Informace o problémech bank nikoho moc nezajímaly
Američan Charles J. Randolph (56) je v KPMG od roku 1971. V České republice působí od roku 1992, od roku 1993 jako řídící partner. Je členem řídícího výboru KPMG pro střední a východní Evropu. Od roku 1998 je prezidentem Americké obchodní komory v ČR. Má titul MBA z Columbia University v New Yorku a je členem Amerického institutu autorizovaných účetních znalců. Má tři děti. František Dostálek (51) působil po studiích na pražské VŠE ve strojírenském podniku Koh–i–noor. V roce 1990 nastoupil do pražské KPMG. Od roku 1994 je vedoucím partnerem oddělení auditu v ČR. Loni se stal členem řídícího výboru KPMG pro střední a východní Evropu. K 1. dubnu vystřídal Charlese Randolpha na pozici vedoucího partnera KPMG v ČR. Je ženatý a má dvě děti. EURO: Pověst auditorů v Česku velmi poškodila bankovní krize, a ani ve světě v poslední době není nejlepší. Vzniká otázka, zda má smysl auditovat výsledky firem, když se investor stejně nedoví, zda firma má šanci obstát. Jaký je váš názor? RANDOLPH: Auditorská profese v České republice existuje pouze deset let. Za tu dobu prošla velmi nerovnoměrným vývojem. Auditoři udělali hodně dobré práce, ale v řadě případů dobrou práci neodvedli. To ovlivnilo pověst celé profese. DOSTÁLEK: Vývoj profese auditora odrážel také vývoj ekonomiky, politiky a legislativy. Odpovědnost auditora v České republice je stejná jako kdekoli ve světě. Auditor je odpovědný za to, že poskytne objektivní názor třetí strany na účetní uzávěrku společnosti. Nicméně závěrka je vždy zpracována podle nějakých standardů. Účetní standardy se přitom také významně měnily. Největší změna proběhla v roce 1993, kdy začal platit nový zákon o účetnictví. Jeden z největších problémů auditorské profese spočíval v tom, že tato změna v účetnictví sice směřovala k tomu, aby česká legislativa byla co nejblíže mezinárodním standardům a standardům Evropské unie, ale v roce 1993 nevyřešila zcela principiální problém, na který jsme tehdy upozorňovali ministerstvo financí. Nedobytné pohledávky vzniklé před rokem 1993 procházely podle českých standardů účetním výsledkem a zasahovaly zisk. Většina podniků se bránila tomu, aby jednorázový odpis starých pohledávek a nepotřebných zásob zatížil hospodářský výsledek. Dostaly by se totiž v roce 1993 do hluboké ztráty. EURO: Jak to dopadlo? DOSTÁLEK: Podniky to nedělaly a auditoři stáli před problémem klienta přesvědčovat o vyčištění bilance, nebo s ním skončit. Dopadlo to nakonec tak, že ještě v letech 1997 či 1998 bylo možné se v novinách dočíst, že firma skončila ve ztrátě, protože odepisovala staré nedobytné pohledávky nebo zásoby. V mnoha podnicích bylo čištění bilancí rozloženo do mnoha let. V případě řady skutečně velkých českých firem to nebyla jenom otázka proúčtování opravných položek, ale byla to také otázka restrukturalizačních nákladů, u nichž se mělo účtovat tehdy, kdy se restrukturalizace prováděla. Jenže opět se neúčtovalo. Velmi často nejen management, ale i akcionáři včetně fondů a státu neměli zájem, aby tyto věci byly proúčtovány a aby byly viditelné. My jsme problém předvídali a už v roce 1992 jsme navrhovali ministerstvu financí, aby tuto starou zátěž nařídilo proúčtovat nikoli do nákladů k tíži hospodářskému výsledku, ale přímo do vlastního jmění. Tím by mnohem rychleji došlo k zreálnění pohledu na podnik. Nebyli jsme vyslyšeni. Auditorská obec na tohle rozhodnutí doplatila. Ne všichni auditoři dokázali být tak razantní, aby si v roce 1993 či o rok později vynutili ocenění zejména pohledávek a zásob v jejich realizovatelné hodnotě. EURO: To ale znamená, že auditoři tolerovali skutečnost, že auditované firmy jsou fakticky insolventní. DOSTÁLEK: Dá se to tak říci. Slyšel jsem v polovině devadesátých let od ředitelů několika velkých českých podniků, když jsme jednali o auditu, větu: Vás si nemůžeme dovolit, protože potřebujeme ještě dva až tři roky, než se vyrovnáme se starou zátěží. Řada podniků bojovala o čas a společenská poptávka chtěla, aby ten čas dostaly. EURO: Potom ale podniky mohly těžko přežít přitvrzení makroekonomických podmínek v roce 1997. DOSTÁLEK: Ty věci se táhly až do roku 1997 a potom se projevily v kritické situaci řady firem. EURO: Auditoři, kteří byli zároveň v podnicích a také v bankách, museli mít informaci o hloubce problému. Přesto se to v auditorských zprávách neobjevilo. RANDOLPH: V polovině devadesátých let byly české banky ochotné smířit se s výrokem s výhradou jen proto, aby nemusely oprávkovat, kolik by měly. Centrální banka přitom v té době brala na vědomí výroky s výhradou u některých bank. Asi po dvou letech, zhruba v roce 1996, přestala výroky s výhradou akceptovat, což se muselo promítnout ve výkazech bank a zejména v jejich kapitálové přiměřenosti. Takže v auditorských výrocích už v polovině devadesátých let byly zmíněny rozdíly mezi tím, jak účetnictví vypadalo a jak by mělo vypadat. EURO: Ale rozsah těch výhrad byl mnohem menší, než jak to nakonec dopadlo. Věděl tedy auditor opravdu o skutečném stavu banky? DOSTÁLEK: Auditoři samozřejmě pracovali v různé kvalitě. Těžko se to jednoznačně hodnotí. Problém byl v tom, že v roce 1997 až 1998 se zkombinovaly dva nepříznivé vlivy. Auditoři tím, že audit v bankách musejí uzavírat v průběhu prvního čtvrtletí, se dostávají do potíží kvůli tomu, že v té době nejsou k dispozici auditované účetní závěrky klientů těchto bank. Auditoři tak pracují s rok starými informacemi, i když se snaží získat informace co nejaktuálnější. Navíc banky po většinu devadesátých let nebyly důsledné ve vymáhání informací od svých klientů. Druhý nedobrý vliv byl ten, že se zhoršila makroekonomická situace. Nechci komentovat, zda za to může Josef Tošovský, Václav Klaus, nebo ještě někdo jiný. Každopádně to nikdo nepředpovídal. Z této kombinace pak vyplynulo, že ztráty v bankách byly mnohem větší, než mohli auditoři předvídat. V roce 1998 a 1999 také většina zahraničních bank s velmi dobrými systémy řízení rizika skončila s mnohem horším hospodářským výsledkem a některé z nich i s velkou ztrátou. Ani ony nedokázaly plně odhadnout hloubku problémů, které postihly českou ekonomiku a jejich klienty. EURO: Myslíte, že s tímto vysvětlením mohou být spokojeni akcionáři firem, jimž auditoři říkali, že firma je v lepším stavu, než nakonec ve skutečnosti byla? DOSTÁLEK: Na to lze odpovědět pouze případ od případu. Pokud akcionáři mají silný pocit, že od auditora nedostávali správné informace, tak to mohou řešit s komorou auditorů. EURO: Oceňování aktiv je velmi subtilní záležitost. Dva lidé mohou mít jinou zkušenost a mohou dospět ke dvěma odlišným výsledkům. Případ nakonec může skončit před soudem. Je správné, když se akcionář soudí s auditorem? DOSTÁLEK: Odpovědností auditora je dát výrok k účetní závěrce, za niž je odpovědné vedení firmy. Jestli firma vykázala zisk nebo ztrátu, je irelevantní k výroku auditora, pokud závěrka věrně zobrazuje finanční situaci a výsledek hospodaření. Firma může několik let vykazovat ztrátu, ale pokud ji vykázala podle pravidel, tak auditor nemá důvod dát výhradu. Jedinou výjimkou je posouzení, zda je firma životaschopná po příštích dvanáct měsíců. Pokud o tom má vážné pochybnosti, které vedení společnosti nevyvrátilo, musí přemýšlet, zda dá výrok s výhradou, nebo přímo negativní výrok. Někdy dochází k nepochopení úlohy auditora. Například vedení firmy argumentovalo, že ztráty sice už pohltily třetinu základního jmění, ale zato mají zprávu auditora bez výhrad. Auditor nenese odpovědnost za závěrku. Je pouze povinen posoudit, zda je firma schopna plnit své závazky a pokračovat ještě rok v činnosti. Můžeme diskutovat o tom, zda to bylo vždy dodrženo. Ne vždy je ale situace firmy jednoznačná. Když jsme v KPMG dělali audit ČSOB za rok 1991, přijelo nám pomoci několik auditorů z Holandska. Za dva měsíce přišli a řekli, že banka je technicky mrtvá. Měli pravdu. Kdybychom tenkrát došli k závěru, že banka nepřežije, tak jsme museli říci: jste pro nás neauditovatelný klient, a šli jsme od toho pryč. Už v té době se však jednalo o tom, jak stát banku očistí od aktiv vzniklých rozhodnutím minulých vlád a poskytne jí podporu. Nakonec vyšla auditorská zpráva, která byla bez výhrady, ale s upozorněním auditora na to, že banka bez pomoci státu není schopna řešit své problémy. I když je auditorovi známo, že společnost nemůže přežít, ale jsou k dispozici nástroje, jako jsou záruky státu, záruky akcionářů, podpora mateřské firmy a podobně, které firmu mohou zachránit, lze poskytnout výrok. Například řada zahraničních firem zde rozbíhala své dceřiné společnosti, které řadu let vykazovaly ztrátu, a přesto jejich existence nebyla ohrožena. EURO: Mají soudy umravňující význam pro auditory na rozvojových trzích? RANDOLPH: Případy sporů mezi auditory a akcionáři se v řadě případů dostaly před soud. Někdy byly výhrady akcionářů oprávněné, jindy ne. Akcionáři mají řadu nástrojů, jak ovlivnit hospodaření firmy. Přes valnou hromadu, dozorčí radu, management. Auditor pracuje pro akcionáře tím, že ověří pravdivost výkazů. Říká, že jsou to informace spolehlivé a vypovídají o obrazu firmy. U soudů je mnoho případů, kdy došlo ke smíšení odpovědnosti auditora a odpovědnosti za bankrot firmy. Zkušenosti z těchto sporů mají určitě vliv na naši profesi. Máme je na zřeteli, když jednáme s novým klientem. Možnost žaloby znamená větší disciplínu a odpovědnější přístup na straně auditorů, kteří hlídají svou reputaci. Současně však ovlivňuje přijímání klientů. Existují procedury, jak nepřijímat rizikové klienty. EURO: Stává se často, že by auditor prohrál takový spor? RANDOLPH: Ne. Prohry jsou velmi řídkým jevem. Je to složitý problém. Hodně případů neskončí až u soudu. Většinou dojde k mimosoudnímu vyrovnání, kde je nejistý výsledek. Často je prakticky nemožné zjistit, na čí straně je pravda.Auditoři samozřejmě také někdy prohráli soudní spory. Ale soudní řízení se vede o tom, zda auditor dodržel auditorské standardy a provedl všechny předepsané kroky, nebo ne, zda všechny postupy byly provedeny v odpovídající kvalitě. To se obtížně prokazuje. Stále přitom mluvíme o světě. V České republice neznáme případ sporu akcionáře s auditorem. Těžko předvídat, jak by zde takový soud dopadl. Je to velmi odborné téma a asi i soudy by s tím měly velké potíže. Stačí se podívat, jak probíhají běžné obchodní spory, a toto je velmi specifická problematika. EURO: Podívejme se na konkrétní případ IPB, kde probíhá audit, který by měl posoudit, nakolik bylo spotřebováno základní jmění, jaká je čistá hodnota aktiv. Vedle toho probíhá znalecké posouzení ceny, kterou má za IPB zaplatit ČSOB. Můžeme dojít ke dvěma výsledkům. Auditor řekne, že základní jmění je záporné, ale znalec prohlásí, že cena je kladná. Není v tom rozpor? DOSTÁLEK: Nemohu se vyjadřovat k případu IPB. Obecně platí, že účetní hodnota firmy vyjádřená vlastním jměním nevyjadřuje její tržní hodnotu. Ta je dána jinými faktory a odvíjí se od jejího postavení na trhu. Když je tržní podíl pět procent, tak její tržní hodnota je jiná než hodnota firmy se stejným vlastním jměním, ale se čtyřicetiprocentním podílem. EURO: Je potom korektní postup, když bankovní dohled posuzuje pouze účetní hodnotu a dělá si ambici posuzovat ji na konsolidovaném základu, a přitom je v portfoliu banky třeba stavební spořitelna, která ovládá tři čtvrtiny trhu? RANDOLPH: Hlavní úlohou bankovního dohledu je dohlížet na bezpečnost a zdraví bank. Bankovní dohled vychází z informací, které mu poskytují informační a jiné systémy bank. EURO: Jestliže drží ale sto procent stavební spořitelny? DOSTÁLEK: Pokud se bavíme o tržní hodnotě majetkových účastí v bilancích bank, opět platí, že ji lze realizovat pouze při prodeji. Můžeme diskutovat, že v případě likvidní krize může byt banka schopná prodat svou majetkovou účast s velkým ažiem, a tím si pomoci. Hodnota majetkových účastí se ale oceňuje na účetní bázi. Neexistují žádné standardy, podle nichž by bylo možné vyjádřit v bilanci mateřské banky tržní hodnotu účastí. Při prodeji se majetková účast samozřejmě realizuje za tržní hodnotu, a tak by rozdíl mezi auditem a znaleckým posudkem neměl nikoho překvapit. RANDOLPH: Účetní hodnota je východiskem pro posouzení tržní hodnoty. Dále bere v úvahu tržní podíl, množství zákazníků, image a tak dále. Velmi důležité je také to, že hodnota firmy odráží, zda je možné podnikání dlouhodobě udržet a rozvíjet. Proto je základní metodou oceňování diskontování budoucí hodnoty výnosů. EURO: Co ještě může ovlivnit hodnocení aktiv v bance? RANDOLPH: Připomíná mi to konec osmdesátých let v USA. Tehdy vnikly bankám značné problémy s nemovitostmi. Zkoumali jsme účetní hodnotu banky a základní otázkou bylo, dokdy se banky vyrovnají s problémem snížení cen nemovitostí, jejichž nákup byl financován úvěrem. Byl tam třetí hráč, kterým byl regulátor, tedy v případě USA mnoho regulátorů. Nakonec převážil jejich názor, podle něhož se účetní hodnota nemovitostí musela ocenit tak nízko, jak si to nikdo nedovedl představit. Říkali jsme tomu trestné opatření regulátora. Tehdy budoucnost bank nebyla ani tak otázkou ocenění aktiv, ale otázkou postoje regulátora k bankám. Výsledkem bylo, že část bank nebo jejich portfolia byla prodána jiným bankám. Ale v řadě případů potom o pár let později banky inkasovaly zajímavé zisky při realizaci těchto portfolií. I v USA tedy byl koncem osmdesátých let problém v bankovnictví souběhem ekonomických potíží, rozhodnutí regulátora, stavu legislativy a tak dále. DOSTÁLEK: Obdobná situace u nás nastala v roce 1997, kdy ČNB s ohledem na stav legislativy a další faktory vydala opatření, podle něhož bylo třeba na ztrátové úvěry zajištěné nemovitostí vytvářet stoprocentní oprávku. Přestože bylo pravděpodobné, že nějaká hodnota se při prodeji zástav bude realizovat.
