Ve střední Evropě vládne demokracie, starý režim je však stále přítomen
Na celé aféře okolo rezignace nově jmenovaného polského arcibiskupa Stanislawa Wielguse je nejsmutnější to, že se z ní skoro vylhal. Navíc nelhal poprvé. Dvacet let byl spolupracovníkem komunistické tajné policie v Polsku.
Přístup mrtvého brouka.
Od pádu komunismu ve střední Evropě uplynulo už sedmnáct let. V regionu zavládla demokracie a tržní kapitalismus. Byly přijaty nové ústavy a nastolen právní řád. Přesto i dnes zůstává u moci celá řada představitelů starého režimu a za zločiny komunismu stanulo před soudem jen několik výjimek. Většina politiků raději volí přístup mrtvého brouka ze strachu, že by na sebe mohli upozornit. Obyčejným lidem tak nezbývá než s trpkostí sledovat, jak bývalí komunističtí aparátčíci nadále zůstávají na svobodě. Jen málo disidentů se odvážilo žalovat své někdejší utiskovatele.
Zklamání z Vatikánu.
Přesto se Vatikán často tváří, že o ničem neví, a předstírá rozhořčení nad každou podobnou kauzou. Odpůrcům Stanislawa Wielguse je vyčítána pomstychtivost. Papež Benedikt XVI. přestal Wielguse podporovat až ve chvíli, kdy si uvědomil, že mu v očích veřejnosti hrozí úplná diskreditace. Koneckonců podobně shovívavě se Vatikán postavil i k minulosti papeže a k jeho členství v Hitlerjugend.
Před několika týdny zase chválil bratislavský arcibiskup Sokol období fašistického slovenského státu pod vedením monsignora Tisa jako „období blahobytu“. Prohlásit něco takového o zemi, která poslala do plynových komor v Osvětimi 20 tisíc Židů a Romů, je mimořádně kruté. Reakce Vatikánu opět zklamala.
Licoměrnost polské církve.
Kardinál Glemp, významný představitel polské církve, označil Wielguse za „služebníka Páně“ a varoval před ukvapenými soudy založenými na neúplných či falešných dokumentech komunistických orgánů. „Co je to za soud, je-li založen na třikrát překopírovaném kusu papíru? Takové soudy nechceme.“
Až na to, že Wielgusovu donašečskou minulost potvrzuje nejen církevní historická komise, ale také některé noviny, dokumenty bývalé tajné policie a další důvěryhodné zdroje. Důkazy svědčí o tom, že s komunistickými tajnými službami spolupracovalo až patnáct procent představitelů polské církve.
Staré kádry.
To všechno mi připomíná seržanta Schultze, který v 70. dílu komediálního seriálu Hoganovi hrdinové s předstíraným německým přízvukem poznamenává: „Nic neslyším, nevidím ani nevím.“ V Maďarsku je premiérem bývalý vůdce komunistického svazu mládeže. V Polsku až donedávna vládli reformovaní komunisté, kteří si dnes říkají sociální demokraté, a ani nová vláda není morálně bez chyby. V České republice působí bývalý šéf StB jako poradce známé a zkorumpované společnosti, která zaměstnává celou řadu potomků bývalé nomenklatury.
Životy těch druhých.
Začátkem roku jsme s Barbarou Dayovou, která byla v období nejtemnějšího komunismu jednou z vůdčích osobností undergroundové univerzity, shlédli uznávaný německý film Životy těch druhých. Film vypráví příběh respektovaného dramatika a jeho přítelkyně, slavné herečky. Oba jsou vůči socialistickému režimu loajální, ale přesto se stanou terčem německé tajné policie (nechvalně proslulé Stasi), když herečka odmítne sexuální návrhy ministra kultury NDR. Oba za to čelí hněvu zhrzeného ministra. Příběh se začíná odvíjet ve Východním Berlíně v roce 1984, pět let před pádem berlínské zdi, a končí v roce 1991 ve sjednoceném Německu. Film sleduje rostoucí rozčarování kapitána Gerda Wieslera, zkušeného agenta Stasi, který má za úkol špehovat slavný pár, o němž se domnívá, že věrnost straně pouze předstírá. Tajná policie dvojici nepřetržitě sleduje a odposlouchává její byt.
Dramatikův odvážný čin.
Východoněmecká vláda se stejně jako mnoho dalších komunistických režimů snažila udržet si moc přísným systémem kontrol a odposlechů. Rozvětvená síť informátorů, jejichž počet dosahoval až 200 tisíc v sedmnáctimilionovém státu, umožňovala Stasi vyvíjet na obyvatelstvo silný, všudypřítomný nátlak. Cílem bylo dozvědět se úplně všechno o životech těch druhých.
Na začátku filmu dramatik neprojevuje vůči režimu žádné otevřené známky odporu. Jeho postoj se mění po zjištění, že ministr kultury se mu pokouší svést partnerku a jeho blízký přítel, divadelní režisér, je po dlouhých letech útlaku dohnán až k sebevraždě. Nedokáže už dále mlčet. Tajně se dohodne s přáteli, aby mu otiskli v západoněmeckém týdeníku Der Spiegel článek, v němž odhaluje, jak se komunistická vláda snaží zastírat vysoký počet sebevražd v NDR.
Prozření kapitána Stasi.
Po zveřejnění článku se stává dramatik jedním z hlavních podezřelých a agent Wiesler získá důkaz, kterým ho může zničit. Neustále dramatika sleduje a postupně se dostává do světa, ve kterém začíná pochybovat o smyslu své práce pro režim.
Když Stasi přinutí herečku, aby prozradila, kde dramatik ukrývá svůj ilegální psací stroj, Wiesler dorazí na místo jako první. Spisovatel je zachráněn a jeden agent Stasi přijde o práci, aby nalezl svou duši.
Stále přítomni.
Film vychází z kruté reality doby. Jedinou fikcí je snad postava napraveného agenta Wieslera, který se stane pošťákem.
Příslušníci německé, polské i české státní bezpečnosti jsou stále mezi námi. Jsou významnými podnikateli, vlastní celou řadu nemovitostí a zastávají důležité posty v celostátní i regionální politice.
A abych nezapomněl, najdeme je samozřejmě i ve Vatikánu.
