Dočetl jsem se, že garance, které české právo zná, se liší jen v naprostém detailu. V jednom případě jde o slib, aby třetí osoba něco splnila, v druhém případě jde o slib, že třetí osoba něco splní. Jaký je faktický rozdíl mezi těmito verzemi garance? Petr S., Olomouc
Pod slovíčkem garance si většinou představíme to, co zákon zná jako záruku. Nejčastěji se tedy naše přemýšlení ubírá směrem ke spotřebitelskému právu a úpravě vadného plnění. Pravda je ovšem, jak už to v právu někdy bývá, skryta trochu jinde. Garanci nový občanský zákoník přejímá z rakouského všeobecného zákoníku občanského (ABGB) a upravuje ji v nenápadném paragrafu 1769.
Čtenáře poněkud mate tím, že daný paragraf není pojmenován prostě „garance“, ale nepříliš určitě „smlouva o plnění třetí osoby“. U názvu ale nejasnosti zdaleka nekončí.
V textu paragrafu nalezneme dvě situace. V té první někdo slibuje, že zajistí druhé straně, aby jí třetí osoba něco splnila, a v té druhé, že zajistí, že třetí osoba něco splní. Na první pohled to samé, ale v důsledku zcela odlišné.
První situace slibujícího méně zavazuje. Spočívá v tom, že slíbí, že se u někoho přimluví, aby ten něco udělal. Už samotným vynaložením úsilí na přímluvu svému slibu dostál a ten, který jeho slib přijal, po něm ani nic víc chtít nemůže. Situace druhá je pro slibujícího neboli garanta více svazující, neboť se zde zavazuje ne k přímluvě, ale i k jejímu výsledku.
V praxi jde například o situaci, kdy mateřská společnost slibuje věřitelům, že dceřiná společnost splatí dluh, ale budou sem patřit i ujednání z běžného života, kdy se někdo druhému zaváže, že třetí osoba něco udělá.
Pokud nedojde k naplnění garantovaného slibu, garant se nedostává do postavení ručitele. Nepřechází na něj tedy povinnost poskytnout peníze, které dle jeho slibu měl poskytnout někdo jiný, ale odpovídá osobě, která se spoléhala na jejich poskytnutí za způsobenou újmu. Reálně se tak může dostat i do horší situace, protože nese odpovědnost nejen za reálnou škodu, ale i za případný ušlý zisk. Garance na rozdíl od ručení nemá akcesorickou povahu a obejde se bez jakéhokoli vztahu mezi třetí osobou a osobou, které garant přislíbil plnění od této třetí osoby.
Garance ze zákona nemá předepsanou formu. Může tak vzniknout i pouhým prohlášením, pokud půjde doložit, například svědeckou výpovědí. To je rovněž rozdílné od ručení, kde ručitelské prohlášení musí být učiněno písemně. To lze samozřejmě doporučit i u garance, pro prohloubení právní jistoty všech zúčastněných.
Autor je zakladatel advokátní kanceláře Matzner et al.
