Pravidla golfu povolují mít v bagu pro hru čtrnáct holí. Nezoufejme, ne u každého by více bylo nezbytně přínosem. Velkou výhodou však je, že si složení bagu – tedy oněch čtrnáct holí - může vybrat každý sám. Proč tedy nezvolit to, co hře skutečně pomůže? Znalci tvrdí, že golf je sám o sobě dost těžký. Není důvod si ho proto ještě ztěžovat.
Velkou chybou mnoha rekreačních i výkonnostních amatérských hráčů je to, že výběr holí do bagu příliš často vyhovuje spíše debatám o vybavení v klubovně než skutečným švihovým a hráčským dispozicím jejich majitele. Nejdiskutovanější oblasti skýtají také největší prostor pro chybu – tuhost shaftů, třetí wedge či sklon úderové loft driveru. U nás mezi hráči všech úrovní navíc ještě kolují mýty mající svůj původ v době socialistického golfového informačního vakua.
Špičkoví světoví soutěžní hráči naopak nehledí na dogmata a používají jen to, co jim sedí a co vyhovuje jejich typu švihu, švihové rychlosti a hře vůbec. Colin Montgomerie hrál s dámskou tuhostí shaftů v době, kdy vyhrál první tři ze svých mnoha titulů v pořadí vyhraných peněz na European Tour (Order of Merit). Od nedávno skončeného turnaje AT&T National ProAm na Pebble Beach hraje Vijay Singh, pověstný výbornou technikou a nadprůměrně dlouhými ranami, se čtyřmi dřevy v bagu – tím čtvrtým je sedmička dřevo na grafitovém shaftu! Okomentoval to slovy, že už měl po krk nepovedených ran s dvojkou železem.
Zima je optimálním obdobím pro přípravu nádobíčka na sezonu. Každý má čas na návštěvy Pro-shopů, objednávání přes internet, navíc většina hráčů vyjede v únoru a březnu alespoň jednou do teplých krajin, kde jsou již regály plné novinek pro letošní sezonu a loňské zboží má mnohdy velice příjemné slevy.
Řekněme si proto pár zásad pro vytvoření optimální sady čtrnácti holí. Když průměrný rekreační hráč hodně cestuje po nejrůznějších typech hřišť jako u nás, je vhodné mít navíc dvě až tři hole, které je možno obměňovat podle daného typu hřiště a momentální švihové formy. S konkrétním výběrem typů a značek pomůže profesionál.
Základem a nejpočetnější skupinou holí v bagu jsou obvykle železa. Jejich nejdůležitějšími charakteristikami je tuhost a materiál shaftu a také takzvaný lie (náklon shaftu), který má až nečekaně velký vliv na čistotu zásahu a trajektorii rány. Grafitové shafty už vývojem nemají takovou torzi (zkrut), mají menší hmotnost (podporující vyšší švihovou rychlost) a jsou snázeji hratelné než ocelové. Pro optimální složení bagu je následně důležité zvážit, jak dobře a konzistentně hrajete dlouhá železa. Udělejte si na drivingu test, jak kvalitně hrajete tu kterou hůl, deset ran pro snazší propočty a při průchodu sadou želez uvidíte, kde procento použitelných ran klesá pod hranici únosnosti. Pokud procento kvalitních ran trojky nebo i čtyřky železa je příliš nízké pro smysluplné použití na hřišti (1-4 z deseti), určitě vyzkoušejte kratší fairwayová dřeva – devítku nebo sedmičku (existuje i jedenáctka). Fairwayová dřeva v rozmezí pětky a devítky jsou obvykle lehce hratelná (i z roughu), rány jsou mnohem delší a konzistentnější než ona “vystresovaná” a s přemírou snahy a síly hraná dlouhá železa, ale především daleko vyšší – tedy s kontrolovanějším dopadem. Navíc “dostat ránu do vzduchu” je s nimi daleko lehčí než s železem. A skoro vždy platí, že špatná rána fairwayovým dřevem má lepší výsledek než špatná rána dlouhým železem.
Jednička nebo dvojka železo je kapitola sama pro sebe. Hrát je z “podlahy” vyžaduje velmi kvalitní techniku a dobrou švihovou rychlost. Jsou rekreační hráči, kteří ji s sebou nosí pro rány z týčka, ale ve většině případů nízko natýčkovaná pětka nebo sedmička dřevo přinese lepší požitek (i výsledek) z rány a zdaleka není stresující.
Je třeba si uvědomit, že tato krátká fairwayová dřeva mají mnohem vyšší loft (sklon úderové plochy), a tudíž rány nejsou tak “náchylné” k bočním rotacím. Vyšší loft vypadá přátelštěji a budí více důvěry. Navíc jsou fairwayová dřeva líbivá na pohled a většině hráčů dodají automaticky trochu sebevědomí.
Další kapitolou jsou nejkratší železa používaná kolem greenu – takzvané wedge. Pro začínající a většinu vyšších HCP platí, že méně je více. Není třeba nosit s sebou lob wedge nebo nějakou jinou dopňkovou wedge, pokud nemám vybudovaný konzistentní úder a vypěstovaný cit. Pro vyvarování se zbytečných mentálních chyb se stačí omezit na pitching wedge a sandwedge. Pro někoho s “příliš rychlým zápěstím” je vhodná hůl zvaná chipper (existují i oboustranné) – jakýsi putter s větším loftem. S chipperem zahrajete zcela normálním puttovacím úderem krásný chip bez většího stresu a námahy.
Pro driver vlastně platí stejná zásada jako pro ostatní hole – golf je hra na přesnost, nikoli na délku. Je třeba potlačit ego a nenutit svůj švih zvládat přehnaně nízký loft (pokud ovšem není vaším cílem šokovat spoluhráče). Loft driveru nemá na vzdálenost takový vliv, jak se mnozí domnívají, a dlouhý doběh není také vždycky vhodný. Vybírejte loft vždy pouze v kombinaci s tuhostí shaftu a nezapomeňte, že všemi dřevy je vždy lehčí zahrát nižší ránu než vyšší. Míč musí vyletět do určité výšky, aby dosáhl dobré vzdálenosti.
Při tréninku se snažte pracovat na holích, které můžete také někdy potřebovat, i když si je s sebou na hřiště momentálně čí prozatím nenosíte. Pokud vám například pětka železo připadá na hranici vašich možností, začněte více trénovat trojkou železem (i když ji nebudete brát na hřiště) a uvidíte, jak vám bude poté připadat pětka železo “krátká a snadná” na zasažení.
Na závěr jen poslední pravidlo pro všechny dobré hráče - není žádná ostuda, čím hrajete, pokud hrajete pěkný golf.
