Odchod z vlády není konec. Premiéři buď dočasně sestoupí o politické patro níž, nebo v pohodě přejdou do soukromého sektoru
Mezi bývalými šéfy vlád najdeme nejrůznější typy: od ryzích talentů na vydělávání peněz (Bill Clinton, který odešel z úřadu podle jeho choti a kandidátky na úřad prezidenta Hillary Clintonové víceméně švorc, dokázal jen na platbách za projevy vydělat hodně přes sto milionů dolarů) až po lidi, kteří žijí vyloženě civilní životy, vzdáleni od pozornosti médií. Vybrali jsme několik zajímavých případů.
Alžírské ženy katarského expremiéra Bývalý katarský premiér Hamad bin Džasím bin Džabr Sání, který byl v úřadu v letech 2007 až 2013, si před pár týdny zakoupil na dražbě aukční síně Christie’s za 180 milionů dolarů Picassův obraz Ženy v Alžíru. Doma jej asi nikdy na veřejnosti nevystaví, neboť na slavném kubistickém obrazu jsou zobrazeny ženy spoře oděné, což neznamená, že by se člen vládnoucího rodu neměl kde pohledem na obraz potěšit. V Londýně má ovšem na vůbec nejdražší adrese One Hyde Park ne jeden, ale tři apartmány, za něž v roce 2008 údajně zaplatil 120 milionů liber. Hamad bin Džasím je ovšem členem vládnoucí katarské rodiny a jako takový se nemůže mezi politické „selfmademany“ počítat.
Mírotvůrce na roztrhání Tony Blair, bývalý „dvouapůlnásobný“ britský premiér (vyhrál třikrát, ale třetí volební období nedokončil a předal 27. 7. 2007 vládu Gordonu Brownovi), získal vzápětí pověření od tzv. kvartetu (USA, Rusko, OSN a EU), aby napomáhal mírovým iniciativám na Blízkém východě. Výsledky jeho oficiálního angažmá příliš přesvědčivé nejsou, ovšem Tony Blair dokázal velmi úspěšně zkombinovat oficiální mandát s „vedlejší podnikatelskou činností“ prostřednictvím několika svých a manželčiných firem (Cherie Blairová je mimořádně úspěšná právnička). Nejde tedy jen o „speaker’s fees“, z nichž si dokážou špičkoví politici ve výslužbě významně přilepšit (honorář Blaira za jedno vystoupení v Číně dosáhl 200 tisíc liber), ale i o získání lukrativních poradenských mandátů. Na obranu Blaira je třeba konstatovat, že za poradenství v opravdu chudých zemích si nenechal platit od nich, ale od třetí strany, takže to lze interpretovat jako svého druhu rozvojovou pomoc, a některé aktivity vykonává čistě „pro bono“. Placené kontrakty v Perském zálivu, v Kazachstánu od velkých finančních domů či těžařských firem to bohatě vynahradí. Příjmy jeho poradenských firem na čele s Tony Blair Associates se nepočítají v milionech, ale v desítkách milionů liber. A není třeba se ani obávat, že by Tonymu Blairovi zdroje zakázek vyschly poté, co se letos na konci května vzdal kariéry mírotvůrce na Blízkém východě. Dny i noci s ruským plynem Německý kancléř Gerhard Schröder, zatím poslední německý kancléř za sociální demokracii (říjen 1998 – listopad 2005), který se vklínil mezi Helmuta Kohla a Angelu Merkelovou (oba CDU), se sice reformou německého trhu práce („Hartz IV“) výrazně zasloužil o obnovení německé nákladové konkurenceschopnosti, ale svoje místo v historii stihl pohřbít přijetím pozice předsedy dozorčí rady provozovatele plynovodu Nord Stream, majoritně ovládaného ruským Gazpromem, bratru za 250 tisíc eur ročně. Právník Schröder působí v řadě dalších slušně honorovaných poradenských pozic a samozřejmě také vystupuje na mezinárodním okruhu jako řečník, byť jeho honoráře jsou podstatně nižší než ty Blairovy (podle německého Handelsblattu v rozmezí 50 až 75 tisíc eur za projev).
Jde to i v malém Srovnání s bývalým německým či britským premiérem samozřejmě kulhá. Férovější by mohla být inspirace ve velikostí a významem podobnější zemi, řekněme ve Finsku. Esko Aho (premiér v letech 1991 až 1995) dělal ve vysoké funkci pro Nokii a také se nechal jmenovat do ruské inovační společnosti Skolkovo. Jeho nástupce Paavo Lipponen (1995 až 2003) se nechal najmout jako konzultant pro ruský plynovod Nord Stream, což bylo předmětem jisté kontroverze. Anneli Tuulikki Jäätteenmäkiová (2003), 68denní premiérka, jejíž jméno zná mimo Finsko opravdu jen málokdo, dnes poslancuje v europarlamentu.
Matti Taneli Vanhanen (2003 až 2010) poslancuje ve finském parlamentu. Mari Kiviniemiová (2010 až 2011) je dnes zástupkyní šéfa v OECD. Jyrki Tapani Katainen (2011 až 2014) je nyní místopředsedou Evropské komise.
Poslední bývalý finský premiér Alexander Stubb (2014 až 2015) nesetrval v úřadě ani rok a je v současné finské vládě ministrem financí. Co z toho vyvodit? 1) Nevadí, když země střídá šéfy vlád jako ponožky. 2) Pro menší země je zárukou relativně bezúhonného a komfortního pokračování politického života s nadějí na návrat působení v mezinárodních strukturách, což ovšem předpokládá aktivní zahraniční politiku a víc než češtinu s lokálním akcentem. 3) Když už se nedovedete slušně naučit cizí jazyk, snažte se o Brusel.
4) Když už musíte podnikat, smiřte se s tím, že do politiky nevede cesty zpátky, zejména ne tehdy, když se vám bude dařit.
O autorovi| Miroslav Zámečník, zamecnik@mf.cz
