Svalovat vinu za ekonomické trable kterékoli země na bedra jediného člověka bývá hrubé zjednodušení. Když však převezmete veškeré relevantní pravomoci, jako to letos udělal turecký prezident Recep Tayyip Erdogan, leží na vás i veškerá odpovědnost.
Není jí málo. Turecká lira ztratila od počátku roku téměř 40 procent své hodnoty; více než polovina propadu připadá na poslední dva týdny, během nichž se Erdogan pustil do křížku se svým nejmocnějším - jakkoli v Trumpově době nevypočitatelným - spojencem: Spojenými státy. Mezitím tamní ekonomika trpí firemním předlužením v důsledku relativně nízkých úrokových sazeb; ta základní sice činí 17,75 procent ale inflace je letos 16procentní. Zemi hrozí masový únik kapitálu; prezident naopak vyzývá občany, aby kupovali liru za dolary a zlato. Turecké hospodářství se vším všudy.
Západní ekonomové se shodují, že nápravu může přinést pouze série následujících kroků: co nejrychlejšího razantního zvýšení úrokových sazeb, ukončení sporu s Američany a nastavení rozumného plánu ekonomické reformy.
Auta, alkohol či tabák. Turecko zdvojnásobilo cla na americké zboží
Jak si podle těchto kritérií turecký boss vede? Minulé pondělí zakázal dovoz americké elektroniky. („Máme vlastní Venus Vestel“ zmínil prezident chytrý telefon domácí provenience; iPhonu již tedy netřeba.) Zjevné nevýhody obchodního sporu s Američany a jejich relativně šlapající ekonomikou zřejmě jsou v Erdoganových očích přijatelnou cenou za identifikaci vnějšího nepřítele, na jehož zlovůli lze podle osvědčeného státnického receptu vlastní problém svalit. O úrokových sazbách zase Erdogan prohlásil, že je to „matka i otec všeho zla“; jejich zvyšování nejspíš není na pořadu dne.
Celé to má jediný háček: Turecko potřebuje spoustu peněz a jinde než na Západě je nezíská. Rusko ani Írán, s nimiž je turecký prezident momentálně zadobře, si štědrou podporu jeho režimu nemohou dovolit. A tak to vypadá, že Erdogan dostal svým manévrováním sám sebe do provazů.
Přečtěte si další komentáře Daniela Deyla: