Menu Zavřít

Není to žádný piknik aneb Jak se stát poustevníkem

3. 10. 2016
Autor: Smudge 9000 via Wikimedia Commons (CC BY 2.0)

Na kolik peněz, času a nervů přijde městského člověka rozhodnutí opustit zaběhnutou praxi a odstěhovat se tam, odkud místní prchají.

Růžové květy se až nepatřičně malebně vyjímají na pozadí tisíce odstínů zeleně. Milosrdné zářijové slunce za oknem zalévá kopce, které úspěšně předstírají, že jsou mohutnými masivy, ačkoli ve skutečnosti jsou jejich vrcholky jen o desítky metrů výše než vršek Petřínské rozhledny. Ze sousední zahrady ječí páv. Čas od času tu po silnici, která se za pár set metrů změní v prašnou cestu končící kdesi v Polsku, projede auto. Jizerské hory umějí být půvabné.

To všechno se děje „teď“, když píšu tyto řádky. Vaše „teď“, kdy máte v ruce časopis, vypadá nejspíš docela jinak: sedíte v tramvaji, vlaku, čekárně, v lepším případě kavárně, či dokonce doma. Až na poslední případ (doufejme) jste obklopeni lidmi, o jejichž společnost nijak dvakrát nestojíte, a přístroji, jejichž fungování a mnohdy ani funkci nerozumíte. Volky nevolky slyšíte odevšad písničky, které nemůžete ani cítit. Před chvílí jste byli na jednání s lidmi, jimiž pohrdáte a kteří se vás bojí. Čeká vás večírek, kde to bude naopak. Mezitím dostanete pokutu za špatné parkování a večer po cestě zpátky dostanete nabídku „kuřbičky za pětset“.

Zachce se vám od toho všeho utéct, jen kdyby (zde doplňte váš oblíbený důvod, proč to nejde). Udělal jsem to tedy za vás, abyste vy už nemuseli: již půldruhého roku jsem, vyměniv Holešovice za Frýdlantský výběžek, pro běžného Pražáka spíš poustevníkem než čím jiným.

Od Sokrata po Japonsko

Ale žerty stranou. Lidí, kteří se nadchnou pro život mimo město, jsou města plná. Mnoho z nich žije jednou zadnicí na dvou židlích: zdroj obživy nacházejí, stejně jako já, pořád ve městech, ale stále pokročilejší telekomunikace jim to umožňuje dělat na dálku. Nejsme ani skuteční venkované, natož poustevníci.

Pak ale existuje i tvrdé jádro: lidé, kteří skutečně zvolí samotu jako způsob života. V dějinách o takové není nouze: ať už je řeč o samotě fyzické, jakou praktikoval Diogenes ze Sinópé, nebo o osamocení duchovním, sokratovském. „Stromy a kytky mě nenaučí nic, život na ulici ano,“ říkal posledně jmenovaný, ačkoli viděl „na trhu tolik báječných věcí, které nechci“. Takový postoj je zdrojem jistého druhu osamocení právě tak dnes.

Celý článek čtěte v aktuálním vydání týdeníku Euro


Dále čtěte:

MM25_AI

Krize středního věku? Lež na lež

Mucholapka na bohaté: tryskáč, wellness a masáž s Reiki


  • Našli jste v článku chybu?