Politika MMF je typický příklad morálního hazardu
Reformu, jejímž cílem bylo stabilizovat domácí hospodářství, zahájila argentinská vláda v březnu 1991. Stabilizační kotvou a prostředkem k zastavení hyperinflace, která v roce 1989 dosahovala řádově tisíce procent, bylo zavedení měnového výboru (currency board) a vyhlášení zavěšeného měnového kursu. Argentinské peso bylo „zavěšeno“ na americký dolar v poměru 1:1. Základní princip currency board spočívá v tom, že objem devizových rezerv v centrální bance odpovídá objemu oběživa domácí měny. V případě Argentiny to znamená, že každé peso v oběhu je kryto americkým dolarem drženým v devizových rezervách.
Čtyřletá recese.
Currency board však přináší i úskalí. O tom se Argentina poprvé přesvědčila v roce 1995, záhy po finanční krizi v Mexiku. Spekulativní atak na argentinskou měnu způsobil odliv zahraničního kapitálu, což se okamžitě projevilo v nedostatečné likviditě bankovního sektoru a prudkém zvýšení úrokových sazeb. Další lekce přišla v roce 1997. Finanční krize v jihovýchodní Asii v roce 1997, krize v Rusku, devalvace brazilského realu, silný americký dolar a odliv kapitálu z mladých trhů těžce dopadly na argentinskou ekonomiku. Nedostatek kapitálu dramaticky omezil hospodářský růst. Mimoto postupná apreciace argentinského pesa o více než 30 procent v období 1998 až 1999 zhoršila konkurenceschopnost. V důsledku toho je argentinská ekonomika 43 měsíců v recesi. Nezaměstnanost se přiblížila dvaceti procentům.
Recese znemožňuje vládě splácet veřejný dluh, který dosáhl 155 miliard dolarů, pětinásobku ročního exportu. Hodnota poměrového ukazatele veřejného dluhu k HDP ve výši 54 procent by nemusela být sama o sobě alarmující. V Irsku dosahoval v roce 1995 dokonce 81 procent. V kontextu s ekonomickou situací v Argentině je ale možnost splátky dluhu téměř vyloučena.
Další faktor, který významně snižuje pravděpodobnost splácení dluhu, je současná výše úrokových sazeb. Úrokový diferenciál mezi argentinskými a americkými vládními bondy dosáhl 50 procentních bodů ve srovnání se sedmi body v březnu 2001.
Čtyři scénáře.
Devalvace pesa, vyhlášená 6. ledna 2002 jako jedno z opatření nové ekonomické reformy, byla neodvratná. Vyhlášená parita kursu mezi pesem a americkým dolarem v poměru 1,4:1 na všechny obchodní a finanční transakce, odpovídá delvavaci o 28,6 procenta. Je to ale řešení dílčí a krátkodobé. Obavy z dalších sociálních nepokojů nutí vládu změkčit dopady devalvace na domácnosti a firmy vyhlášením duálního měnového kursu. Problém je velmi podobný krizi v jihovýchodní Asii, kdy firmy vzhledem k devalvaci domácí měny hromadně bankrotovaly, protože nebyly schopny splácet dolarové úvěry.
Další vývoj v Argentině není jednoznačně predikovatelný, neboť ekonomická rozhodnutí jsou ovlivňována možnými sociálními nepokoji. Nicméně existují čtyři základní scénáře.
Dolarizace.
První možnost, nejméně pravděpodobná, je dolarizace ekonomiky. Nahrazení pesa americkým dolarem by mohlo vést k obnovení kredibility, ale bylo by to pouze institucionální opatření, které v žádném případě neřeší problémy vnější a vnitřní nerovnováhy. Mimoto by centrální banka úplně ztratila kontrolu nad ekonomickým vývojem.
Plovoucí kurs.
Druhá, už částečně aplikovaná možnost, je přechod na plovoucí měnový kurs. To by ale vedlo k devalvaci, jejíž výši si nikdo netroufá odhadnout. Rozhodně by převýšila oficiální paritu vyhlášenou 6. ledna. Krok by vyvolal vysokou inflaci a bankrot jak firem, tak domácností (přes 70 procent úvěrů je denominováno v dolarech). Tento efekt by mohl být limitován tím, že dolarový dluh bude splácen v paritě před devalvací. Spojené státy takové řešení přijaly v roce 1933. Argentina však tuto cestu zvolila pouze u úvěrů a vkladů do celkové výše 100 tisíc dolarů.
Odpis dluhu.
Další možností je, že Argentina v zájmu externí finanční pomoci bude nucena pod tlakem Mezinárodního měnového fondu (MMF) konsolidovat veřejné finance včetně další devalvace měny a opustit současný duální měnový kurs. MMF by to pak pravděpodobně „odměnil“ částečným odepsáním dluhu a obnovil by tok peněz do ekonomiky prostřednictvím nových úvěrů. Nutnost částečného odepsání dluhu ze strany zahraniční institucionálních investorů se zřejmě stane podmínkou nutnou ke stabilizaci ekonomiky.
Kolaps.
Čtvrtou alternativou je, že dojde k systémové krizi v bankovním sektoru jako důsledku rapidně se zhoršujícího úvěrového portfolia bank. Avšak systémová bankovní krize by se stala pro Argentinu a zcela určitě i MMF a Světovou banku neřešitelným problém.
Je zcela zřejmé, že nejenom Argentina se dopustila hrubých chyb, ale i úloha MMF a jeho úvěrová politika si zaslouží velmi podrobnou analýzu. Již od března loňského roku totiž bylo zřejmé, že politika MMF v Argentině je typickým příkladem morálního hazardu. Krize v Argentině se nepochybně stane další případovou studií a důkazem toho, že měnovým a finančním krizím zabránit nelze.
