Nedostatek politického vzdělání a vzestup nereprezentativních elit dusí svobodné myšlení
Český politik upozorňoval před koncem devatenáctého století jiné české politiky, tehdy ještě poddané jen zvolna se měnící v občany, že „… politická osvěta je tou naší nepolitickou politikou…“. Je ale také třeba dbát na to, aby ji neohrožovaly dvě slavné české obce, které považoval za největší nebezpečí – Kocourkov a Hulvátov.
Přestože se k myšlence nepolitické politiky později hlásili mnozí, často ve zcela jiných souvislostech, nezdá se, že by si dnes už na sebe hrdí občané nepletli politiku s politikařením a v těch lepších případech uvažování o politice s intelektuální exhibicí. Současné monotematické diskuse o korupci budiž toho nejlepším důkazem. Jako by si diskutující chtěli dokázat, že Čecháčci se už stali Světáčky.
Nejenom politici, ale i politologové dnes zapomínají na to, že hlavní povinností jakýchkoli zkoumání politiky pomocí politických věd není jen pojmenovávání věcí veřejných, ale i přemýšlení o politice. Že nestačí jen zaujímat postoje a opírat se o jazykové výpůjčky (z francouzštiny, němčiny, ruštiny a dnes z rituální angličtiny) a vrhat se do zkalené tůňky myšlení (slovy Václava Černého) a nárazem na neviditelné dno poznání si opakovaně rozbíjet hlavu.
Ohrožené právo
Současný nárůst nereprezentativních elit (ekonomických, vojenských, zpravodajských, mediálních a dalších) počítá, dnes už možná téměř výlučně, s postupným vytlačováním veřejnosti na okraj dění. Extrémně až extremisticky se chovající Věci veřejné, stejně ovšem jako jejich kritici považují zveřejnění svých zájmů za útok na podstatu své existence, ačkoli nejde o nic jiného než o schopnost či neschopnost identifikovat se s různými zájmy občanů, elit reprezentativních i nereprezentativních, a dokonce i s konsenzem nezbytným pro státní a národní existenci.
Instrumenty této neschopnosti jsou však také nadčasové. Ve starověkém Římě se jim říkalo kažení mravů neboli corrumpere a nejednalo se jen o kupování hlasů, uplácení a úplatkářství, ale i o útok na právo. To, jak víme alespoň od Georga Jellineka, lze považovat za minimum morálky, a proto právo může být ohrožováno amorálností.
Jiným, opět dějinami procházejícím ověřeným nástrojem omezování participace je ztráta identity, odcizování se realitě, útěk od reality nebo eskapismus – únik do imaginárních světů. Ty nazval Anthony Giddens únikem do ontologického bezpečí, které často jen zdánlivě pomáhá snižovat úzkost, vnášet řád do neřádu a srozumitelnost do nesrozumitelného života.
Melodramatická imaginace, konzumování dramatických mediálních obsahů, posluhuje zakrývání reality. Mediální hledači pravdivých informací jsou paradoxně nikoli hlídacími psy demokracie, ale smečkou ve službách nereprezentativních elit.
Neodsouzená zášť
Objev téměř tři roky starých záznamů o pozorování, sledování a zaznamenávání je dnes zajímavý snad už jen tím, že se týká kompromitování jedné politické strany a jejích členů vlastními silami, v jakémsi samoobslužném provozu. A přitom všichni vědí, že česká politika je útěkem od zájmu těch, kteří mají být zastupováni, a navíc je znečištěna osobními animozitami nejen mezi občany, ale i mezi vysoce reprezentativními ústavními činiteli. Ti sice požívají zvláštních výhod, ale kdyby studovali, co to byla monarchomachie na konci 16. století, schvalovaná katolíky i protestanty, snad by na svou imunitu nespoléhali.
Kombinace nedostatku vzdělání filozofického a politického a nárůst významu nereprezentativních elit může být dnes měřen nadprodukcí kompromitujících materiálů na kohokoli. To už zabránilo vzniku svobodomyslného prostředí, ve kterém sice občané mohou být souzeni a odsuzováni, ale neměli by být hanobeni a stigmatizováni. Šíření záští a nenávisti je v ČR trestným činem, ale zdá se, že to nikoho příliš nezajímá.
Mimo kontrolu
Přednostně označovaní a odsuzovaní pak pomáhají svými jímavými osudy zakrývat skutečnost, že mohli spáchat třeba i trestný čin. Jmenný rejstřík afér posledních několika roků obsahuje jména od B po V. Běžnému konzumentovi těchto difamací, navíc je-li vzdálen pražským příběhům, se snadno ztratí aktuální rozdíl mezi jmény Bárta–Barták, Drobil–Drábek, Kalousek–Kubice, Kočí–Klasnová, Fuksa–Tluchoř, Vondra–Benda. Kdybychom se vrátili do minulosti, alespoň k lednu 1993, mohli bychom takový seznam rozšiřovat donekonečna. Jako by mechanismus hanobení a ostouzení, který má svůj počátek při využívání polotajných a někdy dodnes tajných informací, gradující odposlechy politiků na Hradě, ve Strakově akademii, Sněmovní ulici, Valdštejnském paláci, ale i v soukromých bytech a v kavárnách, dal vzniknout perpetuu mobile, které nachází svou energii a důvod existence samo v sobě. Dokonce už ani není důležité, co kdo na koho ví, ale to, co by někdo na někoho mohl vědět. Nástroj se nejen vymkl jeho tvůrcům zpod kontroly, ale dokonce se postavil proti nim a začal je ničit. Ocas vrtí psem a mnohým se to zdá být nejvyšší úrovní české politiky. Vše se neustále opakuje na všech úrovních veřejného prostoru. Shluky nekompetentních jednotlivců, kteří tak často hovoří o morálce, hledají své místo v neviditelných sítích, které mají často povahu zločinného spiknutí. Kritické myšlení se vytratilo a zůstala, jak varoval už v roce 1974 Milan Kundera, pověstná blbá nálada, ze které hledají cestu ti, kteří ji dali vzniknout. Kruh se uzavřel a řečeno s Heideggerem „… snad už jen nějaký Bůh nás může zachránit“.
