Editorial
Výstražná stávka ambulantních lékařů, zubařů a lékárníků proběhla minulé úterý velmi nenápadně. Však to také organizátoři s razancí nepřeháněli. V podstatě šlo o public relations těchto specialistů na téma: ani nám není situace českého zdravotnictví lhostejná. Uvedené kategorie zdravotníků ovšem na porevolučních změnách ve zdravotnictví slušně vydělaly a není v jejich zájmu píchat divoce do systému, který pro ně sice není ideální, ale – až na pozdní platby od pojišťoven – vcelku výnosný.
S nemocnicemi je to jinak. Zde je způsob financování v latentní krizi. Stojí tudíž za pozornost, že zatímco koncem uplynulého roku finanční nedostatečnost řady nemocnic údajně cloumala veškerým systémem, v poslední době je ticho po pěšině. Asi měli pravdu zkušení praktici, kteří poukazovali na to, že mimořádný rozměr dodala kauze především aktivita a reálně rostoucí politický vliv krajských hejtmanů, kteří z pochopitelných důvodů nechtěli v nemocnicích tahat za vládu horké kaštany z ohně. Jinak šlo o již běžnou, pravidelnou kumulaci deficitu financí ve veřejném zdravotnictví, který vláda pravidelně, každý druhý, třetí rok, řeší tak jako letos – několika miliardovou finanční záplatou.
Vzrušení kolem nemocnic vyvrcholilo listopadovým odvoláním ředitele pražské Všeobecné fakultní nemocnice na Karlově náměstí Martina Holcáta (EURO 1/2004) kvůli údajnému šíření poplašné zprávy o omezení zdravotnické péče pro občany Středočeského kraje. Tento krok ministryně zdravotnictví Marie Součkové vyvolal spekulace, zda se nebude opakovat historie z roku 1999. Tehdy ministr zdravotnictví Ivan David odvolal ředitelku Helenu Rögnerovou z Fakultní nemocnice v Motole a záhy se poroučel sám (Martin Holcát, který dělal Davidovi náměstka, se tenkrát vrátil z ministerstva zpátky do ředitelského křesla na „Karláku“). Něco by na této konstrukci mohlo být. Jednak je osvědčenou pravdou, že v Čechách je ředitel nemocnice důležitější než ministr. Jednak Marie Součková vykazuje vlastnosti toho druhu, jaký svého času zlomil jejímu stranickému kolegovi ministerský vaz. Obtížně komunikuje a nezvládá řízení úřadu.
V této souvislosti stojí za pozornost to, co uvedl Václav Klaus v prosinci na mítinku POEM: zatímco penzijní systém má už za sebou fázi definice problému, ve zdravotnictví podle jeho názoru tato etapa ještě zdaleka nenastala. „Nevidím vůbec začátek řešení, zárodek toho, že stejně cítíme problém, že ho umíme stejným způsobem popsat, tady vidím mezeru nekonečnou a pořád není nikdo, kdo by se stal velkým reformátorem zdravotnictví,“ prohlásil prezident. Kdo chce, může se ho zeptat, co on sám udělal pro definici problému jako ministerský předseda nebo šéf největší politické strany. Ale pravda to je.
Marie Součková se o reformátorskou taktovku nebojácně hlásí. V reakci na stávku lékárníků, zubařů a ambulantních lékařů dokonce slíbila, že reformu „hodí na papír“ hned. „Dobře vím, že dlouhodobým řešením jsou pouze systémové kroky, které narovnají a hlavně zprůhlední vztahy mezi poskytovateli a zprostředkovateli zdravotní péče, zpřehlední naši zdravotní síť a zvýší právo a úlohu pacienta. Koncepci, která je podrobena odborné diskusi, předložím vládě do konce měsíce,“ uvedla minulý týden. Kterýmžto pádem se ukázalo, že i vysoké ústavní činitele může čas od času chytit fantas. Ve zdravotnictví zvlášť.
První teze údajné reformy připravila Marie Součková krátce po svém nástupu do funkce. Poté, co byl materiál shledán nepoužitelným, odpočívá v ministerském archivu. Nová reforma má být ještě lepší, právě kvůli té „odborné diskusi“. Ale sociální demokracii blízký předseda odborového svazu zdravotnictví a sociální péče Jiří Schlanger, i opoziční stínový ministr zdravotnictví Tomáš Julínek z ODS stejně jako ambulantní lékaři se shodně ptají, o jaké odborníky šlo, když oni ještě nic nečetli.
Někteří z odborníků razí názor, že nejlepšími ministry zdravotnictví byli dva laici – v letech 1995 až 1997 Jan Stráský a v roce 2000 Vladimír Špidla. Pro oba to byl jenom záskok do doby, než přijde erudovaný odborník - po Stráském Zuzana Roithová, po Špidlovi Bohumil Fišer. Tím pádem nedělali na reformě, ale snažili se zajistit chod úřadu. A protože oba pánové umějí řídit úřednický aparát, začínalo to prý být znát i na hrůznými historkami opředeném ministerstvu zdravotnictví. Zejména za Jana Stráského, jehož záskok trval dva roky.
Jan Stráský dnes řídí Krajský úřad v Českých Budějovicích. Ale Vladimír Špidla řídí vládu. Naděje spočívá v tom, že nakonec dospěje k názoru, že než každý měsíc nová reforma a nový reformátor (v době vrcholící kritiky krajských hejtmanů byl hlavním zdravotnickým reformátorem určen talentovaný ministr financí Bohuslav Sobotka) bude lepší vytknout si skromnější, ale reálnější cíle. Pro začátek právě zabezpečení kvalitního manažerského řízení ministerstva zdravotnictví. To by mělo k definování problému přispět měrou významnou, ne-li rozhodující. Poté, co truchlivé pokračování proslulého seriálu Jaroslava Dietla dokonalo dojem veřejnosti, že zdravotnictví je vlastně paranoia, bylo by na čase dát najevo, že i tady lze k problémům přistupovat bez záplavy frází, věcně a racionálně.
