Týdeník Euro přináší na vlastní nohy vyzkoušené tipy na místa, která se obvykle neobjevují v katalozích cestovních kanceláří. Nemíří tam davy turistů, a proto v nich čeká úplně jiná atmosféra než v zázemí hotelových resortů. Nebuďte líní vzít batoh na záda, protože starý svět odchází a je poslední šance ho ještě stihnout.
Myanmar (Barma)
Největším pokladem téhle země jsou její lidé. Neuvěřitelně milí, ochotní, i když s angličtinou mají potíž. Myanmar se po letech občanských nepokojů otevírá a některá jeho místa jsou bez speciálních povolení přístupná teprve několik měsíců. Týká se to například některých oblastí Karenského státu, kde žijí v horách tradičním životem původní obyvatelé. Patří k nim i kmen Padaung, jehož ženy mají dlouhé krky, protože si na ně nasazují malé obruče jako výraz krásy. Nemá cenu se bát nedostupnosti. Do hlavního města Karenského státu Loikaw létají místní aerolinky, pak stačí využít služeb místních průvodců a do hor je to dodávkou něco přes hodinu. Cestou turista ještě uvidí pozůstatky občanské války, když bude míjet kontrolní stanoviště státní armády a těsně pod horami pak checkpointy kmenové armády.
Největší město Myanmaru Rangún nabízí krásné zlaté pagody, v nichž se dá klidně strávit celý den, například největší Swedagon pagodu. Město má i krásné parky, tradiční tržiště, nákupní centra nebo pro ochlazení řadu venkovních koupališť. Když pak turisté navštíví největší barmské letovisko Ngapali, neuvěří, že tohle je opravdu to největší. Panuje tu venkovská atmosféra. Hotely jsou útulné, zasazené v přírodě a žádný z nich nepřipomíná panelový monument. Pláž s bílým pískem není poseta stánky, bary ani diskotékami. Západních turistů je tu jen pár. I sem se dá dostat letadlem.
Oblíbeným cílem je také jezero Inle, kde lidé žijí v domech na kůlech tradičním životem. Inle se chlubí svými plovoucími zahradami a specifickým způsobem rybolovu (rybáři chytají ryby do košů a pádlují ve stoje nohama). Lidé v každé vesnici se živí něčím jiným - jedna vesnice výrobou lodí, jiná šperkařstvím, další výrobou ručního papíru, kovářstvím a tak dále. Sem už dorazily stopy civilizace, výrobky ve vesnicích se dají zaplatit pomocí platební karty. Chrámový komplex Bagan čeká na zapsání mezi památky UNESCO. Jde o více než dva tisíce malých i velkých pagod, které jsou zasazeny v horké písečné a prašné krajině. Ztraťte se tam na vypůjčeném skútru a objevujte skrytá místa.
Největší město Myanmaru Rangún nabízí krásné zlaté pagody
A teď něco k lokálním specifikům. Ubytování v Myanmaru není nejlevnější. Ubytovacích kapacit je totiž málo a místní si nemohou jako soukromníci zřídit vlastní „home stay“. Platí se obvykle jednou tolik, co v sousedním Thajsku. Takže pokoj pro dva ve standardní kvalitě stojí od tisíce korun výše. Naopak velmi levné je jídlo. Na trhu se dá najíst v přepočtu za 30 korun.
Auto si tu turista nemůže půjčit a skútr jen na některých místech. Jezdí se na stejné straně jako v kontinentální Evropě, tedy vpravo, auta mají ale obvykle volanty (po anglicku) vpravo. Působí to dost chaoticky. Muži zde nosí sukně zvané londži, což je pro turisty zajímavá módní výzva, pokud se je naučí vázat. Ženy a dívky (někdy i chlapci v dětském věku) si malují obličeje na bílo tanakou, práškem ze stejnojmenného stromu, což je výraz krásy a ochrana proti slunci.
Srí Lanka
Ostrov tisíců kořeněných chutí. Kolik jich má, tolik má krajina Srí Lanky tváří. Od luxusu resortů na západním pobřeží přes batůžkářské jižní a východní pláže, koloniální nádech měst, drsný sever s pozůstatky boje o nezávislost tamilského etnika, národní parky se slony a leopardy až po zamlžený chlad hor, kde rostou ty nejlepší čaje světa.
Turisté obvykle navštěvují Negombo, což je lepší základna pro start na ostrově než tepající sousední hlavní město Colombo. Na jihu má krásnou koloniální atmosféru přístavní město Gallením. Mezi ním a hlavním městem vede po západním pobřeží železnice, při níž leží několik míst a měst, kde lze najít kvalitní zázemí. Místa s venkovským duchem pro méně náročné cestovatele jsou více na jihu, například Mirissa, Midigama nebo ještě dále od města odstřižené bungalovy kolem Tangale. Ti, kteří si na pláže nepotrpí, mohou vyrazit do přírody. Krásné výhledy a rozmanité druhy rostlin nabízejí Hortonské pláně, safari si pak zájemci mohou užít v hojně navštěvovaném parku Yala nebo klidnějším Udawalawe.
NÁŠ TIP:
Nárok na dovolenou 2018 si spočítejte na naší kalkulačce
Do srdce hor vede opět železnice. Dobré zázemí nabízí město Ella, kolem nějž se rozprostírají zdánlivě nekonečné čajové plantáže. Je možné navštívit nejen je, ale i továrny, kde se čaj vyrábí. Turisté si také rádi vyšlápnou na Adam’s Peak, tedy vrchol, na němž prý nechal svou stopu biblický Adam při příchodu na Zemi. Město Kandy je pak rušným centrem oblasti a jeho perlou je chrám Buddhova zubu. Oblíbená je i přírodní památka Sigiriya, tedy vrchol, na němž se nacházejí pozůstatky dávného osídlení a z nějž je úžasný výhled do okolní krajiny. Na skálu se také šplhá v chrámu Mulkirigala, kde je několik vymalovaných jeskyní a velkých soch Buddhy.
Přístavní město Galle má koloniální atmosféru
I tato země má svá specifika. Předně - jídlo zde opravdu pálí. Pikantnost má několik stupňů, které člověk pozná až tady. Posledním z nich je čirá bolest. Doprava po ostrově je velmi pomalá a opravdu základní. Jistotou je zaplatit si řidiče s klimatizovanou dodávkou. Vlaky nejsou čisté, i když v horách mají díky výhledům svou romantiku. Autobusy jsou častým způsobem dopravy, jejich řidiči ale jezdí jako vrazi. Stačí si zadat příslušná klíčová slova na YouTube. Místní jsou také velmi protřelí ve všech praktikách obchodování, takže cesta do národního parku obvykle začíná už tři zastávky dálkového autobusu předem, kdy k bělochům přicházejí dobře anglicky mluvící kluci nejprve s obvyklými zvídavými otázkami, později s nabídkami výletů. Stejně tak jakákoliv pomoc na ulici od „průvodců“ není nezištná. Jsou dokonce schopni svou oběť tiše následovat dlouhé desítky minut, i když byli několikrát odmítnuti. Než zaplatíte za výlet se slony nebo do sádek, kde se chovají želvy, měli byste si zjistit, zda nejde jen o komerční lákadlo, k němuž jsou zvířata zneužívána.
Island
Ostrov na pomezí severoamerické a euroasijské zemské desky zažívá v posledních letech doslova nálety českých přírodních romantiků. Přesto je z velké části stále neobjeven a cestovní kanceláře využívá pro výlety jen opravdu minimum návštěvníků. Island je prostě destinace na vlastní pěst, a to v kteroukoli roční dobu.
Jelikož sníh se v řadě částí ostrova drží až do června, hlavní sezona tu právě teď začíná a trvá až do konce září. Léto je tu krátké a už na konci srpna je cítit a vidět islandský podzim. Pro pozorování aurory borealis, tedy polární záře, je ale nejvhodnější doba od listopadu do února.
Letadla z Prahy, Drážďan nebo Norimberku přilétají na letiště v Keílavíku, odkud se pravidelným nonstop autobusem dostanete do hlavního města Reykjavíku. V něm najdete skutečně velké množství trendy hostelů, ale počet samostatných pokojů je tu omezen, takže ceny jsou vyšší než obvykle. Většina cestovatelů totiž spí v hromadných pokojích. Mezi hostely vyniká Kex hned na pobřeží městského zálivu. Jak napovídá název, dřív tu fungovala továrna na sušenky z roku 1930. A od té doby se zase tak moc nezměnila. V prvním patře se nachází velká otevřená hala s recepcí s jednou z nejlepších reykjavických restaurací. Místní kuchyně nabízí kromě sušenek také nejlepší burgery ve městě. Alespoň to tvrdí průvodce National Geographic. Pokud se vám nechce vyrážet do nočního víru maloměsta, můžete si na baru objednat i několik druhů islandských řemeslných piv. Po večerech zde hraje také živá hudba.
Přečtěte si:
Turistické poplatky v Evropě: na dovolenou si připravte extra peníze
Cestovat po Islandu něčím jiným než autem je v podstatě nesmysl. Doporučujeme spíše místní autopůjčovny, mají příjemné ceny a nevyžadují tolik formalit jako mezinárodní řetězce. Na Islandu se vyplatí nepřecenit své síly. Ostrov je skutečně obrovský a autem ho objedete nejdříve za týden, spíš až za 14 dní. Místo stíhací jízdy za všemi přírodními krásami raději meditujte v jednom z mnoha termálních bazénků. Turisticky nejznámější a zároveň největší termální lázně Blue Lagoon se pyšní mléčně modrým zbarvením vody, které vzniklo vlastně náhodou - jako neplánovaný vedlejší produkt místní geotermální elektrárny.
Eyjafjöll připomíná Vančurovu plovárnu z Rozmarného léta
Levnější a punkovější alternativou jsou desítky bazénků rozesetých po celém Islandu. Například Seljavallalaug -bazén v údolí mezi horami Eyjafjöll silně připomínající Vančurovu plovárnu z Rozmarného léta, jen s trochu jinou scenérií. Nad lázněmi je nekonečné množství vodopádů a oblohu projasňují mnohonásobné duhy. Ale pozor, v těchto místech nikdy předem nezjistíte, kolik termálních pramínků daný bazén vyhřívá. A tak se může stát, že se ve vodě neohřejete tak, jak jste si představovali.
Pokud jste na Islandu poprvé, absolutní nezbytností je návštěva gejzírového okruhu zvaného Golden Circle v oblasti Árnessýsla. Turistů, čekajících na dostatečně estetickou fotku explodujícího Strokkuru, je tam sice několikanásobně víc než gejzírů a díky upraveným chodníčkům můžete pohorky nechat v autě, přesto však tato místa stojí za návštěvu.
Během objevování nitra Islandu doporučujeme ubytování na místních farmách. Nedaleko Árnessýsly můžete narazit například na Farmhotel Efstidalur. Dejte si tu i snídani - jen sklo odděluje zdejší restauraci od vnitřku kravína, takže přesně víte, co jíte nebo pijete. Ať je to syrovátka místo ranního džusu, nebo skyr místo tradičního jogurtu.
Severní Kypr
Je to země, která oficiálně neexistuje. Není jednoduché se tam dostat, přímé lety z Evropy tam nelétají a dostanete se tam pouze s mezipřistáním či přestupem v Turecku. Tajemná země-nezemě se oficiálně jmenuje Severokyperská turecká republika, ale častěji se o ní hovoří jako o Severním Kypru.
Nevelké území nabízí mnohem více než jen písečné pláže a pohodlí hotelových komplexů. Na ploše 3355 kilometrů čtverečních, což přibližně odpovídá velikosti Karlovarského kraje, se nachází řada památek na minulé vládce ostrova, ať už to byli antičtí Řekové, Byzantinci, křižáci, Benátčané, osmanští Turci nebo Britové.
Po dramatických událostech z roku 1974 a následných etnických čistkách je Kypr rozdělen na řecky hovořící jih a turecký sever. Ten obývá zhruba 350 tisíc lidí. Není zde přitom těžké rozeznat rozdíl mezi původními obyvateli, kteří patří k místní elitě a díky koloniální minulosti hovoří slušně anglicky, a ekonomickými migranty z Turecka. Ti vykonávají hůře placené práce a žádným světovým jazykem se s nimi většinou nedomluvíte.
Pozůstatky řeckého města Salamis
Kypr je ideální pro cestovatele, kteří rádi kombinují odpočinek u moře s cestováním. Izolovaný sever nabízí jistý luxus - ani o prázdninách není (zatím) turisty přeplněn. Historické putování lze zahájit u pozůstatků řeckého města Salamis na východním pobřeží, což je přímo povinná zastávka pro fanoušky antických paláců a sloupů. Více památek pochází z období, kdy ostrovu vládli evropští křižáci a Benátčané. V horách podél severního pobřeží se nacházejí tři hradní zříceniny, z nichž nejznámější je Hrad svatého Hilariona. Na dohled od hradu se pak nachází další unikátní místo - pobořený gotický klášter Bellapais.
Dalším turistickým hitem je přístavní město Famagusta, jehož centrum zůstává dodnes obehnané až 18 metrů vysokými hradbami z benátské éry. Jejich součástí je takzvaný Othellův hrad, spíše omylem spojovaný s nešťastným hrdinou Shakespearova dramatu. Ve středu opevněného území stojí gotická katedrála ze 14. století, která se po drobných stavebních úpravách změnila za vlády Osmanů v mešitu. Místní muslimové jsou velmi tolerantní a vstup je - za příslušný poplatek - umožněn všem bez ohledu na vyznání.
Přečtěte si:
Kolik stojí benzin na cestě k moři
Příznivci morbidní turistiky se mohou vydat do jižní části Famagusty. Rozkládá (v obou významech tohoto slova) se zde bývalá řecká čtvrť města, opuštěná původními obyvateli v roce 1974. Vedle obytných domů pohlcených vegetací zde chátrají také hotely, které krátce před rozdělením Kypru vyrostly nad nejkrásnější pláží ostrova s bílým pískem.
Zatím stále působí sever Kypru poklidným dojmem, což nemusí dlouho vydržet. Podél pobřeží rychle přibývají nové apartmánové domy i luxusní vily, místy připomínající české „podnikatelské baroko“. Kupují si je vedle tureckých a arabských zbohatlíků hlavně Britové, kteří stále tak trochu považují Kypr za své území. Také zde platí zásada - přijeďte dřív, než se tu vyřádí developeři.
Albánie
Platí-li v gastronomii, že hlavní roli v úspěchu podniku hraje lokalita, tak majitele stánku s posezením na křižovatce horských pěšin za albánskou vesnicí Valbone lze považovat za podnikatelského génia. Jak s balkánskou srdečností vysvětluje příchozím, po letech strávených v New Yorku se vrátil do vlasti, aby prodával nápoje v pustině řídce osídlených horských masivů na severu země.
Stezky za Valbone vedou do nikam jen zdánlivě. Kdo se vrací z několikadenního přechodu Prokletých hor či výstupu na nejvyšší vrchol Jezerce, nemůže stánek minout.
Turistická infrastruktura na severu Albánie se v posledních letech hodně zvedla; tam, kam se ještě nedávno dalo dostat jen pěšky či na oslu, dnes vedou kvalitní silnice financované z evropských fondů. Mezi polorozpadlými domky ve Valbone pak občas narazíte i na penzion nabízející ubytování náročnější klientele.
„Albánské Alpy“
Ovšem za vesnicí silnice končí a místní hory zůstávají jednou z posledních oblastí v Evropě, kde celé hodiny na nikoho nenarazíte. Před výpravou je nutné vybavit se dostatečnou zásobou vody i jídla, protože kromě trochy sýra od procházejícího bači se stádem ovcí si tam nic jiného nekoupíte.
Pro nás i jiné cestovatele tak zmíněný stánek po několika dnech náročných výstupů představuje první záblesk civilizace. Dvě eura za pivo je sice na místní poměry vysoká cena, to je však dobře vychlazené a každý z příchozích by klidně zaplatil i mnohem více. Zvlášť když se tak nějak počítá s tím, že když posedíte déle, hostinský podle místních zvyklostí vytáhne lahev rakije a začne rozlévat na vlastní náklady.
Možná je však zbytečné představovat „Albánské alpy“ právě Čechům. Ti nejdivočejší evropskou zemi objevili už před mnoha lety a evidentně je neodradilo záhadné zmizení tří českých studentů v roce 2001, ani vražda páru před třemi lety, ke kterým došlo právě v tomto regionu. Důkazem budiž, že během sedmi dní v horské pustině jsme kromě dvou mladých Francouzů a německé učitelské rodiny narazili už jen na zhruba desetičlennou skupinu cestovatelů. Z Česka.
Ráj mezi Klaipedou a Kaliningradem
I šedesátimetrový kopec vám může připadat jako gigantický, tedy pokud jde o největší písečnou dunu v Evropě. Najdete ji na skoro sto kilometrů dlouhém úzkém poloostrově, napůl cesty mezi Kaliningradem a Klaipedou. Jižní polovina Kurské kosy patří Rusku, jež po válce zabralo tenhle kus Východního Pruska, a z města Immanuela Kanta, založeného při severní křižácké výpravě Přemyslem Otakarem II., se stal Kaliningrad; severní polovinu tvoří stejnojmenný národní park patřící Litvě.
Hodně lidí z Česka už bylo na Helu na polském Baltu nedaleko Gdaňsku, Kurská kosa je hezčí a v Česku podstatně méně známou variací na podobné téma, navíc v zemi s velmi libozvučným jazykem. Kupříkladu takové slovo kokybé - možná vás napadne, že tak nějak mohl říkat Alberto Vojtěch Frič jedné ze svých nezletilých indiánských přítelkyň z povodí řeky Pilcomayo, a ono je to litevské slovo pro kvalitu.
Z geografického hlediska by byla nejbližší přístupová cesta na kosu právě z Kaliningradské oblasti, jenže komu by se chtělo platit ruská víza, a vůbec. Takže skoro všichni (kromě Rusů) přijíždějí kratičkým trajektem z přístavu v Klaipedě (někdejší Memel) přes ústí Kurské laguny, která je mimochodem také největší v Evropě. Jízdné za trajekt a vstupné do národního parku, v přepočtu asi pět set korun, fungují jako ekonomický filtr, spolehlivě odrazující ten typ návštěvníků, které vidíte u pivních stánků na Mácháči. Takhle je Kurská kosa zasvěcena těm, kteří vědí, co hledají: kvalitní cyklostezky, bělostné pláže kam až oko dohlédne, borové lesy a močály, kde s trochou štěstí můžete brzy po ránu potkat losa. Můžete si tady pronajmout stylový dřevěný domek nebo apartmán v tradičním „kurském“ stylu, který hodně připomíná barevnými kombinacemi Skandinávii, a pak užívat klidu daleko od hlučícího davu.
Los na bělostné pláži
Všechno je tu na ne úplně bohatou zemi tak nějak fajnové, čisté a upravené, a zdejší specialita - čerstvě uzené ryby - je vyloženě lahodná. V Nidě na samotném konci litevské části kosy si počátkem 30. let minulého století pořídil letní byt Thomas Mann a dobrý vkus mu přizná i ten, koho nebaví jeho romány. Kurský záliv a okolí je v době jarního a podzimního tahu mimořádným místem pro pozorování ptáků, ne nadarmo tady vznikla první kroužkovací stanice na světě. Moře je studené, opravdu žádný Karibik, ale průzračně čisté, a že byste se tady na pláži tlačili? Za těch pár eur „kurské přirážky“ je to tady fakt „kokybé“.
Slovensko-polsko-ukrajinské trojmezí
Naprostá většina Čechů, kteří míří za turistikou na Slovensko, zůstane v Nízkých, či Vysokých Tatrách. Přitom o necelé dvě stovky kilometrů dál, v nejvýchodnější části země, se rozkládá to opravdové Slovensko, navíc bez davů turistů - Poloniny. Tak zní lidové označení, oficiálně tato část východních Karpat nese jméno Bukovské vrchy. Původní panenské lesní porosty plné mohutných buků nejsou narušené velkým počtem turistů, v lesích najdete dravé řeky a potoky s vodou, kterou lze bez obav pít. Jeden z posledních přírodních rájů střední Evropy však trpí stále častější neřízenou těžbou dřeva, často i za hranicí národního parku.
Novinka:
Cestovní pas dostanete už do 24 hodin
Za výlet stojí především výšlap na Kremenec, ve 1221 metrech položený nejvyšší bod Bukovských vrchů, kde najdete trojmezí mezi Slovenskem, Polskem a Ukrajinou. Velké výhledy do krajiny i kvůli hustému lesu nečekejte, nedotčená příroda Stužického pralesa, který byl zařazen na seznam světového dědictví UNESCO, však stojí za námahu.
Původní panenské porosty na Bukovských vrších
Výjimečná může být i cesta: namísto konvenčního automobilu zvolte noční rychlík, který turisty doveze až do Humenného, klidně i s vozem. V letní sezoně totiž České dráhy vypravují autovlak, který vás doveze až na východ Slovenska. Cena pod čtyři tisíce korun (dva dospělí, dítě, auto, třílůžková kajuta), kdy se člověk probudí vyspalý, v krásné slovenské přírodě, je oproti úmorné cestě po dálnici a silnicích první třídy nepřekonatelná.
Rwanda
„Jasně že všichni víme, kdo je Hutu a kdo Tutsi, ale nikdo o tom nemluví. Ani nesmí,“ doslechl se o místních vjednom ze stovek barů rwandského Kigali zvídavý redaktor serveru Ozy.com. Skutečně, vláda země, jejíž jméno si dodnes většina Evropanů spojuje především s bezuzdným etnickým vražděním z 90. let, nechala údaje o etnicitě vymazat z dokladů totožnosti. Jakékoli upozornění na dědictví tragédie s sebou nese riziko obvinění z „rozdmýchávání etnické nenávisti“, což místní berou velmi vážně.
Běžný návštěvník však na čtvrt století staré události narazí jenom v podobě všudypřítomných pomníků, jež mezitím nechala vláda vybudovat. Zato radostí, které tato dvanáctimilionová zemička o rozloze poloviny Slovenska dnes nabízí, je nečekaně hodně.
Ve Rwandě jsou nosorožci i lidé v bezpečí
Zaprvé jsou to přírodní parky. Rwanda je jednou ze dvou zemí, kde můžete spatřit gorily horské, aniž byste se museli obávat, že si vás dají pytláci k snídani. Žijí ve dvou z pěti chráněných oblastí, do nichž tamní zoologové nasazují zpět nosorožce černé; stran ochrany přírody to zemi vrací zpět do (přinejmenším) africké první ligy. A kde jsou v bezpečí nosorožci, je bezpečno i pro lidi; Rwanda je dnes nejklidnější j zemí východní Afriky.
Pak je tu káva, která tvoří zdaleka největší exportní artikl země. Znalci poznají citrusový nádech typický pro plantáže prosycené sopečným prachem; ti ostatní si mohou prostě užívat dobrého kafe.
Přičtěte k tomu uměleckou scénu -Butare na jihu země je nejen sídelním městem univerzity a největšího muzea v zemi, nýbrž také dějištěm prakticky nepřetržitého výtvarného veletrhu. A pokud vás umění nebere, stačí, když poslední sobotu v měsíci vyjdete na ulici a uvidíte, jak místní podle zvyku zvaného Umuganda nechají byznys byznysem a společně se věnují veřejně prospěšným pracím, jako je oprava domů či silnic nebo úklid veřejných prostor. I země, která si z minulosti nese špatné jméno, umí nabídnout hodně inspirace. Jen se svých hostitelů neptejte na kmenovou příslušnost.
Kolumbie
Vysoko v horách končí série sytě oranžových eskalátorů, které spojují tamní sídliště s městem hluboko pod ním. U výstupu trénuje zhruba desetičlenná skupina patnáctiletých mladíků breakdance. Říkají si Black & White a zkouší na neformální vystoupení, jež je zároveň soubojem o prestiž proti konkurenčním skupinám. Můžete se na jejich trénink podívat, a když vás zaujmou, nechat jim pár drobných.
Kdybyste se v týchž místech ocitli před nějakými dvaceti lety, dost možná by to byl váš poslední výlet. Ono sídliště se jmenuje Comuna 13 a je nejvyšší výspou obávaného kolumbijského města Medellín; oni chlapci by tou dobou namísto tance hledali obživu v soubojích vedených naostro střelnými zbraněmi. Očekávaná délka mužského života byla necelých 20 let. Takovou daň si vybíraly ozbrojené konflikty, jež ze jména města udělaly synonymum tamního drogového kartelu.
Comuna 13 je znovu obyvatelnou čtvrtí
Dnes - poté, co vláda nasypala do Medellínu spoustu peněz, z nichž místní postavili mimo jiné i onu sérii oranžových eskalátorů - je v Medellínu relativní klid. Obchod s drogami sice kvete dál, ale třeba právě Comuna 13 je na rozdíl od 90. let znovu obyvatelnou městskou čtvrtí.
Mladí tanečníci nejsou žádní andílci, cestovatelský server Wanderlust.com doporučuje „na konci eskalátoru dobře schovat fotoaparát“. Ale také slibuje, že pohled na tanečníky coby budoucnost města roztaženého hluboko pod vámi, to vše na pozadí věčného horského panoramatu vám už navždy utkví v paměti.
Čtěte také:
Stala se vám nehoda v zahraničí? Přečtěte si, jak ji správně řešit
