Dva mladí burzovní makléři, vracející se loudavým krokem po Wall Streetu z opulentního oběda sestávajícího z pěti chodů, se zastaví před výkladní skříní, v níž se blyští dva zbrusu nové jaguáry. „Který se ti víc líbí? zeptá se první makléř. „Ten žlutý, odpoví druhý. „Dobrá, vezmu si tedy toho modrého, řekne první, „ale platím já, ty jsi zacvakal oběd.
Všechno by odpovídalo skutečnosti, neboť mladí makléři si na jaguára vydělají, ale je naprosto neuvěřitelné, že by mohli mít čas na dlouhý oběd a po něm se ještě loudat po ulici. Pracují asi tak patnáct hodin denně a jsou šťastní, když mohou mezi telefony a e–maily zhltnout sendvič a zalít jej temně hnědou culifindou, jež dnem i nocí teče z automatu s nápisem Coffee.
Stres a výčitky.
Čím více člověk v nové ekonomice vydělává, tím je pravděpodobnější, že pracuje mnoho hodin denně v obrovském stresu, a dokonce má špatné svědomí, že ještě nedělá dost, aby nedal prostor konkurenci. A když vydělává méně, musí natahovat pracovní dobu nebo mít dva džoby, přičemž má výčitky, že jen tak tak uživí rodinu.
Průměrný dospělý pracující Američan odvede ročně téměř dva tisíce hodin svému zaměstnavateli, což je zhruba o dva týdny více než před dvaceti lety. Protože manželky většinou také pracují – když ne na plný, tak na zkrácený úvazek – tuctová americká rodina odpracuje dohromady 3200 hodin ročně, tedy asi o sedm týdnů více než v roce l990. Statistika Mezinárodní organizace práce (ILO) ukazuje, že zatímco v USA se pracovní doba prodlužuje, ve většině ostatních vyspělých zemích se zkracuje.
Američan dělá průměrně o 350 hodin za rok více než Evropan. Ve Francii počet odpracovných hodin klesl během posledních dvaceti let z 1810 na 1665 ročně. Loni strávili na pracovišti nejméně hodin Norové (1399), Švédové (1552) a Němci (1560). Američané pracují o dva týdny více než světoznámě pilní Japonci, jejichž průměr nyní vychází na 1888 hodin ročně, čili je o 240 hodin nižší než před deseti lety.
Průzkum ILO uvádí, že další zkrácení pracovní doby při úměrně nižším příjmu by volilo 38 procent Němců a 30 procent Angličanů a Japonců, ale jen osm procent Američanů.
Hlavně nevypadnout z pelotonu.
Američané se stali úderníky Nová ekonomika nikoli proto, že by to sami chtěli, ale protože žijí ve velice dynamické tržní společnosti. Mohou se vypracovat nahoru rychle, ale stejně rychle mohou klesnout. Nevědí jak vysoko, ani jak hluboko, nemohou předvídat, jaká příležitost či pohroma se objeví a kdy. Vědí pouze a s naprostou jistotou, že musí každodenně vynakládat co největší úsilí, aby nezůstali o krůček pozadu. Jinak by vypadli z pelotonu.
Americký profesor Robert Reich tvrdí, že starý hospodářský model založený na stálém zaměstnání a zvyšování mzdy s přibývajícími lety odumírá. Přitom právě jeho zásluhou se z manuálních dělníků stala střední třída. Nová ekonomika, spočívající na vynalézavé schopnosti vyrobit zboží a dodat služby co nejlevnější a nejkvalitnější, vytlačuje dělníky na okraj. Třicetiletý muž se středoškolským vzděláním, který dělal na plný úvazek, přinesl v roce 1979 domů plat, jehož kupní síla přepočteno na dnešní hodnotu činila 32 000 dolarů. Tehdy to stačilo k tomu, aby žena mohla zůstat doma a věnovat se výchově dětí. Celoroční úsilí jeho současného protějšku má srovnatelnou hodnotu 5000 dolarů.
Ale i velice dobře placení manažeři většinou dělají více než od slunka do slunka. Americký úřad pro pracovní statistiku zjistil, že počet vysoce kvalifikovaných lidí, kteří pracují přes padesát hodin týdně, vzrostl od roku 1985 více než o třetinu. Téměř 40 procent mužů s univerzitním vzděláním a asi pětina žen se stejnou školou odvádí téměř šedesát hodin týdně. Proč? I když mnozí z nich mají údajně stálá místa, téměř všichni dnes závisí finančně na tom, kolik dostanou premií, nebo výkonnostních příplatků či podílu ze zisku. Často nemají potuchy o tom, co bude za půl roku, ba ani za měsíc.
Rozbor statistických údajů amerického ministerstva práce ukazuje, že od roku 1979 ekonomika zeštíhlela o více než
45 milionů pracovních míst, převážně dobře placených v průmyslu a administrativě. Ti, kdo přežili, stejně jako ti, kdo pak našli jiný, většinou hůře placený a nejistější džob převážně ve službách, kmitají usilovněji, neboť mají strach z poklesu své životní úrovně. Existenční nejistota v nové ekonomice se přímo dotýká všech pracujících a nutí je, aby teď, dokud to jde, vydělali co nejvíc, aby mohli platit budoucí účty.
Neméně silnou motivací je nemilosrdná soutěž o místo na slunci. Stará ekonomika se vyznačovala stabilitou, mírnou konkurencí a minimální inovací. Ta nová, kterou přináší technologický pokrok, se vyznačuje nestabilitou, tvrdou konkurencí a maximální inovací. Trhy a technologie se mění tak rychle, že člověk musí ze sebe vydat vše, aby stačil. Když poleví, octne se na pomalé trase a comeback je nesmírně těžký, často nemožný.
Hranice mizí.
Za starých časů člověk zavřel dveře kanceláře a padla. Mobilní telefony, počítače, notebooky, faxy a e–maily ale nyní stírají hranici mezi prací a soukromým životem. „Pracovní doba je, když nespíte, prohlásil Todd Wagner, generální ředitel Broadcast Com, internetové společnosti v Dallasu. „Musíte se snažit dělat co nejvíce tak dlouho, jak jen vydržíte být vzhůru, protože konkurence vám dýchá na záda.
Na nedávném mezinárodním semináři o tom, jak bude vypadat korporace 21. století, účastníci popisovali věk digitálního darwinismu velice dramaticky. Kdo chce dnes mít úspěch v podnikání, musí se umět přizpůsobit, dělat čtyřiadvacet hodin denně a být k dosažení kdekoli a kdykoli. Anebo nebýt. Nejlépe to vystihla výzkumná pracovnice Microsoftu Linda Stoneová, která prohlásila, že žijeme ve věku, který od nás vyžaduje „nepřetržitou částečnou pozornost . Znamená to, že musíte umět dělat jako Napoleon několik věcí současně: vyřizovat e–mail, bavit se svým dítětem, mluvit s manželkou a odpovídat na mobil. Howard Stringer, prezident Sony America, v diskusi poznamenal: „Uvědomuje si někdo z vás, že to připomíná peklo na zemi? Když budeme soutěžit, kde vezmeme čas na čtení, hudbu, sport nebo sex? Zastavte svět, chci vystoupit.
„Nová ekonomika nám přináší mnoho prospěchu, ale za cenu toho, že náš život je horečnější, nejistější, ekonomicky rozdílnější a sociálně rozvrstvený, píše profesor Reich ve své knížce The Future of Success, která vyšla letos v lednu v nakladatelství A. Knopf v New Yorku. „Protože kupující mají větší možnost zvolit si nejlevnější a nejlepší výrobky, nezbývá nám nic jiného než pracovat tvrději, abychom je uspokojili. Protože naše výdělky jsou nejisté, snažíme se urvat, co můžeme. Jde o to, abychom se do kruhu vítězů dostali nejenom my, ale i naše děti.“
