Na kolik peněz, času a nervů přijde městského člověka rozhodnutí opustit zaběhnutou praxi a odstěhovat se tam, odkud místní prchají Růžové květy se až nepatřičně malebně vyjímají na pozadí tisíce odstínů zeleně.
Milosrdné zářijové slunce za oknem zalévá kopce, které úspěšně předstírají, že jsou mohutnými masivy, ačkoli ve skutečnosti jsou jejich vrcholky jen o desítky metrů výše než vršek Petřínské rozhledny. Ze sousední zahrady ječí páv. Čas od času tu po silnici, která se za pár set metrů změní v prašnou cestu končící kdesi v Polsku, projede auto. Jizerské hory umějí být půvabné.
To všechno se děje „teď“, když píšu tyto řádky. Vaše „teď“, kdy máte v ruce časopis, vypadá nejspíš docela jinak: sedíte v tramvaji, vlaku, čekárně, v lepším případě kavárně, či dokonce doma. Až na poslední případ (doufejme) jste obklopeni lidmi, o jejichž společnost nijak dvakrát nestojíte, a přístroji, jejichž fungování a mnohdy ani funkci nerozumíte. Volky nevolky slyšíte odevšad písničky, které nemůžete ani cítit. Před chvílí jste byli na jednání s lidmi, jimiž pohrdáte a kteří se vás bojí. Čeká vás večírek, kde to bude naopak. Mezitím dostanete pokutu za špatné parkování a večer po cestě zpátky dostanete nabídku „kuřbičky za pětset“.
Zachce se vám od toho všeho utéct, jen kdyby (zde doplňte svůj oblíbený důvod, proč to nejde). Udělal jsem to tedy za vás, abyste vy už nemuseli: již půldruhého roku jsem, vyměniv Holešovice za Frýdlantský výběžek, pro běžného Pražáka spíš poustevníkem než čím jiným.
Od Sokrata po Japonsko
Ale žerty stranou. Lidí, kteří se nadchnou pro život mimo město, jsou města plná.
Mnoho z nich žije jednou zadnicí na dvou židlích: zdroj obživy nacházejí, stejně jako já, pořád ve městech, ale stále pokročilejší telekomunikace j im to umožňuje dělat na dálku. Nejsme ani skuteční venkované, natož poustevníci.
Pak ale existuje i tvrdé jádro: lidé, kteří skutečně zvolí samotu jako způsob života.
V dějinách o takové není nouze: ať už je řeč o samotě fyzické, jakou praktikoval Diogenes ze Sinópé, nebo o osamocení duchovním, sokratovském. „Stromy a kytky mě nenaučí nic, život na ulici ano,“ říkal posledně jmenovaný, ačkoli viděl „na trhu tolik báječných věcí, které nechci“. Takový postoj je zdrojem jistého druhu osamocení právě tak dnes.
Při pohledu na moderní poustevníky se nabízí jejich základní dělení na jiné dva typy: na ty, kteří si tak či onak zařizují svoji obživu sami, a takové, kteří to považují za práci někoho jiného. K posledně jmenovanému typu patří třeba japonští hikikomori, mladí lidé, již z různých důvodů nejsou schopni či ochotni vplout na prahu dospělosti do disicplinovaného kolotoče běžného života. (Výraz „hikikomori“ je složen ze slov znamenajících zhruba „stáhnout se“ a „rezignovat“.) „Sedí v bytě u rodičů ve svých ložnicích, skoro nikdy nevycházejí ven a jsou pro celý svět stále nepřístupnější“ píše americký novinář Michael Zielenziger v knize Jak si Japonsko vytvořilo vlastní ztracenou generaci. Bezvýchodnost onoho postoje zde není jejím příslušníkům na překážku; naopak.
Krkavčí chléb
Jak to tedy jde jinak? „Být moderním poustevníkem není zrovna piknik“ řekla neoficiální mluvčí amerických poustevníků Karen Karper-Fredetteová, jež si užívala života za hranou pětadvacet let, než se provdala a začala vydávat časopis Raven's Bread, Krkavčí chléb, jenž funguje zhruba jako poustevnický věstník.
„Největší překážkou je bydlení. Lidé by se spokojili s velmi nenáročným způsobem života, ale i oni musejí někde bydlet, což se financuje obtížně“ formulovala prostý životní fakt, jenž člověku mimo poustevnickou sféru připadá nejen pochopitelný, nýbrž také obvykle poměrně rozumný.
Pojem „rozumný“ tu ale má jen omezenou platnost. Ze zhruba tisícovky pravidelných odběratelů Krkavčího chleba tvoří kromě nábožensky založených filozofů a ekologických aktivistů ze staré školy (rozuměj poctivých alespoň k sobě samým) nejpočetnější skupinu lidí ti, kteří si přivydělávají jako duchovní poradci - obvykle přes telefon za pár babek na minutu. Nemám k dispozici statistiku úspěšnosti jejich práce, ale asi chápete, kam mířím.
Miliony a dřina
Že ovšem život o samotě skutečně piknikem není, je zjevné z následujících hrubých výpočtů (viz schéma na str. 14). Pokud patříte ke tvrdému poustevnickému jádru (to jest podobně jako vůdci KLDR razíte politiku co nejvyšší možné soběstačnosti) a zároveň nechcete žít na úkor druhých, máte před sebou pekelné výdaje do začátku a strašlivou dřinu po zbytek života, či alespoň během poustevnické kariéry. Zkuste si představit, jak obděláváte dva hektary kukuřice, pšenice a brambor, jak je v grafu vyčísleno, a zbývá vám čas na výchovu dětí - do školy je pochopitelně neposíláte, což je na jiný text. Piknik věru není to správné slovo. Daleko spíš to vypadá na právě tu ubíjející jednotvárnost, z níž jste právě utekli, jen v jiných kulisách.
Velikost osobnosti měří se hloubkou otázek, napsal kdysi Otokar Březina.
Pokud se tedy chceme dobrat vzorce udržitelnosti poustevnictví (definovaného jako maximální omezení kontaktu se společnosti, v níž se dotyčný pohybuje), zjistíme, že záleží na tom, jak hluboký je nesouhlas, jenž k takovému omezení vede. Je-li jediným hnacím motorem poustevníka Aspergerův syndrom, jak se to zdá v případě Chrise Knighta (viz box na str. 16), asi stačí pouze přežívat za cenu neustále opakovaných krádeží a z nich plynoucího rizika.
Nenechám si do ničeho kecat
Kdo však přijme základní známý parametr úspěšnosti lidské existence, tedy připravení potomstva k životu, jenž mu umožní co nejlépe využít jeho možnosti, nejspíš se bez alespoň nějaké interakce se zbytkem světa - rozuměj příjmu - neobejde. Koneckonců nikdo to neví lépe než ti, kteří jsou ve vašem novém venkovském ráji místní: jejich ratolesti z vesnic mizejí do velkoměst, jen co to trochu jde.
Však také si té nutnosti bývají dobře vědomi i lidé, kteří se rozhodli žít jinak než většina. „Já si nenechám od nikoho do ničeho kecat“řekl mi před nějakým čtvrtstoletím Steve, kariérní česač borůvek a všeho možného dalšího sezonního ovoce (shodou okolností v centrální oblasti státu Maine, kde se tou dobou poustevník Knight ukrýval). „Jedu na borůvky sem, pak na jablka do Washingtonu, pak do Jižní Karolíny - a na zimu do Mexika. A vychází mi to akorát tak, že mám, co potřebuju, a synovi platím svůj díl školného. Tahle země je pořád nějak o svobodě, člověče,“ dodal. • Poustevníci v Čechách i za mořem Jak žijí ti, kteří si nechtějí nechat do věcí mluvit Jizerský fotograf
Petr Halbig se po celých svých 61 let nehnul z chalupy v zapadlé vesnici Ferdinandov v Jizerských horách. Jeho rodiče, sudetští Němci, k ní paradoxně přišli po válce a odsunu svých krajanů; jak přesně se to stalo, Petr neví a mluvit o tom nechce. Víme ale, že po vojně nastoupil do nedalekých Autobrzd a pracoval tam, dokud ta firma fungovala; po roce 1989 se stala součástí podniku Knorr-Bremse. Práce chvíli byla, chvíli nebyla, podle toho, jak šel byznys. Petr vždycky čtvrt roku pracoval a půl roku byl na podpoře. Před zhruba pěti lety si řekl, že takové zaměstnání vzal čert; od té doby je v předčasném důchodu a k tomu si přivydělává občasným údržbařením v místním penzionu Hubert.
Není divu, že osudům lidí Petrova typu se média obvykle nevěnují. Není k tomu žádný důvod - pokud se nezabýváte samotou jako životní volbou. Petr nikdy neměl partnerku, ani to nevypadalo, že by o nějakou stál (ani není homosexuál, pokud myslíte na tuhle možnost). Od poloviny sedmdesátých let, kdy zemřela stará paní Halbigová, žije v chalupě sám a podle všeho spokojeně. A našel si originální způsob, jak smířit svoji pozemskou existenci se svou existencí věčnou, dovolíte-li: už snad třicet let fotografuje přírodu a architekturu Jizerských hor. Jak počasí jen trochu dovolí, Petr sbalí do brašny foťák, sedne na kolo (na delší cesty do fabie) a celý den ho nikdo nevidí.
Výsledkem jsou unikátní sbírky snímků.
Za zmínku stojí především srovnání staré zástavby s novou nebo kompletní jizerskohorské prameny (ty prameny, o nichž psal po Mnichovu Jaroslav Seifert, odpustíte-li výlet do oblasti nepopisované sazbami a procenty).
Je možné, že v jeho obrovských štosech papírových a nekonečných seznamech digitálních fotografií jsou ještě další skvosty - to ale nikdo neví, protože Petr o nich nemluví a jen nerad je někomu ukazuje. I na ty zmiňované soubory přišla řeč náhodou a stálo hodně přemlouvání, než se s nimi jejich autor pochlubil. K čemu je práce fotografova, když o ní nikdo neví, ptáte se. Odpověď vám tento text neposkytne, protože je zasuta příliš hluboko.
Ale je zjevné, že vyžaduje takový či onaký způsob přijetí samoty - v pohledu synchronním i časovém - nikoli jako zla, jež je třeba odstranit, či alespoň potlačit, jak činíme my ostatní, nýbrž jako součásti lidského osudu rovnocenné součástem ostatním. My, kteří v sobě takovou pokoru nemáme, tomu můžeme říkat rezignace na komunikaci s okolím. Ale právě taková pokora je pro každého poustevníka výbavou stejně nezbytnou jako baterka či nůž.
Šumavský bohém
Po tisíciletí tvrdí bibličtí učenci, že ráj už neexistuje kvůli nějakým starým problémům s plazy, sezónním ovocem a genderovými nesrovnalostmi. Přitom jeto nesmysl: ráj je kousek za podšumavskou Sušicí, když jedete asi tři kilometry směrem na Kašperské hory či Kvildu. Schovává se pod cedulí Jízdárna Divišov. Uvnitř napůl otevřené boudy stlučené z prken vás pod nápisem Konibar přivítá tamní pes, kříženec německého ovčáka a akity; vypadá jako menší kůň, ale nechá po sobě lézt děti všeho věku způsobem nehorázným. Další, co uvidíte, je nosál. Pak osmáky a ještě nějaké myši v klecích a kozu s kamarádem prasátkem. Kdysi tam bývala i kavka, která upíjela hostům víno; jednou si asi dala o skleničku navíc a odletěla. Na pastvině bratru patnáct koní.
Spiritem agens tu je Honza Pichler, devětačtyřicetiletý syn sušického školníka a osoba v kraji známá svou barvitostí. Její podrobnosti netřeba probírat, protože jednak s poustevnickým charakterem uvedeného souvisejí jen tangenciálně a jednak není jisté, co všechno už je promlčeno. Jisté naopak je, že dříve jezdil na kole z hrůzostrašného sušického kopce, na němž stojí kaple svatých Andělů strážných, s ustřiženými brzdovými lanky, a do hospody na Bouchalce skákal flopem skrz okno; dodnes se udržuje v kondici dietou, v níž hraje podstatnou roli likér příznačného názvu krvesaj, a za Konibarem pěstuje něco, co, řekněme, vážně není mrkev.
Tenhle Pichler se živí tím, že nechává turisty jezdit na svých koních. Za tím účelem mu pomáhá parta nějakých šesti až osmi děvčat od plus minus dvanácti do šestnácti let (poustevník se brání nařčení, že ve svém oboru působí právě kvůli tomu). Dohromady Pichler, dívenky a koně-vytvořili společenství, které má s vnějším světem máloco společného.
„Natoč si pivo, jestli chceš,“ bylo to první, co řekl autorovi textu. Chladicí zařízení stálo uprostřed baru a cedulka „Pivo 15 Kč“ byla ryze formálního charakteru. Takto tam je: nechte na baru ležet stokorunu a za týden ji najdete na stejném místě. Dívky pracují kolem koní zadarmo, případně výměnou za ustájení svých koní formou pastevního odchovu.
Odměnou jim jinak je, že zkrátka jsou u koní a mohou jezdit, kdy se jim zlíbí.
Podobně funguje i byznys sám. „To nech na večerná Bouchalku,“ reaguje Pichler pokaždé, když mu autor těchto řádek chce platit za celodenní výlet v nominální hodnotě 1200 korun. Ale má to i svou druhou stránku: každé ráno v sezoně, ve chvíli, kdy jeho spolustolovníci z předcházejícího večera jsou víc mrtví než živí, vidíte Pichlera, jak v dáli cosi seče křovinořezem, oštípává koním kopyta, hází balíky sena kamsi do výše nebo podniká něco podobně fyzicky náročného. „Nikdy jsem v létě nevydržet v práci,“ říká. Teď dělám na vlastním, tak se na to nemůžu jen tak vykašlat.“ Ve skutečnosti při veškeré nevázanosti svého životního stylu má sebedisciplínu, kterou obvykle připisujeme investičním bankéřům. Chceteli poustevničit, nic jiného vám nezbývá.
Postrach z Maine
Pichler i Halbig jsou jen poustevníky-lite; ačkoli žijí ve svého druhu vnitřní emigraci, kontakt se světem udržují vcelku normální. Jak však vypadá poustevnický hardcore, předváděl po dlouhá desetiletí Christopher Knight z amerického státu Maine.
V roce 1986 mu bylo dvacet let; právě dokončil devítiměsíční kurz kybernetiky na Sylvania Technical School ve Walthamu ve státu Massachusetts. O prázdninách si koupil bílou subaru brat a jel domů, do městečka Albion uprostřed státu Maine. Z důvodu, který dodnes není schopen nebo ochoten popsat, však v Albionu nezastavil; jel dál, pokračoval na sever, až dojel k jezeru Moosehead. Tam z auta vystoupil - a dalších sedmadvacet let ho nikdo neviděl.
Napřed šel nazdařbůh, až narazil na místo, které mu vyhovovalo: nebylo daleko od civilizace, ale přesto je nezvaným očím dokonale skrývaly skály a hluboké mlází. Zbudoval si tam výtečně zorganizované sídlo; do jednoho kouta mýtiny zakopával odpadky, v druhém koutě si zřídil latrínu, v dalším měl sud na zachytávání dešťové vody. Uprostřed stál stan s postelí, matrací a spacákem. Tak přežil drsné mainské zimy. Ani jednou nebyl u lékaře.
Fyzicky se mu vedlo dobře, jen zuby měl v katastrofálním stavu.
Knightova poustevnická existence však měla jednu zásadní vadu na kráse: aby přežil, musel krást. Kradl z okolních domů a chat (ta nejbližší byla od jeho doupěte vzdálená sotva sto metrů), vždy jen jídlo a nejnutnější potřebyželeznou postel, matraci, spacák, propanové bomby a knihy.
V kraji se tvrdilo, že tam žije poustevník, o jehož zvycích kromě krádeží nebylo nic známo. Lepší, tajemnější podhoubí pro vznik báchorek všeho typu (od superchytrých mývalů po sektu lidožroutů) aby pohledal.
Protože si však Knight zachoval mysl v jistém smyslu jasnou, dokázal dodržovat několik pravidel, která jej dlouho držela na svobodě. Na své výpravy za obživou chodil vždy v noci, vždy jen tam, kde nebylo vidět auto, takže bylo jasné, že dům je prázdný.
Nakonec jeho dávka štěstí vypršela před třemi lety. Tehdy na něho místní šerif nalíčil past: nechal alarm vjednom z domů, kam Knight chodíval na „návštěvu“, upravit tak, aby zvonil jen u něho doma, což bylo zhruba tři minuty rychlé jízdy. Čtvrtého dubna 2013 Knighta v domě chytil.
Lékaři se kloní k vysvětlení, že poustevník z Maine trpí Aspergerovým syndromem. Rodina, přátelé, vztahy, sex - nic z toho, čím lidé obvykle tráví čas, mu nescházelo. Na otázku, co ho kjeho jednání vedlo, řekl, že ve svém doupěti měl klid, který jinde nenašel. Pacienti saspergerem se mimo jiné vyznačují averzí ke zvukům a pohybům okolního prostředí.
S příhlédnutím ke zdravotnímu stavu a nenásilné povaze svých čínů dostal Christopher Knight nejnižší možný trest - sedm měsíců vězení. Po ukončení procesu mu zbýval týden trestu. Dnes údajně žije ve starém domě svých rodičů se svou osmdesátiletou matkou.
Soběstačnost? Miliony korun a dva hektary jako minimum Všechna uvedená čísla jsou přibližná. Údaje o pěstování plodin navíc berou v potaz ideální podmínky a odborné provedení; jinými slovy, pokud to neumíte, potřebujete prostoru více.
dřevo kamna - 120 000 Kč dřevo na sezonu - 15 000 Kč (hrubým odhadem na běžný rodinný dům)
plyn - nádrž 1000 litrů 100 000 Kč
tepelné čerpadlo podle velikosti 20 000 až 500 000 Kč
větrná turbína nejméně 150 000 Kč
vodní mikroturbína podle velikosti 150 000 až 2 000 000 Kč
solární energie 24voltový systém, šest 220W solárních panelů - 300 000 Kč profesionální montáž - 100 000 Kč záložní generátor - 80 000 Kč
/ malý jaderný reaktor o výkonu 45 mW 750 000 000 Kč, pokud jste opravdu radikální
pšenice běžný člověk spotřebuje 0,8 kilo pšenice týdně, tedy cca 45 kg ročně, na což je zapotřebí zhruba čtvrt hektaru; pro obvyklou velikost rodiny vynásobte čtyřmi - 1 hektar
zelenina pro vegeteriánskou dietu, pokud jste ten typ, údajně čtyřčlenné rodině postačí 9200 kalorií denně; k tomu je podle Cornellovy univerzity zapotřebí 7000 čtverečních metrů
kukuřice • výhodná na pěstování jako potravina pro lidi i krmivo pro zvířata • podle BBC spotřebuje čtyřčlenná rodina a její zvířata kukuřice tolik, že je třeba ji pěstovat na nejméně 240 metrech čtverečních Lidí, kteří se nadchnou pro život mimo město, jsou města plná. Mnoho z nich nachází zdroj obživy pořád tam, ale stále pokročilejší telekomunikace jim to umožňuje dělat na dálku.
Největší překážkou je bydlení. Lidé by se spokojili s velmi nenáročným způsobem života, ale i oni musejí někde bydlet, což se financuje obtížně, píše neoficiální mluvčí amerických poustevníků Karen Karper-Fredetteová.
O autorovi| Daniel Deyl, deyl@mf.cz
