NENÍ ZAČ

Týdeník EURO uveřejnil ve 45. čísle článek Pavla Párala „Díky za Kč“ . Autor si k tématu odchodu Josefa Tošovského z funkce guvernéra České národní banky (ČNB) velmi neférově zapolitizoval. Tvrdí, že se Tošovský prý stal obětí Klausovy pomstychtivosti. Zná i důvody. Vystřídal Klause na postu premiéra, nechtěl tisknout peníze v množství, jaké si přáli politici, a zavedl tvrdou regulaci bankovního sektoru. Toto falešné přesvědčení o příčinách našich problémů prý nezmizí s odchodem guvernéra. Tato tvrzení nelze ponechat bez odpovědi.

Ztráta apolitičnosti.
Josef Tošovský především nepoškodil ČNB tím, že se stal premiérem. Na to měl právo jako každý jiný občan. Stal se však politikem ve velmi kontroverzním období politické krize a kontroverzně také konal. Navždy tím ztratil image apolitičnosti, nestrannosti a nezávislosti, která je předpokladem pro zastávání vrcholné funkce v nezávislé centrální bance. Proto nikoliv přijetí funkce premiéra, ale následný návrat z této funkce na post guvernéra byl tím, co postavení ČNB výrazně oslabilo a ohrozilo její autoritu jako nezávislé instituce. Tento problém není o pomstychtivosti, je o respektu k nezávislosti měnové instituce. V žádné civilizované zemi, která chce mít nezávislou centrální banku, by se do jejího čela kontroverzní politik dostat neměl. Za problémy, které z toho logicky vzniknou, nemohou osobní antipatie ostatních politiků k expolitiku guvernérovi. Za tyto nevyhnutelné problémy mohou ti, kteří politicky kontroverzní osobu do funkce bez ohledu na potřeby centrální banky jmenují, a ten, kdo toto jmenování přijme.

Pozdní regulace.
Problém fungování ČNB ve druhé polovině devadesátých let není o tom, že by někdo chtěl, aby centrální banka tiskla peníze podle politické objednávky. Problémem je to, že ČNB zcela jednostranně a bez jakékoliv koordinace s politikou vlády skokově přitvrdila měnovou politiku a restrikci dále prohlubovala i v době zcela zřejmé hospodářské recese s cílem rychle přiblížit inflaci poměrům v Evropské unii. Vůbec při tom nebrala v úvahu, zda takovou šokovou terapii může velmi křehký a zranitelný podnikový a bankovní sektor unést. Výsledkem bylo výrazné opakované podstřelení inflačního cíle, který si ČNB sama stanovila, hluboká a vleklá recese ekonomiky, credit crunch a krize bankovního sektoru. Jeho regulaci ČNB také nezvládla, o čemž svědčí krachy prakticky všech menších bank a katastrofální situace největších finančních ústavů, které by bez rozsáhlé sanace státem vůbec nebyly schopny přežít. Tvrdá regulace, o níž pan Páral píše, přišla pozdě a navíc způsobem, který ke krizi bank, credit crunchi a recesi výrazně přispěl.

Cesta k nerovnováze.
Právě v tomto období se úvěrová portfolia českých bank začala fatálně zhoršovat souběžně s tím, jak se tisíce podniků, jejich dlužníků, musely potýkat s drastickým poklesem poptávky, vysokými úrokovými sazbami ze starých úvěrů a nedostupností nových. Odtud vysledujeme i jednu z významných cest k současné nerovnováze veřejných financí, zatížených náklady na rostoucí nezaměstnanost a gigantickými náklady na sanaci bankovního sektoru.
Jistě, problémů, které má tato ekonomika, bylo a je mnoho. ČNB nepochybně neodpovídá za všechny, ale za mnohé určitě. Budeme–li potřebnou diskusi o nich vulgarizovat a namlouvat veřejnosti, je to pouze o tom, že ti zlí – politik či strana, které nemáme rádi – chtějí nezodpovědně tisknout peníze, zatímco ti hodní se odpovědně starají o naši korunu, těžko něčemu dobrému posloužíme. A na stránkách odborných ekonomických časopisů to, myslím, platí dvojnásob.