Opravdový reformátor by musel nabídnout razantnější redukci deficitu
Politici musejí mít odvahu a nepouštět do gatí dříve, než první lobbista stihne zaklepat na dveře. To jsou slova Richarda Sulíka, který byl poradcem slovenského reformátora Ivana Mikloše a nyní radí „rebelovi“ v české ODS Vlastimilu Tlustému. Je nutné dodat, že Tlustý upozorňuje na závažný problém. Zrušení jakékoli daňové výjimky bude mít své odpůrce, kteří na tento krok doplatí. Bezpochyby se ozvou lobbisté se svými protesty. Sulík zdůrazňuje, že je proto nutné zrušit všechny výjimky najednou. Dotčené skupiny se smíří se škrtnutím vlastní výjimky, když budou vědět, že o ně přišli i ti ostatní. V tomto směru jsou Tlustého výhrady k vládnímu návrhu reforem oprávněné. Lepší by bylo daňovou soustavu zjednodušit odstraněním většiny výjimek.
Výjimky ale momentálně nejsou tím hlavním, podle čeho je vhodné srovnávat reformní návrhy vlády Mirka Topolánka a bývalého ministra financí Tlustého. Nejdůležitější je porovnat, jak se oba projekty projeví na výši rozpočtového schodku. V době slušného růstu české ekonomiky je plán premiéra Mirka Topolánka a ministra financí Miroslava Kalouska nedostatečně ambiciózní. Deficit se srazí na úroveň tří procent hrubého domácího produktu v příštím roce. Politická realita možná neumožňuje zásadnější redukci, i když ekonomika by ji potřebovala. Tlustý ale nenabízí nižší schodek. Tvrdí, že při realizaci jeho návrhu bude stejný jako ten Kalouskův. Mnozí ekonomové se oprávněně obávají, že ve skutečnosti bude podstatně vyšší.
Tlustý se odvolává na teorii Lafferovy křivky, podle níž se snížení sazeb daní (a jejich sjednocení) projeví vyšším hospodářským růstem a omezením daňových úniků. Celkově se tedy na daních vybere více, což bude mít příznivý vliv na snižování schodku. Tlustý vychází z toho, že na Slovensku se takový efekt projevil velmi výrazně, jiní to zpochybňují. Dnešní Česko je ale především v jiné situaci než Slovensko v době, kdy se vláda Mikuláše Dzurindy pustila do reforem. Spíše než nad Lafferovou křivkou má v tuto chvíli větší smysl zamyslet se nad jinými poučkami - především nad teorií očekávání. Ekonomické subjekty se do značné míry chovají podle toho, co od té či oné ekonomiky očekávají.
Od Slovenska se toho dlouhou dobu příliš neočekávalo. Za vlády Vladimíra Mečiara se mnoha podnikatelům a investorům zdálo, že země je ekonomicky odepsaná. Pochybovalo se i o tom, zda Slovensko vstoupí do Evropské unie v první vlně. Dzurinda přišel s velkou reformou v různých oblastech ekonomiky, která zásadně změnila očekávání. Rovná daň samozřejmě byla součástí tohoto balíku. Jeho význam spočíval především v tom, že Bratislava ukázala okolnímu světu, jak vážně to s ekonomickými reformami myslí. Podařilo se přilákat zahraniční investory, Slovensko vstoupilo do EU ve stejnou dobu jako ostatní středoevropské státy. Od toho všeho se odvíjel vzestup ekonomiky. To nebyl pouhý důsledek Lafferova efektu.
Očekávání vůči Česku dnes nejsou skeptická. Ekonomika v posledních letech prokázala svou dynamiku. Je zde však jeden zásadní problém, který by mohl pozitivní očekávání nabourat - stav veřejných financí. Kdyby se rozpočtový schodek nesnižoval, dostalo by se české hospodářství do obrovských problémů. Reformátor, který má vyšší ambice než vláda, by tedy musel nabídnout především razantnější snižování deficitu. To Tlustý neučinil. A povinností ministerstva financí je v tuto chvíli počítat konzervativně, bez kalkulací s Lafferovým efektem, u něhož není jisté, zda se vůbec projeví. Ekonomové Paul Samuelson a William Nordhaus upozornili, že když z Lafferovy křivky vycházel bývalý americký prezident Ronald Reagan a předpokládal, že po snížení daní bude následovat růst příjmů, stal se pravý opak. Federální příjmy se ve skutečnosti scvrkly. V Americe dodnes trvá zajímavá situace, kdy rozpočtové deficity patří k vládám republikánských prezidentů, zatímco demokrat Bill Clinton je (jistě i díky příznivým okolnostem) dokázal likvidovat. Opatrní koneckonců byli i Slováci. Jejich rovná daň nebyla nižší než devatenáct procent.
Politici by skutečně neměli pouštět do gatí. A to ani ve chvíli, kdy jsou pod silným tlakem ve vlastní straně, aby přijali to zaručeně ekonomicky výhodné řešení (pro každého!). Zdá se totiž, že Vlastimil Tlustý přece jen získal pro své návrhy slušnou podporu v rámci ODS. Po ruce má poměrně přesvědčivý argument - právě on se přece vrací k programu občanských demokratů. Z hlediska českých zájmů však premiér Topolánek nedělá nic špatného, když (snad) přemýšlí i tom, zda mezi oněmi předvolebními sliby náhodou nebylo něco nerealistického.
