Výsledky nedávného setkání šéfů vlád, které mělo zhodnotit plnění úkolů Lisabonského summitu, budí mezi čelnými politiky Evropské unie oprávněné rozpaky. Lisabonský summit zadal v roce 2000 unii úkol dosáhnout do roku 2010 ekonomické úrovně a produktivity srovnatelné se Spojenými státy. Evropská unie se měla během deseti let stát nejdynamičtější ekonomikou světa. Na nedávném summitu EU v Bruselu však nejvyšší představitelé unie museli konstatovat, že zaostávání unie za Spojenými státy se naopak prohloubilo a Lisabonská strategie skončila ve slepé uličce.
Nedotknutelné jistoty.
Plány Evropy stát se nejvyspělejším teritoriem světa se hroutí pod tíhou reality, kterou je nízká produktivita a nízká zaměstnanost, nepružné trhy práce, přebujelé sociální systémy a rostoucí napjatost veřejných rozpočtů. Přitom strategie obsahovala řadu rozumných námětů, které mohly skutečně podpořit inovační aktivitu podniků. Typické je, že jejím hlavním nástrojem se měla stát opět plejáda nových zákonů a předpisů, které členské země měly implementovat do své legislativy. Důvodem, proč se to nepodařilo splnit, je především všeobecný odpor k zásadnějším reformám, které by se nutně dotkly i pracovních trhů a sociálních systémů v zemích unie.
Věda není jen o sardinkách.
Českého premiéra Vladimíra Špidlu Lisabonská strategie inspirovala ke srovnání s nám dobře známým heslem Dohnat a předehnat. Premiér zároveň přirovnal tuto strategii k yettimu – „Často se o ní hovoří, nikdo ji ale ještě neviděl“. Romano Prodi měl ovšem pohotově odpověď. Tvrdil, že chyba je mimo jiné v tom, že se členské státy zatím odmítly vzdát pravomoci rozhodovat o tom, kolik procent HDP každoročně věnují na vědu, výzkum a vzdělání. Jakmile o tomto procentu začne rozhodovat Brusel, „yetti se zhmotní“ – a proces dohánění začne fungovat.
Podstata Lisabonské strategie by rozhodně neměla být interpretována tak, že bruselští úředníci budou osvíceně členským zemím radit, kolik věnovat na výzkum a na jaké priority mají výzkum a vzdělání orientovat. Budou-li se vlády zemí unie vyžívat v psaní dokumentů typu Hlavní směry vědeckotechnické politiky nebo Priority vysokého školství, budou podnikatelé a pracující opět muset ve svých daních sáhnout hlouběji do kapsy. Vládní priority také něco stojí. Spotřebitelé se možná dočkají inteligentní ledničky, která sama objedná kysané zelí i sardinky. Těžko se však brzy dožijeme okamžiku, kdy se podniky budou přetahovat o rostoucí šiky vysokoškoláků a pídit se po výsledcích výzkumných pracovišť.
Paralela.
Co ve skutečnosti unie potřebuje a postrádá, je ekonomika, kde o prioritách výzkumu a vývoje (stejně jako o prostředcích na ně věnovaných) z velké části rozhodují podniky a kritériem je efektivní zájem spotřebitelů. Ekonomika, kde si vzdělání částečně financují studenti, což je nutí poohlížet se po ekonomicky perspektivních oborech. Ekonomika, kde podnikatelé i zaměstnanci využívají flexibilního pracovního trhu a jejich ruce ani nohy nesvazuje přemíra nepřehledných zákonů, předpisů a nařízení.
Vyvěsí-li se po vstupu do Evropské unie na průčelí českých ministerstev transparent Úkoly Lisabonského summitu splníme, připomeneme si nejen heslo Dohnat a předehnat. Do vzpomínek se vrátí i další varianty tohoto hesla, které za nějaký čas znělo Nespustit z očí a nakonec Nenechat stopu zavát. Přitom paralela se vzpomínkou na závody tábora socialismu s okolním světem není zcela nemístná. To, co Evropskou unii brzdí v rychlejším růstu a technickém rozvoji, jsou právě její četné kvazisocialistické rysy. Podniky v unii bojují o to, jak ušetřit každý cent z výrobních nákladů a jak zvýšit produktivitu každého eura, vyplaceného na mzdách. Investujte více do technického rozvoje, radí jim vlády. Tytéž vlády jim ale v daních odebírají velkou část prostředků, aby mohly financovat přebujelý „sociální stát“, nesmyslně zmnožovat a harmonizovat nejrůznější zákony a předpisy - a také ovšem snažit se centrálně organizovat opatření k růstu produktivity.
Bezmocná teorie.
Odmyslíme-li si zřejmou souvislost Lisabonské agendy s mocenskými ambicemi na Evropu jako rovnocenného rivala Spojených států ve všech sférách včetně vojenské, pak snaze vyrovnat se Spojeným státům v produktivitě a životní úrovni jistě nelze nic vytknout. Nemůžeme si ale představovat světovou ekonomiku jako závodní dráhu, kde bruselská komise práská bičem a pohání patnáct (nebo 25) koní, běžících v jejích barvách. Teoretici, kteří studovali příčiny úspěchu jedněch zemí a zaostávání jiných, nedošli nikdy k jasným závěrům, jak zaostávání v produktivitě překonat. Klíč k „technologickému vůdcovství“ je totiž v celém způsobu uspořádání společnosti, v pružnosti její ekonomiky, ve způsobu myšlení lidí a rozhodování institucí, v ochotě riskovat a převzít odpovědnost, ve schopnosti rozpoznat a využít příležitost a umět také příležitosti vytvářet. To vše se těžko vměstná do teoretického modelu.
Někteří ekonomové akcentují příležitosti pro dohánění, dané napodobováním a rozvíjením toho, co vedoucí země již vynalezla. Jiní zase přísahají na zásadní význam investic do vzdělání pro růst produktivity. Také Lisabonská agenda viděla řešení zaostávání unie za Spojenými státy mimo jiné v investicích do vzdělání, do vědy a výzkumu, do přístupu k moderním komunikačním technologiím a zdrojům informací. Je ale třeba vidět, že pokud by mělo jít o státem „efektivně“ umisťované investice, zaplatí je opět podnikatelé a pracující ze svých daní.
Zápas o jádro.
Hlavním nositelem růstu produktivity je inovující podnik. Jemu je potřeba ponechat co nejvíce finančních prostředků na výzkum a vývoj – ne jich stále více centralizovat ve státním rozpočtu a pak rozdávat podle vládních priorit. Opačné tendence nutně vyvolávají vzpomínky na dlouholeté jalové výzvy ke „spojení vědy s praxí“ a k „široké aplikaci výsledků vědy“. Pokud měl toto premiér Špidla na mysli, když politikům Evropské unie připomněl notoricky známé neúspěšné heslo Dohnat a předehnat, můžeme se jen radovat. Jiná otázka je, zda tuto draze nabytou zkušenost bude chtít Evropská unie slyšet.
Klíčem k růstu produktivity nejsou jen finance. Inovující podnik zároveň potřebuje odpovídající tržní prostředí, například pružnou pracovní legislativu – protože inovace představuje rušení zaběhaných pořádků, vysezených pracovních míst a již překonaných dovedností. Za jednoho z hlavních nepřátel vyššího výkonu evropské ekonomiky považuje Lisabonská strategie vysokou míru nezaměstnanosti. Představy o tom, jak tento neduh vyléčit, se však značně rozcházejí. Dostáváme se tím vlastně k diskusi o celém budoucím směřování evropských ekonomik, k pojetí takzvané sociální tržní ekonomiky a k rysům, jimiž se země unie vědomě chtějí odlišovat od Spojených států jako svého spojence i rivala. Zápas o smysluplnou interpretaci Lisabonské strategie – a pokus o záchranu jejího rozumného jádra – proto rozhodně nebude jednoduchý.
