Není jak odejít

Evropská unie

Oficiálně EU trvá na záchraně Atén, v kuloárech už se ale debatuje o tom, jak Řecko z eurozóny vyloučit

Když minulý týden vystoupil před europoslanci předseda Evropské komise José Barroso, mohlo se zdát, že se na postoji Bruselu vůči řecké krizi nic nezměnilo. Bývalý portugalský premiér potvrdil, že jeho úředníci usilovně pracují na zavedení kontroverzních eurobondů, od nichž si komise slibuje další finanční zdroje na záchranu helénské republiky. „Renacionalizace eurozóny není řešením,“ prohlásil před plénem ve Štrasburku. Svůj projev doplnil obvyklým apelem na solidaritu a záchranu projektu společné měny a odjel zpět do Bruselu. Jenže v kuloárech to vypadalo jinak. Dokonce i europoslanci, kteří jinak navenek drží linii domácí politické strany, kroutili hlavou nad tím, že Barroso stále mluví tak, jako by se vlastně nic nedělo. „Někdo by měl konečně říct, že eurozónu nejlépe ochráníme tím, že Řecku dáme padáka. Jenže Merkelová je na to slabá,“ postěžoval si týdeníku Euro jeden z německých zástupců v eurosněmu. „Otázkou je, kolik peněz ještě Bundestag bude muset uvolnit, než to vládě konečně dojde,“ dodal.
Kromě chybějícího politického vůdcovství je tu ještě podstatnější potíž – ani Lisabonská smlouva, ani jiný právní dokument EU totiž nepočítá s tím, že by z eurozóny někdo vystoupil a znovu by zavedl svoji původní měnu. Není divu – nová smlouva o EU se totiž dojednávala v době vrcholícího hospodářského optimismu a na nějaké „krizové“ úpravy už nezbyl čas. O málokterý dokument v dějinách EU se přitom bojovalo tak jako o Lisabonskou smlouvu. Zatímco na jedné straně barikády stála jinak spíše uměřená Angela Merkelová, která dokument mocně prolobbovala i ve vlastní CDU, na druhou se postavila řada „potížistů“, k nimž se na podzim roku 2009 přidalo i Česko se svou výjimkou z Listiny základních práv EU.

Zadní vrátka otevřená

Vzhledem k neexistenci klauzule o vyloučení se jako nejpravděpodobnější scénář vystoupení Řecka z eurozóny jeví „řízená insolvence“. To by znamenalo, že Evropská komise by Atény postupně odstavila od mechanismů společné měny a připravila na opětovné zavedení drachmy. Nemusí to být nutně nezvratný krok. Třeba šéf vlivného německého hospodářského institutu Ifo Hans-Werner Sinn dokonce navrhl, že po éře devalvace (počítá se až s padesátiprocentním pádem měny) a krácení platů by se Řecko ke společné evropské měně mohlo vrátit.
Nic z toho ale evropské smlouvy dnes neznají, a tak není divu, že postupně sílí hlasy pro novou smlouvu o EU, která by formou novelizace nahradila rozklížený Lisabon a mimo jiné umožnila elegantní „vyhazov“ z kdysi elitního klubu zemí platících jednotnou měnou. Na úrovni šéfů vlád se o krizové revizi Lisabonské smlouvy bude jednat ještě na podzim. Shodou okolností stejný den jako nepřesvědčivý Barroso vystoupil minulý týden také britský ministr financí George Osborne, podle něhož bude nástupce Lisabonu hotový do dvou let. „Záleží nám na ochraně sektoru finančních služeb, principů jednotného trhu a hospodářské soutěže. Chceme mít jistotu, že nás eurozóna nepřehlasuje a že Británii zůstane rozhodující slovo v oblastech, které se jí přímo týkají,“ vysvětloval, proč by Britové měli tlačit na nový dokument.
Stáhnout nefunkční Lisabonskou smlouvu chtějí čím dál hlasitěji i Němci nebo Nizozemci, i když z úplně jiných důvodů. Zatímco Britové touží po tom, aby každou pravomoc museli do Bruselu delegovat extra, Berlín zase chce, aby federalizace Evropy pokročila i ve fiskální politice. Nizozemský premiér Mark Rutte rovnou navrhl zřízení nového komisaře pro rozpočtovou kázeň, který by měl pravomoc doporučit nespolehlivou zemi k odpisu.

Nepovinná federace

Ze střetu pragmatických i federalistických představ přitom nemusí vzniknout žádný konflikt. „Vůbec nemám problém s tím, pokud se tam doplní nějaká harmonizace rozpočtů a změní se postavení Evropské centrální banky. Samozřejmě za předpokladu, že to bude platit jen pro ty, kdo na to dobrovolně přistoupí,“ řekl týdeníku Euro britský konzervativec Richard Ashworth. Dvourychlostní Evropa tím podle něj nevznikne. „Už teď žijeme v unii, která je založena na volbě. Některé země jsou v Schengenu, jiné ne,“ upozorňuje. V případě eurozóny už taková možnost volby ale neexistuje. Zatímco třeba Velká Británie nebo Švédsko se dobrovolně rozhodly, že do společné měnové zóny nevstoupí, Česko takovou opci už nemělo. V přístupové dohodě se totiž zavázalo, že euro přijme – i když bez konkrétního termínu. S vyjednáním nové smlouvy, která by musela projít ratifikací všemi národními parlamenty členských zemí, nemá problémy ani Česko. Přesněji řečeno europoslanci, kteří byli zvoleni za ODS, a mají tak na rozdíl třeba od „odstavených“ lidovců nebo sociálních demokratů napojení na vládní evropskou politiku. „Lisabon už se ve skutečnosti mění, to nejsou jen úvahy. Stačí se podívat na hlasování o další pomoci Řecku, takové ustanovení smlouva neobsahuje,“ říká europoslanec Hynek Fajmon, mimochodem asi jediný muž, od nějž si prezident Václav Klaus nechá vysvětlit, v čem může být Evropský parlament Česku prospěšný.
Jestli nakonec vznikne nová Evropská unie, složená z „tvrdého“ federalistického jádra s vlastním euroministerstvem financí a z ostatních zemí, které zůstanou méně integrovány na okraji, ovšem Česko moc neovlivní. Tak jako v případě projednávání později zkrachovalé evropské ústavy i její „soft verze“ v podobě Lisabonské smlouvy, se čeští politici pouze přimknou k řešení, které se připraví na ose Berlín-Paříž-Londýn. Rýsuje se tu ale ještě další silný hráč, který nešetří silnými federalistickými slovy o riziku rozpadu unie – Polsko. Země, která v tomto půlroce unii předsedá, iniciovala minulý týden schůzku v Bruselu, na níž dala najevo, že chce jako kandidátská země o osudu eurozóny rozhodovat také. Vzhledem k tomu, že u toho byli i čeští zástupci, je možné, že nové právní uspořádání Evropy bude na rozdíl od Lisabonské smlouvy nejen o nás, ale tentokrát i s námi.