Slumy na okrajích českých měst vzbuzují obavy
Opuštěný dům bez oken, zarostlý křovím, otlučené zdi, hromady odpadků. Tak dnes vypadá číslo 111 ve Frýdlantské ulici v severočeské Chrastavě nedaleko Liberce. Ještě donedávna sem místní radnice stěhovala své takzvaně nepřizpůsobivé občany: chronické neplatiče nájemného a dlužníky. Výstavní činžák pak postihnul stejný osud jako podobná „sociální zařízení“ pro lidi žijící na okraji společnosti snad ve všech městech České republiky: postupně propadal zkáze až se z něj stal „dům hrůzy“ budící odpor spořádaných občanů. Odborníci na sociální problematiku taková místa nazývají „sociálně vyloučené lokality“ a jejich „provozování“ jako represivního nástroje či institutu sociální a ekonomické obrany považují za obtížně řešitelný problém budoucnosti. Ve většině případů totiž sociální „segregace“ postihuje nejpočetnější českou menšinu: Romy. Nejčerstvější ukázkou je mostecké sídliště Chanov: tam roky neřešená situace (dluhy na nájemném narostly údajně na obludných dvaasedmdesát milionů) už začíná jevit první známky dramatu. Město Most se chystá na hromadné vystěhování několika desítek rodin neplatičů kamsi do ubytoven. Další slum bude na světě.
Prodáme je
Všechno vlastně začalo hned po revoluci: česká města zažívala renesanci, chtěla rekonstruovat historická centra, zavést plyn nebo kanalizaci. Jejich plánům však začali překážet lidé, kteří neplatili za obecní bydlení nájem (s dluhy od několik stovek po desítky tisíc) a navíc si „svých“ obydlí v centru města nechtěli vážit. Města zkrátka zatoužila zhodnotit svůj bytový fond: vyměnit problematické chudé za bohaté nájemníky či nové majitele. Radní proto vybrali lokalitu nejčastěji kdesi na perifériii a tam své nepohodlné občany začali houfně stěhovat. Měli tím mít od nich navždy pokoj, ať si tam neplatiči třeba shnijí. Navíc jim začaly „pomáhat“ trendy české společnosti: vždyť podle průzkumů by Roma za souseda nechtěla většina obyvatel. Snad každý si jistě dobře vzpomíná na případ v Matiční ulici v Ústí nad Labem: zastupitelé tam polorozpadlý dům s několika převážně romskými rodinami na hranici bídy dokonce obehnali zdí. Vždyť dělali ostudu a rušili své sousedy. Veřejnost a především pak hlasy ze zahraničí nakonec pomohly zeď zbourat. Tehdy se zdálo, že je sociálnímu inženýrství nadlouho konec.
České obce však na „legální“ řešení přece jen nakonec přišly: prostě vystěhovat do jiného města nebo zkrátka i s obyvateli prodat. Nový majitel si už přece poradí: jednoduše s nimi neprodlouží smlouvu nebo nasadí nesnesitelně vysoký nájem. Mezi českými městy tak začínají bloudit desítky rodin bez jakékoli šance svou situaci změnit.
Vyhazují se líp.
Situace začíná být hodně nepřehledná například právě v šestitisícové Chrastavě: tam vypukla válka mezi soukromým majitelem ubytovny a radnicí města. Počátek místního dramatu se datuje do začátku devadesátých let. Tehdy místní zastupitelé sestěhovali problémové rodiny na jedno místo. Šlo o Romy, kteří ve většině případů ztratili po revoluci práci a začali se zaplétat do dluhů na nájemném. Dům ve Frýdlantské ulici na periferii města, bez dozoru a obývaný jen demoralizovanými lidmi začal rychle chátrat: jako první prý padly za oběť dřevěné podlahy a okenní rámy. Radnice se sice dům pokoušela udržet v provozu, zhruba po deseti letech marných investic se ale rozhodla, že se starosti o dům a jeho obyvatele zbaví (jejich dluh vůči městu činil padesát tisíc korun). Před dvěma lety ho i se sedmi romskými rodinami prodali chrastavskému podnikateli Romanu Zapletalíkovi za padesát tisíc korun. Podle starosty Michaela Canova by prý bylo i „zadarmo hodně“.
„Chtěl jsem starostovi vyhovět, vždyť máme štempl cikánskýho města a černý přece zabíjejí kšeft,“ popisuje pozadí transakce podnikatel Zapletalík. Nechtěl také aby „starostu označovali za rasistu“, a tak se vlastními silami pustil do čeho neměla radnice odvahu: během půl roku devětadvacet nájemníků včetně dětí opravdu vystěhoval. „Šlo to dobře,“ pochvaluje si. „Cikáni se vyhazují líp, vždyť jsou to přece kočovníci.“ Ti ale neměli kam jít, a tak se v nouzi nastěhovali do místní ubytovny Kovák. Podnikatel Zapletalík má ale jiné vysvětlení: ani „cikáni už totiž nechtějí žít jako v popelnici.“ U většiny místního obyvatelstva však vzbudili odpor.
V cele nebo u plotýnek vařičů
Ubytovna Kovák stojí v malém parčíku na okraji Chrastavy a tvoří jí čtyřpatrový panelák. Ještě před pár lety sloužil jako internát pro učně z místní továrny Elitex, později ho za dva a půl milionu koupil podnikatel Radim Urban a zřídil v něm ubytovnu. Ve dvaapadesáti bytech pak poskytnul ubytování nejen Romům z Frýdlantské ulice, ale několika desítkám dalších z celého okolí. I když o sobě tvrdí, že má sociální cítění, nasadil jim tržní nájem: za jeden pokojík s příslušenstvím se platí kolem čtyř a půl tisíce, za dva pokoje o dva tisíce víc. Urban tvrdí, že hradí vysoké náklady, starosta Canov to naopak považuje za lehce vydělané peníze: vždyť sociálně slabým přispívá na bydlení stát ze své kasy. A právě hromadným ubytováním lidí většinou bez práce začaly vznikat potíže, navíc prý v Kováku žilo i dvakrát tolik lidí než předepsaných dvaadevadesát. Podle regionálního tisku se situace na ubytovně majiteli Urbanovi úplně vymkla z rukou: kolem paneláku se začaly povalovat odpadky, ve městě se množily krádeže, na ubytovně docházelo ke rvačkám a v kovácké restauraci respektive diskotéce se dokonce objevily drogy. Zkrátka Kovák svou špatnou pověstí brání ekonomickému rozvoji obce, navíc podle místních jsou prý Romové „rozlezlí“ po celém městě, a odpuzují tak od Chrastavy dychtivé turisty.
Radnice proto volání svých občanů vyslyšela a začala v ubytovně zjednávat pořádek: majitel přece musí dodržovat všechny hygienické a požární předpisy, starosta Canov by navíc rád nepřizpůsobivé obyvatele Kováku „dostal mimo město“. Nejdřív začaly jezdit do ubytovny nejrůznější kontroly, v létě minulého roku se pak situace vyhrotila: radnice ubytovně odpojila jediný zdroj tepla. Kovácká kotelna prý začala být ve špatném technickém stavu a potřebuje opravu. Proto ji majiteli Urbanovi nabídli ke koupi za „pouhou“ odhadní cenu dvou miliónů korun. Radim Urban to ale považoval za schválnost, nabídku města odmítl, přestal s kýmkoli komunikovat a obklopil se dvěma svalnatými holohlavci. Obyvatelé ubytovny tak přečkali zimu bez teplé vody, v kabátech a u plotýnek vařičů. Starosta Canov jim ale vzkazuje: pokud by to dál nechtěli snášet, domluvil jim bydlení na nové ubytovně, ale až v České Lípě. Ti bezproblémoví si mohou zažádat o umístění v azylovém domě, který Chrastava nedávno zřídila v bývalém okresním vězení: za bydlení v ponuré a spoře osvětlené kobce s malým zamřížovaným okénkem a těžkým okovaným katrem bez vody a záchodu se platí dva tisíce sedm set měsíčně.
Holobyt a útulný pokoj.
Je pátek večer, v ubytovně Kovák panuje ticho a klid. Jen u vchodu si několik dětí hraje s klacky, dva výrostci pak za smíchu sbíhají ze schodů. Pověstná diskotéka je už dávno zrušená, kolem Kováku je až na pár kaluží pořádek, ve všech oknech svítí bílé záclony. Jen uvnitř jsou místo bývalých koberců a palem pusté a prázdné chodby. V tmavém a ošuntělém přízemí nikdo z několika místních holobytů neotvírá, v posledním patře si však právě svůj pokoj uklízí starší, šedovlasý muž. A jak říká i „když není Rom, přesto se do Kováku dostal“: z domova ho totiž vyhodila bývalá manželka. „Asi jsem tady nadosmrti,“ konstatuje rezignovaně a rychle zavírá dveře. Ve druhém patře je jedna z nájemnic o něco sdílnější. Jmenuje se Tatiana Goralová, je jí dvaačtyřicet let, je původem Romka a pochází ze Slovenska. Žije ve smíšeném manželství, má dva syny a v malé garsonce s francouzským oknem žije už pět let. Uvnitř bytu by pak asi mnohé obyvatele Chrastavy čekalo velké překvapení: místo špinavé a zničené ubikace útulně zařízená místnůstka s moderním nábytkem, kuchyňkou a koupelnou. Všude je cítit až úzkostlivý pořádek, na válendě si právě mladší ze synů prohlíží oblíbenou encyklopedii. „S manželem jsme podnikali v textilu, ale čínská konkurence nás úplně zničila,“ popisuje Tatiana Goralová. A tak se prý vydali za štěstím do Čech a zakotvili v Kováku. „Mysleli jsme si, jak si finančně nepolepšíme, ale práci si našel jenom manžel. Já chodím jen po samých brigádách,“ říká. Proto jim musí vystačit asi třináct tisíc měsíčně, na žádné sociální dávky nemají bez trvalého bydliště nárok. Jinak se prý ale mají dobře: manžel hraje s oblibou šachy, ona si ráda povídá se sousedkami, a starší syn se dokonce v Chrastavě oženil. O majiteli ubytovny také nemůže nic špatného říci, vždy se k nim prý choval slušně. „Nevím jak to tady sice dopadne, my se ale stejně chceme vrátit domů, naše sny se nesplnily,“doplňuje paní Goralová.
Premiant z Kováku.
O něco drsnější příběh má ale za sebou sousedka Goralových o patro níž. Jmenuje se Libuše Bendová a je jí 42 let. Se čtyřmi dětmi a druhem se už čtvrtým rokem toulá po ubytovnách: po dvaadvaceti letech totiž ztratila práci i s ubytováním v zemědělském statku ve Frýdlantu. Na sociálních dávkách dostává přes osmnáct tisíc, na Kováku žije ve dvou místnůstkách téměř rok, žádný velký výhled na změnu zřejmě nemá. „Jsem ale šťastná, že tu můžu být. Kam bychom jinak šli, vždyť by nám mohli odebrat děti,“ říká. Navíc v současnosti řeší další rodinné drama: dcera Barbora totiž v sedmnácti letech před několika měsíci se svým přítelem otěhotněla a jde o to, aby se úřady přesvědčily, že jsou schopní se o dítě postarat a mohli pobírat sociální dávky. Podle Libuše Bendové by to však zřejmě sama nezvládla: o pomoc se proto obrátila na terénní pracovnici nevládní organizace Člověk v tísni, která je v Chrastavě pro místní Romy k dispozici skoro dva roky. Libuši Bendové pak pomohla při jednání s úřady: jednak všechno úspěšně vyřídila, ale hlavně neprožívala žádný stres a mohla si v klidu uspořádat svůj život a konečně se věnovat rodině. „Jsem klidnější a víc si věřím, cítím že mám nějakou oporu a nemusím hned všechno prohrát,“ líčí. Nejdůležitější prý ale je, že děti prospívají ve škole a učitelka si je chválí: desetiletý Milánek si oblíbil matematiku a se samými jedničkami patří mezi premianty třídy. Podle pracovnice Člověka v tísni Tatiany Pálové právě příběh Libuše Bendové opodstatňuje i přes všechny nešvary a potíže existenci kovácké ubytovny. „Zkrátka musí mít kde bydlet, přece se nemůžou do smrti někde toulat,“ komentuje Tatiana Pálová. „Nakonec je i vidět, jak je sociální práce důležitá: s její pomocí se může kdokoliv odlepit ode dna.“ Pozoruhodný je proto i příběh rodiny Krakových: ti se původně jako neplatiči z Frýdlanské přes bydlení v Kováku dokonce s pomocí Člověka v tísni postavili na vlastní nohy: všichni dospělí v rodině získali práci, bydlí v třípokojovém bytě v normální městské zástavbě, dokážou splácet svůj dluh a navíc přemýšlejí, jak ušetřit na nákup vlastního bytu.
Podpásovky.
Podle úředníků Krajského úřadu se na Liberecku podobných případů jako v Chrastavě odehrává řada. Po reformě veřejné správy se však do záležitostí obcí dá jen těžko zasahovat. „My můžeme pouze doporučovat, “ říká Jozef Holek z Odboru sociálních věcí, bezpečnosti a problematiky menšin Krajského úřadu libereckého kraje. Pokud se zkrátka v obci rozhodnou někoho vystrnadit, těžko jim v tom někdo zabrání: muselo by se totiž jednat o prokazatelné porušení zákona či nějakého předpisu. Podle Jozefa Holka se proto používají velmi rafinované metody: třeba nájemníkům sníží o pět set nájem, ale přepíše se smlouva na dobu určitou, nebo jim za slib vystěhování vymažou dluhy. „Vyplatí se jim i koupit někde dům, většinou však v desolátním stavu a tam je vystěhují nebo umístí v nějakých nebytových prostorách,“ říká. A že se zákony a předpisy porušují dokazuje závěr vyšetřování případu ve Slaném: tam radní bez řečí v rámci takzvané nulové tolerance vystěhovali z ubytovny tři zadlužené romské rodiny rovnou na dlažbu. Veřejný ochránce práv Otakar Motejl pak konstatoval, že Městský úřad zanedbal „prevenci při vzniku dluhů na nájemném nedostatečným využitím institutu zvláštního příjemce sociálních dávek“. Navíc má město Slaný „nízkou úroveň sociální práce absencí terénních pracovníků“. Jenže někoho postihnout ombudsmanovi nepřísluší. Snad právě proto se podobné případy množí: stačí pouhý výčet těch mediálně nejznámějších z poslední doby. Kostelec nad Orlicí, Sokolov, Kraslice. „Až budou mít obce ze zákona povinnost se o své občany postarat, situace se třeba změní,“ míní Jozef Holek. Zatím prý tedy z moci svého úřadu řeší především hygienické nedostatky všemožných ubytoven, které se prý „rodí jak houby po dešti“. „Ti lidé tam žijí ve špatných podmínkách a platí mnohdy opravdu hodně vysoké nájemné. Jenže kam jinam mají jít?“ kroutí hlavou Jozef Holek. Zkrátka jak říká starosta Chrastavy Michael Canov: mezi obcemi se rozhořel boj, která z nich se svých nepříjemných občanů zbaví dřív. Samozřejmě na úkor té druhé.
Španělské slumy.
„Musíme prostě zpřesnit nejen sociální a bytové zákony, ale také zákon o obcích,“ tvrdí Czeslaw Walek z Rady vlády pro záležitosti romské komunity. Ani vláda totiž proti počínání obcí zatím nic nezmůže: je to plně v jejich samosprávné kompetenci a státu zbývá pouze role jakéhosi kontrolora. „A obce to dobře vědí,“ říká Czeslaw Walek. Nějakou změnu se snad podaří prosadit do novelizací „bytových zákonů“: třeba aby obce pod hrozbou sankcí povinně prokazovaly sociální práci s postiženými. „Prostě aby daly najevo, že mají o jejich osud zájem a chtějí řešit problémy,“ líčí záměry státu Czeslaw Walek. Města by měla víc komunikovat se všemi úřady kolem a preventivně jednat: vždyť už odpojení proudu je signálem, že se něco neblahého začíná dít. Nebo jednat více s odbory: mít přehled o masivnějším propouštění a s nezaměstnanými začít jejich situaci ihned řešit. Podle Czeslawa Walka by také mohla hodně napomoci novinka, která je v současnosti ve vládě v připomínkovém řízení: prostřednictvím ministerstev práce a zdravotnictví založit organizaci či agenturu, která by právě ve spolupráci s obcí chybějící terénní sociální služby vykonávala. „Jinak nás může potkat něco podobného jako ve Španělsku,“ varuje Walek. „Tam lidi vystěhovávali z center měst tak dlouho, až se téměř hermeticky obklopili jen samými slumy a lidé uvnitř pak začali zažívat fóbický strach. Museli je proto začít rušit a jejich obyvatele znovu vtahovat nazpátek do měst. Jenže už to stálo velké peníze.“
Masokombinát.
Jedinou organizací, která se lidem ze „sociálně vyloučených lokalit“ věnuje opravdu zblízka, proto zatím zůstává Člověk v tísni. Její takzvaný terénní program funguje od roku 1999 v šestnácti lokalitách, jako například Chomutově, Slaném, Libčicích u Roztok, Mimoni, Praze na Smíchově, ale také v sedmdesátitisícovém Kladně. Kdysi industriální město a symbol socialistického hospodářství, dnes moderní sídlo s pěší zónou, restauracemi, kavárnami a v bedekerech se pyšnící takovými atrakcemi jako aquaparkem či medvědáriem. Co ale v bedekerech nenajdete, leží v polích za městem v průmyslové zóně. Tam Kladno zřídilo v ubytovně bývalého masokombinátu útulek pro své neplatiče a nepřizpůsobivé. Návštěvníkovi ale žádný přívětivý svět plný pochopení rozhodně nenabídne, je spíš dokonalou ukázkou naprostého zmaru. Dvoupatrový otlučený panelák stojí za ohromnou louží, do bahna se boří několik zrezivělých aut. Okopaný vchod bez dveří pak zve do útrob sociálního zařízení: chodby jsou pokryté lepkavou špínou, pod schody se vrší odpadky. Stěny hustě rozrývají nápisy, dveře nesou stopy po kopancích. Za nimi se skrývají malé, většinou plesnivé místnůstky, ve kterých žijí třeba i šest let devítičlenné rodiny: jediné zařízení pak tvoří postele a televize. Voda a záchody jsou společné, všichni svítí na jediný elektroměr. Jednou za čas se tu pak strhne doslova bitka: místní se totiž mají podělit o částku přesahující hodně přes sto tisíc korun za propálenou elektřinu. Podobně mezi sebou bojují o vodu: pro tři byty je k dispozici osmdesátilitrový bojler (třeba pro šestnáct lidí včetně dětí). Lidé a především děti tu okamžitě začínají churavět. Smlouvy se tu uzavírají na tři měsíce a za nájem do dvou tisíc. V současnosti tu žije asi dvě stě lidí včetně několika desítek dětí: tedy především kladenští neplatiči, ale také ti, které sem radnice umístila po havárii a čekají náhradu. Někteří už řadu let, a tak sedí a celé dny koukají na televizi. Většinou jsou bez práce, chodit ven se bojí, jinak jim totiž jejich byt někdo vykrade. Koneckonců jít ani není kam a vlastně to nemá ani cenu: do města je to přes les daleko. „Jsme tu ztracení,“ říká jeden z obyvatel masokombinátu Miroslav Cína. Bydlí v jedné místnosti s družkou a dvěma dětmi, do ubytovny se dostali s několikatisícovým dluhem za nájemné. Těžko se ho ale někdy zbaví, už roky nemá žádnou práci a jako Rom je prý úplně bez šance. „Do podnájmu nás nevezmou, žádnou půjčku nedostanu a nemáme nic našetřeno. Když tady odtud jen tak odejdu, budou nám vyhrožovat odebráním dětí,“ říká. Proto mu ve třiatřiceti připadá, že už jeho život skončil.
V kontejnerech.
I přes pochmurnou náladu ubytovny se za jedněmi dveřmi ozývá dětský smích. Skrývá se za nimi dětská školka, třikrát týdně jí navštěvuje dvanáct dětí. Jejím provozovatelem je Středisko pomoci ohroženým dětem Rosa. Jednou ze tří učitelek je Jitka Boudníková, do masokombinátu dochází pátým rokem. „Jsem už vlastně součástí toho domu a sdílím jeho osudy,“ říká. „Můžu si sice říci, že mi do toho nic není a že to nemá cenu. Ani nemůžu počítat s žádnou velkou úspěšností: já chci ale jenom svou trochou přispět, aby se naše vzájemné vztahy zlepšily a oni viděli, že je na ně také někdo hodný.“ Navíc to prý Jitce Boudníkové nepřijde už po těch letech v masokombinátu až tak hrozné: „Najednou vidíte, jak se usmívají a jak i negramotná máma pečlivě pere a vaří, zkrátka jak se uprostřed té bídy strašně snaží. A děti třeba poprvé v životě drží tužku v ruce.“ Jenže i místní dětský mikrosvět má svoje drama: na dětské hřiště za domem, vlastně jediné volné místo kolem ubytovny chce totiž magistrát nastěhovat další rodiny neplatičů spolu s osmi takzvanými obytnými kontejnery z nedalekých Vrapic. Místní obyvatelé se ale proti tomu bouří, vždyť je to jen další zmnožování lidí s problémy a také ubude prostor přidělený jim k životu. Protestují i lidé z Vrapic: těm se totiž v tak malém počtu daří úspěšně udržet ve svých buňkách i v okolí pořádek. Stěhování se proto bojí: vždyť v masokombinátu i o to málo přijdou a navíc mají strach o své zdraví. Obyvatelé sepsali protestní petici, proti je i učitelka Jitka Boudníková. „Jednání magistrátu mě hluboce uráží,“ říká. „Jednak ty lidi tady nerespektují a zkazí i ten jediný malý cípeček něčeho pozitivního a pak, jak vůbec můžou používat taková slova jako ,obytný kontejner´. Vždyť ti lidé přece nejsou žádnými odpadky.“
V noci se bojím.
Primátor města Kladna Dan Jiránek ale o žádné petici neví, o nějaké změně plánu proto neuvažuje. Prý zase tolik volného placu na Kladně nemají, navíc zavedení přípojek kanalizace a vody stojí spoustu peněz. A co se týče dětského hřiště, budou jich prý muset na Kladně stejně tak jako tak sto šedesát zrušit, neodpovídají totiž normám EU. „Pokud se jim to ale nelíbí, můžou se sebrat a odejít,“ říká. „My totiž neplatičům nové byty nedáváme a že bydlí v buňkách, je jen naše dobrá vůle. Vždyť už zničili spoustu obecního majetku a to přece stojí spoustu peněz.“ Po vrapických prý museli zbourat historický dům po více jak tří miliónové rekonstrukci. Kritici ale namítají že radnice zvolila špatný postup: rekonstruovaný dům obsadila stejnou skladbou nájemníků jako předtím a navíc jej přelidnila. Přesto, jak může moderní vyspělá společnost takové „řízené“ živoření, jaké se děje v takzvaném masokombinátu vůbec připustit? „Takové podmínky si tam vytvořili sami, já jim to tam přece ničit nechodím,“ zlobí se primátor. Přesto připouští, že by se měla lidem na ubytovně věnovat zvýšená sociální péče: pouhý magistrátní úředník na to prostě nestačí. Podle primátora Dana Jiránka však mají na Kladně i jiné starosti. „Pro nás jsou prioritou a daleko palčivějším problémem ty tisícovky starých lidí, kteří dnes tvoří celá sídliště,“ říká.
V této souvislosti je třeba zmínit se ještě o jednom obyvateli Kladenska. Nežije sice na sídlišti, ale daleko v polích v malém polorozpadlém domku po polním hlídači. Elektřinu nemá, vodu tahá z dvacet metrů hluboké jámy. Uvnitř domku je spadlý strop, za deště z něj crčí potoky vody, v zimě pak dovnitř profukuje sníh, na stěnách zčernalých od kouře se tvoří jinovatka. Řeč je o drobné stařence se zchromlou rukou Julii Ferkové. Je jí sedmdesát let, manžel jí zemřel před pár lety, v bývalém bydlišti s ní neprodloužili smlouvu, a tak si „alespoň něco našla“. Do své domovské obce si pak už jen chodí pro pětitisícový důchod, v domku žije sama se dvěma psy už dva roky. „Za dne to jde, v noci se ale bojím,“ říká. „Hlavně je mi ale smutno, cítím se tu strašně sama. Prosím, pomozte mi odtud.“
Nejsou to jen Romové Podle Martina Šimáčka z organizace Člověk v tísni právě kladenské ubytovací zařízení splňuje všechny znaky sociálně vyloučené lokality: bez pomoci se už odtud většina obyvatel nedostane. Byli zbaveni téměř všeho pozitivního, žijí v jakési subkultuře vyděděnců. Nejsou už schopni vyvinout jakékoliv úsilí, schází jim jakýkoli podnět. Zapleteni do nekonečných dluhů, strachu z odebrání dětí propadají pocitům zmaru a je jim vlastně už všechno jedno. Pak na nich začínají parazitovat lichváři či dealeři drog. A na taková místa, jak se říká, nejezdí už ani „policie“. Navíc města „sesypávají“ bez rozdílu všechny dohromady: prostě „svezou“ se i ti, kteří sice normálně platí, ale naneštěstí v místě bydlí. Všichni například vědí, že v Matiční ulici žijí nepřizpůsobiví neplatiči. Mluví se o tom v médiích, občas to připomene starostka. Přitom většina z dvaceti místních rodin běžně nájemné platí, pět rodin nemá žádné dluhy. Ostatní je splácí ve splátkovém kalendáři. Ať udělají cokoliv, nálepky neplatičů se už nezbaví. „Bohužel jsou s takovým dramatem spojováni hlavně Romové, ale to už není dávno pravda,“ říká Martin Šimáček. „V současnosti není vůbec vyloučeno, že se do takových problémů může dostat kdokoliv z nás: stačí jen ztratit práci a nenajít novou. Už i řada „bílých“ není schopna čelit současnému společenskému tempu. Měli bychom proto začít mluvit o chudobě a tento problém nespojovat s nějakým etnikem, byť jsou Romové znevýhodněni například na trhu práce.“ Jeho slova potvrzuje i Petr Víšek z odborného sdružení Socioklub, který se romskou problematikou dlouhodobě zabývá. „Je jasné, že ve společnosti už dochází k určité příjmové diferenciaci, ale s žádným etnikem to nemá co dělat,“ vysvětluje. „Romové patří už tradičně k těm chudším, a tak si problém, který se vlastně týká nás všech, na ně každý ihned vztáhne.“ Navíc se na veřejnosti v souvislosti s nimi ukazují nehezké obrázky a už se zapomíná, že i oni mají přece svou elitu v různých vrstvách společnosti. Právníky, lékaře, policisty, hudebníky, spisovatele. „Také nevíme, kolik jich ve slumech vlastně žije, může to být méně, než si myslíme. Pokud bude pro společnost stále platit, že chudý a Rom je jedno a totéž, může časem dojít k velkému napětí. Rozhodně ale i chudý člověk má právo na slušné a důstojné bydlení, a ne být bezohledně hnán pryč mimo nás jako bezdomovec. Obce by měly stavět vhodně architektované sociální domy. To by měla společnost zajistit, a ne ten problém reprodukovat pořád dokola. Je to zkrátka v jejím zájmu.“
