Za pomalé šíření technologií může mnohdy samotná jejich podstata Nic nenapáchá větší spoušť – nebo naopak nezprostředkuje konsenzus – spolehlivěji než nejasné vyjádření.
Ludwig Wittgenstein tvrdil, že filozofické hádanky jsou ve skutečnosti jen důsledkem nesprávného užívání jazyka. Naproti tomu umění diplomacie spočívá v nacházení jazyka, jenž dokáže skrýt nesouhlas.
Jedna z myšlenek, na které se ekonomové téměř jednomyslně shodují, zní, že kromě nerostného bohatství lze převážnou část obrovských rozdílů v příjmech bohatých a chudých zemí připsat na vrub nikoli kapitálu či vzdělání, nýbrž „technologií“. Co to však technologie jsou?
Odpověď na tuto otázku vysvětluje neobvyklou shodu mezi ekonomy, poněvadž „technologie“ se měří jako svého druhu samostatná kategorie, jako jakýsi zbytek – nositel Nobelovy ceny Robert Solow ji označoval za „multifaktorovou produktivitu“, která zůstává nevysvětlená po zohlednění ostatních výrobních vstupů, jako jsou fyzický a lidský kapitál. Jak v roce 1956 trefně poznamenal Moses Abramovitz, tento zbytek není v podstatě ničím více než „měřítkem naší nevědomosti“.
Ačkoli tedy souhlas s názorem, že technologie tvoří základ bohatství národů, zní smysluplněji než přiznání nevědomosti, ve skutečnosti smysluplnější není – a řešit je potřeba naši nevědomost.
W. Brian Arthur definuje ve své knize technologie jako sbírku zařízení a technických postupů dostupných určité kultuře. Zařízení však lze naložit do kontejneru a přepravovat po celém světě, zatímco recepty, plány a manuály lze zveřejnit na internetu a učinit je dostupnými na pár kliknutí myší. Internet a volný obchod by tedy měly učinit myšlenky a zařízení, jež v souhrnu označujeme jako „technologie“, dostupnými všude na světě.
POKROK NAPODOBOVÁNÍM Velká část moderní růstové teorie, počínajíc výzkumem Paula Romera z konce 80. let, vycházela z představy, že výkonnost ženou výše myšlenky, které se těžko získávají, ale snadno napodobují. A že je proto nutné chránit investory patenty a copyrighty nebo vládními dotacemi.
Pokud se však myšlenky snadno napodobují a zařízení snadno přepravují, proč mezi zeměmi stále přetrvávají „technologické“ rozdíly? Když něco naruší blahodárný přirozený řád, touží lidé po historkách, v nichž vystupuje nějaká zlovolná síla. Například Daron Acemoglu a James Robinson přinášejí v knize Proč státy krachují argument, že se technologie nešíří, protože si to vládnoucí elita nepřeje. Vytváří proto extraktivní (špatné) instituce namísto inkluzivních (dobrých), a jelikož technologie mohou narušit její kontrolu nad společností, elita se raději obejde bez nich.
Jako Venezuelan, jenž právě nyní přihlíží kolapsu své země, nepochybuji o tom, že se v lidských dějinách vyskytlo mnoho příkladů, kdy lidé u moci bránili pokroku. Stejně tak ovšem žasnu, jak často se stává, že vlády, které si vytyčily cíl v podobě růstu pro všechny – dobrým příkladem je Jihoafrická republika po skončení apartheidu –, nedokážou tohoto cíle dosáhnout. Tyto vlády podporují školství, volný obchod, vlastnická práva, sociální programy a internet, a přesto jejich ekonomiky přešlapují na místě. Pokud se technologie skládají jen ze zařízení a myšlenek, co je drží zpátky?
Problém tkví v tom, že klíčovou složkou technologií je knowhow, tedy schopnost vykonat určitý úkol. A na rozdíl od zařízení a myšlenek nespočívá knowhow v pochopení a ani si ho nelze pochopením osvojit.
Tenisový šampion Rafael Nadal ve skutečnosti neví, co vlastně dělá, když úspěšně odvrátí servis. Ví jen, jak to udělat; vystihnout jeho počínání slovy nelze a jakákoli podobná snaha neučiní z nás ostatních lepší hráče. Vědec a filozof Michael Polanyi by o těchto nepopsatelných znalostech řekl, že víme více, než dokážeme sdělit.
STĚHOVÁNÍ MOZKŮ K vysvětlení, proč se technologie nešíří, nepotřebujeme extraktivní elity ani jiné zlé síly. Technologie se šíří obtížně, protože velká část jich vyžaduje knowhow, což je schopnost rozpoznávat schémata a efektivně na ně reagovat. Je to mozkové propojení, jehož dosažení může vyžadovat léta tréninku. Proto se technologie šíří velmi pomalu: knowhow se přesouvá do nových oblastí, jakmile se tam přesunou mozky, které ho obsahují. Ty pak mohou zaškolit ostatní.
Když je dnes navíc knowhow stále kolektivnější, jeho šíření se ještě více zpomaluje.
Kolektivní knowhow znamená schopnost vykonávat úkoly, které nemůže dělat jednotlivec, například zahrát symfonii nebo doručit dopis: ani houslista, ani listonoš na to sami nestačí. Stejně tak nemůže společnost jednoduše napodobit ideu Amazonu nebo eBaye, pokud již nemá mnoho jejích občanů přístup k internetu, kreditním kartám a kurýrním službám. Jinými slovy nové technologie vyžadují předchozí rozšíření technologií jiných.
Proto mohou města, regiony a země absorbovat technologie jen postupně a generovat růst prostřednictvím nějaké nové kombinace již existujícího knowhow, případně jeho obohacením o určitou složku – jako když violoncellista doplní smyčcový kvartet. Nemohou však okamžitě přejít na symfonický orchestr, protože by k tomu bylo zapotřebí příliš mnoho chybějících nástrojů – a především příliš mnoho hudebníků, kteří na ně umějí hrát.
K pokroku dochází přechodem na to, co teoretický biolog Stuart Kauffman označuje za „nejbližší možné“, z čehož vyplývá, že nejlepším způsobem, jak zjistit, co lze v určité zemi pravděpodobně uskutečnit, je zamyslet se nad otázkou, co už tam je. Překážkou šíření technologií může být samozřejmě i politika; do značné míry je však důvodem sama podstata technologií.
O autorovi| RICARDO HAUSMANN, Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka bývalý venezuelský ministr plánování a bývalý hlavní ekonom Meziamerické rozvojové banky je profesorem ekonomie na Harvardově univerzitě, kde zároveň působí jako ředitel Centra pro mezinárodní rozvoj
