Vývoj státních financí zavdává bezpochyby dost důvodů k zamyšlení nad budoucími příjmy rozpočtu. To, s čím vystoupil v uplynulém týdnu ministr Mertlík, je však hodně odvážným a nepřijatelným pokusem řešit politické priority jedné sociálnědemokratické strany nejen na úkor velké a významné skupiny daňových poplatníků, ale i ke škodě celého systému.
Pokud by nezbytný pokles korporačních daní měl být do značné míry kompenzován růstem daní fyzických osob, zejména zaměstnanců, je to jednoznačně cesta do pekel.
Je pochopitelné, když ministra financí znepokojuje, že současný daňový systém generuje pokles daňové kvóty i v dobách recese a pomalého růstu platů. Představa, že zastavení poklesu lze realizovat nejsnadnější cestou, tedy zvýšením zátěže té nejlépe inkasovatelné daně, jde proti všem světovým trendům a má silně populistické základy, což zrovna u tohoto ministra překvapuje. Mertlík použil argument, že v Irsku činí daňové zatížení v nejvyšší příjmové kategorii šedesát procent a korporační daň jen jedenáct procent. Zdá se mu zřejmě, že u nás je kde brát. Jenže svět je složitější než data vytržená z tabulek sestavených z nesrovnatelných údajů. Fakt je ten, že odvodové zatížení zaměstnanců v ČR je jedno z nejvyšších v zemích OECD. Nic na tom nezmění skutečnost, že valnou část odvodů platí přímo zaměstnavatel a neprojde přes výplatní pásku zaměstnance. Celkem tak již dnes průměrný zaměstnanec odvede státu zhruba polovinu toho, co vydělá, a v nejvyšších příjmových kategoriích tento odvod s největší pravděpodobností dokonce převyšuje zmíněných irských šedesát procent.
Již dříve Mertlík protestoval proti snížení progrese u daně fyzických osob, které prosadily pravicové strany při schvalování rozpočtu na letošní rok. I zde pohledy ministra financí abstrahují od skutečného rozdělení daňového břemene mezi obyvatelstvo. Odpůrci snížení nejvyšších daňových sazeb opět argumentují zahraniční praxí, kdy je často u vysokých příjmů uplatňována mnohem vyšší sazba, než je tomu u nás. Tito takzvaní zastánci sociální spravedlnosti přitom zcela nehorázně přehlížejí českou realitu, kdy pětina obyvatelstva s nejvyššími příjmy financuje přes polovinu sociálních výdajů a sama na sociálním systému neparticipuje takřka vůbec. V zemích s vysokými daněmi lidé s vysokými příjmy sice hodně platí, ale také hodně dostávají, ať už v přídavcích na děti, prostřednictvím velkorysého financování školství, ale i formou mnohem méně solidární konstrukce starobních důchodů a tak dále.
Představy o zásadních daňových změnách se musejí ubírat jinými směry. Je nutno především vyjasnit si, co je to v našich podmínkách sociální spravedlnost, když současná situace je zcela jasně vychýlena v neprospěch lidí aktivních a produktivních. Až po odstranění nejkřiklavějších případů tohoto vykořisťování přes nivelizaci důchodů či nemocenského pojištění je možné hledat zdroje na financování sociálně spravedlivých a evropsky solidárních přerozdělovacích procesů.
Samozřejmě velmi aktuální je potom přesun velké části výrobků s dosud sníženou DPH mezi normálně daněné zboží. Také srovnání spotřebních a majetkových daní je jistě cestou správným směrem. Pouze pokud budou tyto zdroje přerozdělování vyčerpány, je možné postavit se před lidi a chtít, aby odváděli státu větší část příjmu než dosud. Věrohodný ministr financí by měl přitom doložit, že stát neplýtvá prostředky na nesmyslné investice, nezvyšuje důchody, když k tomu jako v letošním roce není důvod, a celý sociální systém již není masově zneužíván nejrůznějšími příživníky. Dokud tyhle všechny podmínky nebudou splněny, musí nenechavá ruka státu dostat přes prsty.
