Žurnalistika
Nejprestižnější novinářská cena v německy mluvící Evropě nesla od roku 1977 do letoška jméno pražského rodáka „zuřivého reportéra“ Egona Erwina Kische. Cenu zavedl a financoval zakladatel Sternu Henri Nannen a po něm se také bude nyní jmenovat. Když Nannen zakládal nadaci pro vytvoření ceny, citoval Kische a řekl: „Reportér nemá žádnou tendenci něco ospravedlňovat nebo napadat, on musí zprostředkovávat nezaujaté svědectví.“ Tento žurnalistický přístup byl právě Kischovou cenou odměňován.
Protože většina lidí v Německu stejně jako u nás zná z Kische hlavně jeho rané práce z Prahy, které většinou vznikly pro Prager Tablatt a pro Bohemii (připomeňme Tržiště senzací a Pražská dobrodružství), nikdo se jeho pozdějším prohřeškům, jasně ideologickému a hlavně propagandistickému pohledu moc nevěnoval.
Teprve v poslední letech minulého století vyšlo v Německu několik esejistických prací, které se hlouběji zabývaly komplexním pohledem na Kische a došly k závěru, že tento brilantní vypravěč vlastně nikdy nebyl řádný novinář: jeho první reportáže považují spíše za beletrii než za novinařinu a od doby jeho působení jako vojenského zpravodaje na Balkáně za první světové války a po válce jako velitele takzvané vídeňské Červené gardy ho už vidí spíše jako ideologického propagandistu než jako reportéra.
Nejzřetelněji je to vidět na jeho ruských textech, které napsal poté, co v roce 1931 odcestoval do Sovětského svazu. V nich líčí – jak upozorňuje například Klaus Harpprecht – v expresivních pseudoreportážích zázračnou zemi, kde továrny navštěvuje skupina 830 spisovatelů, aby se seznámila s opravdovým životem, kde už skoro nejsou žádní žebráci a na ulicích už člověk nepotká opilce, kde ve věznici Lefortovo jsou vězňové jen po dvou na celách a mají tam toaletu a vodovod, mohou zpívat, pracovat a denně psát domů dopisy.
Druhou světovou válku přežil Egon Erwin Kisch v Jižní Americe, jeho dva bratři skončili v koncentračním táboře, kde zemřeli. Jak z rešerší vyplývá, on sám se ale po návratu do Československa v roce 1946 nezdráhal nastěhovat v Praze do bytu, v němž před ním bydlel Adolf Eichmann (viz Cicero 5/06).
Je jasné, že podle kritérií, která nadace pro udělení ceny přijala, by sám podobnou cenu nemohl nikdy dostat. Přejmenování má proto logiku, i když Henri Nannen sám také nebyl velký novinář, spíše schopný vydavatel zábavných ilustrovaných časopisů.
