Menu Zavřít

Nenechte se okrádat

24. 9. 2007
Autor: Euro.cz

Znalost daňového řádu – základního předpisu upravujícího výběr daní – může znamenat obrovskou finanční úsporu. Díky našemu  seriálu získáte dostatek rad, abyste minimalizovali rizika a mohli s finančním úřadem jednat jako rovný s rovným.

Krok za krokem daňovým řízením

Znalost daňového řádu – základního předpisu upravujícího výběr daní – může znamenat obrovskou finanční úsporu. Díky našemu  seriálu získáte dostatek rad, abyste minimalizovali rizika a mohli s finančním úřadem jednat jako rovný s rovným. Jako podnikatelé musíte každý den činit závažná rozhodnutí a podstupovat nemalá rizika pro zajištění správného chodu svého byznysu. Přitom čelíte nemálo hrozbám, které mohou ze dne na den znamenat konec vašeho podnikání. Jednou ze skutečností, která může vážně ohrozit váš byznys, je také styk s finančním úřadem. Tento článek a navazující seriál by vám měly poskytnout dostatek informací pro orientaci ve správě daní. Měly by také minimalizat rizika související se stykem s finančním úřadem. Nejedná se o návod, jak zkracovat daňové příjmy státu. Zasazujeme se o to, aby správci daně vybírali daň vždy v souladu se zákonem, a ne v rozporu s ním, jak se tomu častokrát děje. Základem je Daňový řád Rámcem, který určuje, jak se daně mají vybírat, je zákon č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, nazývaný též daňový řád. Určuje „pravidla hry“, která jsou závazná jak pro správce daně (zjednodušeně řečeno finanční úřad), tak pro daňový subjekt (poplatníka). Daň lze vybrat jen a pouze při respektování pravidel stanovených zmíněným základním předpisem. V opačném případě daň vybrat nelze. A to i navzdory tomu, že by například na základě zákona o dani z příjmů měl stát na tuto daň právo. Tato skutečnost tedy činí z daňového řádu skutečně stěžejní předpis. Na svých právech trvejte hned od začátku Správci daně mnohokrát zneužívají neinformovanosti daňových subjektů a jednají i v rozporu s rozhodnutími soudů. Pokud by se podnikatel bránil proti takovému jednání u soudu, neměly by úřady šanci na úspěch – nicméně v současné době není moc podnikatelů ochotných se s finančními úřady soudit. A kde není žalobce, tam není soudce. Proto se v praxi může stát, že správce daně započne s daňovým subjektem místní šetření za účelem „mapování terénu“. Během tohoto místního šetření pojme správce daně jistá podezření, na jejichž základě daňovému subjektu bez jakéhokoliv oznámení doměří daň a penále. V daňovém řízení se platební výměry neodůvodňují. Ještě nepříjemnější skutečností je, že případné odvolání proti platebnímu výměru nemá odkladný účinek. To znamená, že již po několika dnech od vydání platebního výměru může správce daně tuto daň začít po daňovém subjektu exekučně vymáhat, a navíc každá nová platba na stejnou daň poslaná na účet správce daně půjde nejdříve na úhradu nedoplatků a penále, čímž se dluh včetně úroku z prodlení vůči správci daně stále navyšuje. Podá-li daňový subjekt odvolání, vyřizuje jej zpravidla finanční ředitelství mající stejný cíl jako finanční úřad – v zásadě mu jde o to, vybrat daň v maximální výši. Navíc z vlastních zkušeností můžeme konstatovat, že již v průběhu řízení před finančním úřadem tento úřad své kroky konzultuje s finančním ředitelstvím, což smysl odvolání degraduje na pouhou formalitu. A aby toho nebylo málo, tak finanční ředitelství je oprávněno odstraňovat chyby, kterých se v řízení dopustil finanční úřad. Tato na první pohled nevýznamná skutečnost má důležité následky. Finanční ředitelství tak odstraňuje přehmaty finančního úřadu napadané v odvolání, čímž zajišťuje neúspěch případné následné žaloby u soudu. To vše při maximální snaze zachovat či dokonce zvýšit výši doměřené daně. Již staří Římané říkali: „Kde soudí žalobce, tam zákon neplatí.“ Navzdory tomu, že mnohdy není možné všechny fatální chyby finančního úřadu odstranit, je smutnou skutečností, že ne vždy uzná finanční ředitelství chybu a platební výměr finančního úřadu zruší. Místo toho se finanční ředitelství tváří, že je vše v pořádku a odvolání zamítne. Daňovému subjektu tak nezbývá nic jiného než se svého práva zdlouhavě domáhat u soudu. Některé z výše uvedených postupů správce daně jsou již na základě současné judikatury (soudních rozhodnutí) považovány za nepřípustné. Je ale na daňovém subjektu, aby se svého práva dovolával a takovéto postupy napadal hned v počátcích. Jen málokdy je nejlepší obranou vyčkat na platební výměr, podat proti němu vyčerpávající odvolání a doufat v jeho úspěch. Daňový subjekt by měl předvídat kroky správce daně, podle toho volit kvalifikovanou obranu pro zajištění úspěchu ve věci a hlavně pamatovat, že spravedlnosti se dočká spíše až u soudu. Neuspěli jste? Obraťte se na soud! Na dodržování zákona při správě daní dohlíží soud. Bývá jedinou nestrannou autoritou, u které se daňový subjekt může dovolat svého práva na spravedlnost. Proti rozhodnutí správce daně může daňový subjekt po neúspěšném odvolání podat žalobu ke krajskému soudu. Není-li úspěšný ani zde, je ještě možnost podat kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu sídlícímu v Brně, případně ústavní stížnost k Ústavnímu soudu. Nejvyšší správní soud je institucí fungující od roku 2003 a jeho hlavním posláním je sjednocovat judikaturu soudů krajských. Za tímto účelem mají jeho rozhodnutí jakousi precedenční povahu a lze podle nich dovodit postup soudů v obdobných případech. Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu by tak měla určovat postup správců daně v obdobných případech. Bohužel v praxi není situace vždy taková, což nastíníme dále. Mezi zaměstnanci územních finančních orgánů najdeme mnoho lidí. Všechny ale spojuje jediný úkol, a to pro svého zaměstnavatele (stát) maximalizovat příjmy z daní. Proto lze jen těžko očekávat rozdíl mezi přístupem pracovníků finančního úřadu a pracovníků finančního ředitelství. Vládne zde silná kolegialita, kterou daňový subjekt maximálně pocítí při odvolacím řízení – tímto je totiž degradováno na jakousi nutnost toto řízení přetrpět před podáním žaloby ke krajskému soudu. Nebylo by z naší strany vhodné se zde vyjadřovat k odbornosti a kompetentnosti pracovníků správců daně. Posuďte ale sami, o čem svědčí níže uvedená tabulka dohromady s judikaturou Nejvyššího správního soudu – ten výslovně uvedl, že nelze doměřit daň na základě pouhého místního šetření bez provedení daňové kontroly. Tento rozsudek pochází ze dne 27. července 2005. Od té doby rozhodl Nejvyšší správní soud stejným způsobem ještě několikrát. Z tabulky je patrné, že správce daně rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vůbec nerespektoval a při místním šetření vybral v absolutních číslech dokonce víc peněz než v letech předešlých. Navíc v roce 2003 jedné koruně doměřené na základě daňové kontroly odpovídalo 0,50 koruny doměřené na základě místního šetření. V roce 2006 však již jedné koruně doměřené na základě daňové kontroly odpovídalo 0,91 koruny doměřené na základě místního šetření. Připomeňme si přitom, že již v roce 2005 Nejvyšší správní soud v tomto postupu shledal rozpor s daňovým řádem. Přidáme-li k takovéto systémové ignoranci moci soudní ze strany pracovníků správce daně nulovou odpovědnost za jejich jednání v úřadu, obrovskou fluktuaci v jejich řadách a reálnou možnost ze dne na den zlikvidovat kterýkoliv podnik v tomto státě, dostaneme namíchaný vskutku smrtelný koktejl. Samozřejmě i mezi pracovníky správce daně najdeme také lidi schopné, morálně silné a odpovědné, leč takovíto lidé jsou v současnosti v drtivé menšině. Poradcům chybí právní vzdělání Hlavní ochranu před nezákonnými postupy správce daně poskytují podnikatelům advokáti a daňoví poradci. Předpokládá se, že jsou v tomto oboru fundovaní a kompetentní. Skutečnost ale nemusí být vždy taková. Podle sdělení matriky České advokátní komory evidovala tato komora k srpnu letošního roku celkem 7919 aktivních advokátů. Leč pouze 114 z nich má jako právní zaměření daňové právo, což je zhruba 1,4 procenta z celkového počtu. Trochu lepší je na první pohled situace u daňových poradců. Podle webových stránek Komory daňových poradců České republiky tato komora eviduje 3862 řádných členů. Z toho 605 daňových poradců má jako specializaci správu daní a poplatků, což činí přibližně 15,7 procenta. Podíváme-li se však, kolik z těchto daňových poradců má plnohodnotné právní vzdělání, zjistíme, že je to maximálně 35 daňových poradců – což činí necelé jedno procento z celkového počtu. Již výše jsme naznačili, že bránit se proti finančním úřadům maximálně obsáhlým odvoláním může být ve svém důsledku pro daňový subjekt kontraproduktivní. Jenže umění namítat vhodné skutečnosti ve správný čas (tedy nechávat si je až na pozdější dobu, kdy protistrana již nebude mít tolik možností se účinně bránit) je sice blízké dobrým advokátům, ale u daňových poradců je k vidění jen ojediněle. Daňoví poradci tak zpravidla vypracovávají obsáhlá a kvalitní odvolání, s kterými se ale finanční ředitelství v rámci odvolacího řízení zcela vyrovnají, namítané chyby odstraní a rozhodnutí potvrdí. Tato snaha „nacpat“ vše do odvolání souvisí také s tím, že jen málokterý daňový poradce se odváží zastupovat svého klienta před krajským soudem. Souvisí také s faktem, že u kasačních stížností před Nejvyšším správním soudem už zákon daňové poradce z právního zastupování zcela vylučuje. To pravděpodobně souvisí s absencí právního vzdělání u daňových poradců, jak jsme uvedli v předešlém odstavci. Navíc, dojde-li na těchto nejdůležitějších stupních soudního přezkumu ke změně právního zástupce, je velmi pravděpodobné, že advokát nebude mít dostatek času a možností se s případem dopodrobna seznámit a mít tak možnost sestavit úspěšnou žalobu či kasační stížnost. Lhůta pro podání žaloby totiž činí dva měsíce od doručení „posledního“ rozhodnutí finančního ředitelství; lhůta pro podání kasační stížnosti je ještě kratší, a to dva týdny. V neposlední řadě při změně právního zástupce také dochází k významným informačním šumům mezi daňovými poradci a advokáty v souvislosti s předáváním všech doposud známých relevantních informací. Z vlastní zkušenosti pořádání přednášek v oblasti daňových sporů pro Komoru daňových poradců víme, že oblast daňových sporů je pro mnoho daňových poradců věcí naprosto neznámou. Hlavní překážkou pro ně zpravidla bývá absence právního vzdělání. Proto velmi chválíme postup Komory daňových poradců a jejich programu právního vzdělávání, který pomáhá tento deficit daňovým poradcům jistým způsobem překonat. Rozhodující je samozřejmě výběr fundovaného právního zástupce. Zvláště když už jediné doměření daně může být pro podnikatele likvidační. Operaci svého mozku byste taky jen stěží svěřili obvodnímu lékaři v domnění, že ví, co dělá. V západních zemích je daňový právník věcí zcela obvyklou. Je s podivem, že v České republice se tomuto právnímu odvětví takřka nikdo nevěnuje. Bohužel člověk neorientující se v daňovém právu nepozná, zda právní rady mu poskytnuté byly opravdu kvalifikované, či zda se jednalo pouze o vyhozené peníze. Jak zjistit, že vybraný právní zástupce věci opravdu rozumí? Jednou z možností je zeptat se jej na reference, a kolik obdobných sporů již vyhrál. Otázka pravdivosti těchto informací je věc druhá, jelikož jména klientů nikdo z důvodu zachování mlčenlivosti nesdělí. Poslední možností, jak zjistit fundovanost právního zástupce, tak pravděpodobně zůstává způsob výpočtu jeho odměny. Opravdu bude rozdíl mezi právním zástupcem, který účtuje každý úkon, hodinu a vynaložený náklad a na druhé straně právním zástupcem, jehož odměna se procentuálně odvíjí od vysouzené částky, a to jen v případě úspěchu ve věci. Právo přeje bdělým**

Nadcházející seriál Profitu si bude klást za hlavní cíl zvýšit povědomí o daňovém řízení tak, abyste jako podnikatelé byli schopni při běžných úkonech jednat kvalifikovaně sami a profesionální právní rady hledali jen ve složitějších či naléhavějších případech. Dalším přínosem tohoto seriálu by pro vás měla být schopnost posoudit vhodnost a kvalifikovanost rad daňového poradce či advokáta.

MM25_AI

Pokud nedovolíte pracovníkům správce daně, aby s vámi v daňovém řízení jednali jako s člověkem takřka bez jakýchkoliv práv, a naopak si budete za svými právy stát, je tato prevence tím nejlepším, co pro úspěch ve své věci můžete udělat.

Čím později se ve věci začne kvalifikovaně jednat, tím je menší pravděpodobnost sporu předejít či jej úspěšně vyhrát. V daňovém řízení totiž plně platí opakovaně judikovaná věta Ústavního soudu: „nechť si každý střeží svá práva“, jelikož právo přeje bdělým.

  • Našli jste v článku chybu?