseina po současného Dalajlámu. Právě střípky událostí, jimiž prošla, jsou na knize Vztek a pýcha to nejzajímavější a o světu minulého století (přestože jsou selekcí jen jedné paměti) vypovídají více než proklamativní výkřiky.
Fallaci, Oriana: La rage et l‘orgueil (v italském originále La rabbia e l‘orgoglio). Plon 2002. Rozsah 195 stran, cena 15 eur.
