R o p n á k r i z e
Prudké pohyby cen ropy a plynu na světových trzích v posledních třech dekádách se pro Rusko a bývalý SSSR nikdy neminuly účinkem. Nejmarkantněji se to projevilo při ropné krizi v letech 1973-1976 a při prudkém poklesu cen ropy v druhé polovině osmdesátých let. Nyní Moskvu zaskočily extrémně nízké ceny ropy a čekají ji nevídané ztráty devizových příjmů.
V období ropného šoku nečekaně vzrostly valutové příjmy SSSR z exportu ropy a plynu, což mělo za následek ztrátu zájmu sovětského vedení o zvyšování efektivnosti ekonomiky. Právě v roce 1973 začal SSSR dovážet obilí. Podle posledního sovětského ministra zahraničního obchodu Konstantina Kaťuševa po ropné krizi vzrostla závislost SSSR na dovozu obilí, potravin a spotřebního zboží v přímé úměře s růstem příjmů z exportu ropy a plynu. Neočekávaný pokles cen ropy v druhé polovině 80. let, spolu s přehřátými zbrojními závody s USA, přispěl k definitivnímu kolapsu sovětského hospodářského systému, rozpadu východního bloku a následně i samotného SSSR.
Na straně druhé trvalý růst cen v letech 1992-1997 přispěl k upevnění pozic Jelcina, který se v nemalé míře opíral o podporu plynárenského koncernu Gazprom (bývalý šéf koncernu Viktor Černomyrdin se v prosinci 1992 stal předsedou vlády) a ruských ropných společností. Růst příjmů z exportu ropy a plynu způsobil, že Černomyrdinova vláda v letech 1992-1998 prakticky zmrazila reformní proces z počátku 90. let (omezila ho na „privatizaci státního majetku), protože tyto příjmy jí umožnily udržet dostatečný objem devizových rezerv a stačily na splácení úroků ze zahraničních půjček. Výsledkem byl růst zahraničního dluhu vlády a ruských soukromých bank. Prudký pokles cen ropy v roce 1998 byl provázen prohlubující se hospodářskou krizí, zřícením finančního systému, pádem vlády Černomyrdina i Kirijenka a podle všeho znamená i konec politické éry prezidenta Borise Jelcina.
Ruská produkce ropy
1000 barelů/den
Vývoj kurzu akcií vybraných podniků
SURGUTNĚGAZ - na moskevské burze (USD)
GAZPROM - na moskevské burze (USD)
LUKOIL - na moskevské burze (RUB)
YUKOS - na moskevské burze (USD)
Pramen: Bloomberg
Katastrofické odhady
Přirozeně není možné zredukovat závislost vývoje vnitřní situace v Rusku a v bývalém SSSR výlučně na pohyb světových cen ropy, na straně druhé však není možné ignorovat výše uvedené zákonitosti, které se projevily v období uplynulých 30 let.
Tím spíše, že Rusko devadesátých let je závislé na světovém trhu s energetickými surovinami v mnohem větší míře než bývalý SSSR. Na export surovin v zahraničním obchodě Ruska (bez států SNS) připadá průměrně ročně více než 80 procent, přičemž prodej surovin zabezpečuje více než polovinu příjmu státu v tvrdé měně (export ropy a zemního plynu se na těchto „surovinových příjmech podílí více než 40 procenty).
Někteří ruští experti upozorňovali na hrozbu, že pokud tento trend bude dlouho pokračovat, Rusko se postupně změní na surovinový doplněk vyspělých hospodářských států. Pozornost si zaslouží skutečnost, že až 21 procent HDP Ruska se realizuje v zahraničním obchodě, zatímco v minulosti (carské Rusko, SSSR) tento ukazovatel nikdy nepřevyšoval úroveň pěti procent.
Gazprom je největším plátcem daní v Ruské federaci s téměř čtvrtinovým podílem na daňových příjmech státního rozpočtu. Spolu s ropnými firmami tvoří více než polovinu příjmů státního rozpočtu. Tyto skutečnosti svědčí o hospodářském významu ropy a plynu pro Rusko stejně jako o vlivu a postavení zájmových skupin spjatých s energetickým sektorem v ruské politice.
Prudký pokles cen ropy přišel v tom nejnevhodnějším čase. V roce 1997 ekonomika poprvé od rozpadu SSSR zaznamenala růst HDP o 0,8 procenta. Pokles cen měl za následek snížení příjmů z exportu ropy o 25 procent a plynu o 18 procent v první polovině roku 1998 v porovnaní se stejným obdobím roku 1997. V roce 1997 dosáhla hodnota exportu ropy a ropných produktů a plynu 42,5 miliardy USD a představovala 48 procent veškerého ruského exportu v hodnotě 88,7 miliardy USD.
Odhady snížení devizových příjmů z exportu ropy v roce 1998 v porovnání s rokem 1997 se pohybují od šesti miliard USD (ministerstvo paliv a energetiky RF, září 1998) až po patnáct miliard USD (MFK Renaissance, listopad 1998). Hospodářská politika vlády za rok 1998 vycházela z předpokládaného růstu HDP o 2,5 procenta. Avšak už v březnu 1998 tehdejší první vicepremiér Anatolij Čubajs uvedl: „Vláda musela zkorigovat svoje představy. Očekáváme 1,2procentní růst HDP místo původně očekávaných 2,5 procenta. Ukazovatel by byl vyšší, kdyby neklesly ceny ropy. Pokles cen ropy představuje vážný problém pro Rusko. Ukázalo se, že skutečnost je mnohem horší. V srpnu 1998 byl HDP Ruska o osm procent nižší v porovnání se stejným obdobím roku 1997. Podle některých pozorovatelů právě pokles cen ropy a reálných příjmů vedl ruskou vládu k zintenzivnění jednání s MMF o poskytnutí úvěru, který by umožnil Rusku překonat důsledky krize na ropných trzích.
Kirijenkova vláda byla při jednáních s MMF úspěšná a dohodla poskytnutí úvěru ve výši více než 22 miliard USD (v případě realizace by šlo o největší úvěr, jaký kdy MMF po druhé světové válce poskytl a který by překonal i doposavad největší sedmnáctimiliardový úvěr pro Mexiko). Mezi základní podmínky poskytnutí úvěru ze strany MMF však patřila zásadní reforma energetického sektoru, změna legislativy, která by umožnila větší přísun přímých zahraničních investic a v neposlední řadě demonopolizace Gazpromu. Reformátoři se pokusili několikrát o reformu Gazpromu, poprvé v březnu 1997 (v souvislosti s úvěrem MMF poskytnutým ve výši deset miliard USD v květnu 1996) po rekonstrukci Černomyrdinovy vlády a nástupu prvních dvou vicepremiérů Borise Němcova a Anatolije Čubajse.
V té době se premiér Viktor Černomyrdin, všeobecně považovaný za protektora zájmů energetické lobby v Rusku, vyjádřil, že „Gazprom je páteří ruské ekonomiky, kterou si nenecháme zlomit . Reformátoři nebyli úspěšní ani v roce 1997, ani v roce 1998. Kirijenkova vláda byla zformována v květnu 1998 a v červenci začala finanční krize, která ji „pochovala . Na rozdíl od elity energetického sektoru mladí reformátoři v Rusku nebyli schopni v devadesátých letech vybudovat dostatečné hospodářské a politické zázemí, které by jim umožnilo důsledně realizovat hospodářské reformy.
Válka o Gazprom
Začátkem srpna 1998, těsně před příchodem první várky úvěru z MMF ve výši 4,3 miliardy USD, se neočekávaně zhroutil trh se státními dluhopisy, který vyvolal paniku a vedl k devalvaci rublu. Náhlé zhroucení trhu nebylo možné zdůvodnit racionálními důvody. Většina pozorovatelů se přikláněla k názoru, že muselo dojít k umělému vyvolání krachu trhu ze strany největšího držitele státních dluhopisů, kterým je Centrální banka Ruska (CBR) a jí kontrolovaný Sberbank - spolu vlastní 66 procent všech státních dluhopisů, přičemž zbývajících 34 procent se nachází v držení stovek bank.
Podle listu Nezavisimaja gazeta (NG) „od května 1998 CBR vědomě destabilizovala situaci na trhu se státními dluhopisy, aby vyvolala v zemi politický chaos . Komentář v NG (13. 8. 1998) se ptá: Proč Kirijenkova vláda nevyhovuje Cen-trální bance? NG naznačila, že odpověď je třeba hledat v pozicích tehdejšího šéfa CBR Sergeje Dubinina, který už v roce 1997 v době „první etapy války o Gazprom dokázal, ke které časti ruské oligarchie patří (Dubinin byl všeobecně považován za Černomyrdinova člověka). Faktem zůstává, že nová vláda v čele s Primakovem nejeví žádnou snahu o demonopolizaci Gazpromu.
Vzhledem k neschopnosti vlády dodržet dohodnuté podmínky, MMF stáhl úvěr ve výši 22 miliard USD. Nyní probíhají rozhovory o poskytnutí nového úvěru ve výši osm miliard USD. Šéf MMF Michel Camdessus v prosinci prohlásil, že MMF zváží poskytnutí úvěru na začátku roku 1999. Rusko se ocitlo bez peněz, které by mu umožnily překonat důsledky finanční krize.
Podle náměstka ministra financí Michaila Kasjanova Rusko potřebuje od MMF osm miliard USD, aby mohlo vůbec zachránit bankovní systém. Aktuální zahraniční dluh soukromých ruských bank představuje podle odhadů dvanáct miliard USD. Nový šéf CBR Viktor Geraščenko 15. listopadu 1998, přesně v den před vypršením devádesátidenního moratoria na neplacení zahraničního dluhu, prohlásil, že CBR nemá prostředky na to, aby pomohla ruským bankám uspokojit zahraniční věřitele.
Na penze 20 miliard
Realizace plateb v rámci dlužní služby státu v roce 1999 si vyžádá dalších 17,5 miliardy USD, nemluvě o tom, že už do konce tohoto roku by Rusko potřebovalo vyplatit tři miliardy USD. Ministr financí Michail Zadornov prohlásil koncem října 1998, že ruská vláda bude muset do konce roku emitovat 20 miliard nových rublů (přibližně 1,18 miliardy USD) s cílem vyplatit zadržené mzdy pracovníkům rozpočtové sféry a penze důchodcům, aby vůbec udržela sociální mír ve státě.
Vláda potřebuje hotovost jako nikdy předtím. Jediný zdroj příjmů v tvrdé měně - export ropy a plynu - v důsledku pádu cen vysychá. Podle informací ministerstva financí RF v září 1998 ruské ropné společnosti zaplatily na daních o deset procent méně, než byl původní předpoklad. Gazprom se snaží snížit daňové odvody o sumu, kterou mu dluží neplatiči v Rusku a ve státech bývalého SSSR - místo čtyř miliard rublů daňových odvodů Gazprom platí okolo 2,5 miliardy rublů. Přestože ruský ministr paliv a energetiky Sergej Generalov na konferenci OPEC v červnu 1998 přislíbil, že Rusko sníží export ropy s cílem podpořit růst cen na světových trzích, export ropy se nesnížil.
Naopak, podle Mezinárodní energetické agentury v honbě za „živými penězi export ropy z Ruska v říjnu 1998 dosáhl úrovně 2,27 milionů barelů denně, což je rekord od rozpadu SSSR. Ruské rafinérie jsou prakticky bez surovin, protože většina ruské ropy směruje na zahraniční trhy. Podle informace EIA (Energy Information Administration) podíl států, mimo bývalého SSSR, na ruském exportu ropy vzrostl z 53 procent v roce 1992 na 91 procent v roce 1997, přitom existuje reálný předpoklad, že v posledních měsících roku 1998 se tento údaj určitě zvýší.
Pokud vezmeme v úvahu závislost Ruska na dovozu potravin, která má svoje kořeny ještě v 70. letech v souvislosti s „ropně-valutovou pohodlností tehdejšího sovětského vedení, a skutečnost, že Rusko kvůli devalvaci rublu v srpnu 1998 muselo snížit import potravin v září o 81 procent (!), získáme alespoň přibližnou představu o hloubce sociální, politické a hospodářské krize v současném Rusku.
Jinými slovy, Rusko patří k těm několika málo státům světa, pro které má současná krize světového trhu s ropou důsledky srovnatelné jen s těmi, které vyspělé krajiny zažily v čase ropného šoku v sedmdesátých letech. Je to smutné konstatování - po více než dvaceti letech. Jak se říká, moudrý se učí na chybách jiných… V případě Ruska devadesátých let to neplatí.
