Založit think-tank je od Jana Švejnara lepší nápad než kandidovat do Senátu
Jan Švejnar se rozhodl rychle a rozumně. Ještě minulé pondělí nevylučoval, že by letos na podzim mohl kandidovat do Senátu, poněvadž nabídka prý „přišla celkem široce z celého spektra stran a nezávislých senátorů“ a „všichni, všichni se o tom zmínili, že by to bylo samozřejmě… pozitivní“. Dva dny na to však sdělil, že „v této fázi jít do Senátu nebo se politicky angažovat v rámci nějakého subjektu není jak pro mě, tak pro českou společnost to nejlepší“. Nyní by rád prospěl rodné vlasti jinak - založením think-tanku čili neziskové nadstranické instituce, jež by sbírala a analyzovala „nejlepší informace“, představovala je politikům i veřejnosti a inspirovala by debaty.
Think-tank je od Švejnara rozhodně lepší nápad než kandidovat do Senátu buď za strany, které jej podporovaly v prezidentské volbě, nebo jako nezávislý kandidát. Podporovat by ho nedokázala KDU-ČSL, jež se při prezidentské volbě rozdvojila a jednoty ohledně čehokoli není stále schopna. Jen chabě by mohli Švejnarovu kandidaturu zaštítit zelení. Profesor by byl hendikepován už jen tím, že loni na jaře ho pro českou politiku znovuobjevil Martin Bursík, s nímž jsou vnitrostraničtí radikálové na kordy.
Švejnar by „neudělal terno“ ani s ČSSD, ačkoli ta by ráda připravila ODS o většinu v Senátu a kandidát Švejnarova formátu by se jí náramně hodil, přestože nesálá oranžově. Pro ideově flexibilního pragmatika Jiřího Paroubka by to ale nebyl nepřekonatelný problém. Problémem by však pro ČSSD mohlo být dostat k volbám dostatek jejich příznivců. Paroubkovi předchůdci ve vedení strany v nich zakořenili k Senátu nedůvěru. Švejnarovi by se mohlo stát, že by se na Strakonicku, kde s ním Lidový dům počítal, nedostavili v dostatečném počtu k volbám a on by propadl. A to by byl pro jeho politickou budoucnost podobný malér, jako kdyby po příkladu Václava Fischera kandidoval a byl zvolen coby nezávislý senátor. V horní komoře jich je ani ne desítka a jejich vliv je okrajový.
Pokud Jan Švejnar do budoucna nevylučuje svoje senátorství ani prezidentskou kandidaturu, nemůže si dovolit žádný větší neúspěch. Tenhle ekonom světové třídy a zdatný Klausův protikandidát nemůže riskovat jako do volební vřavy dobrodružně se vrhající Svatopluk Karásek, evangelický duchovní a zároveň písničkář, kdysi disident a po listopadu chvíli vysoký vládní úředník a chvíli poslanec koalice v klubu KDU-ČSL a poté Unie svobody, jejímž se stal obratem místopředsedou a posléze i jedním z hrobařů, ačkoli ji chtěl zachránit. Když „Boží člověk“ Karásek zjistil, že Jan Švejnar nezaloží vlastní stranu, dospěl k závěru, že „zelení v podstatě dělají politiku, která s mými názory koresponduje“, a rozhodl se za ně kandidovat na Lounsku do Senátu jako nestraník s tím, že když uspěje, stane se jejich členem. Jestliže však neuspěje, neublíží zeleným ani ze sebe neudělá konkurence neschopného neumětela. Svatopluk Karásek je osobností toho druhu, u níž nějaká ta prohra nehraje roli.
Jan Švejnar se stal tím, čím je v drsně konkurenčním západním prostředí. Velké prohry by v jeho případě znamenaly i velké ztráty. Založením think-tanku se snaží udržet v první linii veřejného života prostředky, jež ovládá, a bez rizik spjatých s neuváženým politickým angažmá. Sežene-li pro - řekněme - ústav, jejž by zaštítil svým jménem, velkorysé filantropy, najdou se jistě i erudované osobnosti, takže bude co nabízet politikům a veřejnosti k diskusi a použití. Bude ale o jejich produkci zájem? Otázku lze formulovat i jinak. Postřehl už Jan Švejnar, že my tady žijeme v zemi, kde je - byť to každý popře - „třídní přístup“ stále zakořeněn? Proto to možná nedopadne jako v Americe, kde podnětů mnohých think-tanků využívají současně republikáni i demokraté. Půjde přece o Švejnarův podnik, o vetřelce, jenž se cpe mezi pravicové CEP a CEVRO, dítka to ODS, a Masarykovu dělnickou akademií, spjatou s ČSSD. Iniciovat společensky užitečné a kvalifikované diskuse se může ukázat být daleko obtížnější, než když si Jan Švejnar na fundamentu vlastního think-tanku rovnou založí vlastní politickou stranu.
Autor je komentátor Českého rozhlasu 1-Radiožurnálu
