Systém je nedokonalý. Sítem projdou i vydíratelní jedinci s pochybnými kontakty
Měl to být efektivní mechanismus zabraňující tomu, aby mezi státními úředníky, diplomaty a příslušníky bezpečnostních složek působili neloajální lidé. Jenže jak se ukazuje, systém bezpečnostních prověrek se nepodařilo nastavit tak, aby ze státní správy eliminoval lidi pohybující se v podivném prostředí a udržující pochybné kontakty. Do křehkého organismu Národního bezpečnostního úřadu (NBÚ) navíc zasáhl v roce 2008 svým rozsudkem Nejvyšší správní soud. Ten konstatoval, že případné bezpečnostní riziko připravující žadatele o bezpečnostní prověrku musí být konkrétně pojmenováno, aby soud mohl po případném odvolání rozhodnutí NBÚ řádně přezkoumat. Systém je zkrátka nastaven tak, že i v případě silných pochybností o morální čistotě adepta musí NBÚ prověrku vydat, nemá-li pádné důkazy pro soud.
Prověrky pro každého
Prověřování probíhá následovně. Pro udělení nejnižšího stupně utajení – Vyhrazené – v podstatě stačí jen čistý trestní rejstřík. Navíc tyto prověrky udělují žadatelům konkrétní státní instituce, a ne NBÚ.
Procedura při druhém stupni utajení – Důvěrné – je zdlouhavější. Bezpečnostní úřad dotyčného člověka prověřuje nejen v rejstříku trestů, ale i v dalších dostupných databázích – například v evidencích dlužníků nebo u Policie ČR. NBÚ tak například prověřuje hypotetického poslance, který ve svém regionu požívá pověsti zkorumpovaného politika, jenž se bez skrupulí obohacuje na úkor státu. Při lustrování v policejní databázi úředník NBÚ přijde na to, že na dotyčného byla podána řada trestních oznámení i kvůli závažným podezřením. Jenže pokud liknaví (v horším případě se žadatelem spřátelení) policisté tato oznámení neprověří a odloží, musí NBÚ i při sebevětších pochybnostech prověrku vydat. Pokud by se totiž odmítnutý žadatel obrátil na soud, stejně by tak NBÚ musel učinit.
U lidí, kteří jsou prověřováni na nejvyšší stupně utajení – Tajné a Přísně tajné – se nedostatky systému posouvají do nové roviny. Bezpečnostní úřad je v těchto případech závislý na informacích tajných služeb, které mají ze zákona povinnost starat se o bezpečnost státu. Služby proberou svoje evidence, do terénu pak vyšlou agenty, aby se třeba u sousedů poptali, jestli žadatel o prověrku neholduje pochybným zálibám, kvůli nimž by mohl být vydírán, nebo se nestýká s podezřelými lidmi. Služby mohou také odposlouchávat telefony žadatele. Jenže informace plynoucí ze zpravodajských služeb do NBÚ podle zjištění týdeníku EURO příliš otevřené nejsou.
„Mohu vás ubezpečit, že v rámci každého bezpečnostního řízení Národní bezpečnostní úřad postupuje tak, aby byl úplně a přesně zjištěn stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Každý případ bezpečnostního řízení je ze strany úřadu posuzován přísně individuálně. Délka trvání řízení je různá, úřad je nijak nezkracuje, ani s jeho ukončením zbytečně neotálí. Délka řízení závisí na míře součinnosti prověřované osoby a součinnosti všech státních orgánů a organizací včetně zpravodajských služeb, s nimiž úřad spolupracuje a z jejichž informací závěr vychází,“ hájí práci svého úřadu ředitel NBÚ Dušan Navrátil.
„Vojenské zpravodajství provádí šetření k žadateli o prověrku a k osobám starším osmnácti let ze společné domácnosti. Šetříme možný výskyt bezpečnostních rizik v prostředí, v němž se dotyčná osoba pohybuje, ověřujeme vlastnické vztahy u podnikatele, obchodní vztahy podnikatele a významné kapitálové a finanční vztahy podnikatele. Když na něco narazíme, oznamujeme například NBÚ okolnosti nasvědčující tomu, že držitel prověrky přestal splňovat podmínky pro její vydání. Ale pokud to neohrozí zájem sledovaný službou,“ popsal týdeníku EURO postup své instituce šéf Vojenského zpravodajství Ondrej Páleník.
Úřad závislý na službách
Právě tady narážíme na největší problém celého systému. Tajná služba může vydat v podstatě tři resumé. Buď je žadatel o prověrku „čistý“, tudíž mu služba požadovaný certifikát udělí.
Za druhé existují jisté pochybnosti, ale služba se o ně z takzvaných důležitých zájmů s bezpečnostním úřadem prostě nepodělí. To když služba například disponuje pouze informacemi z druhé ruky. Úřad poté prověrku udělit musí, protože by jeho verdikt neobstál před soudem.
Poslední variantou je, že dotyčná osoba bezpečnostní riziko představuje. Počet takto ohodnocených lidí však dle informací týdeníku EURO není příliš vysoký.
„Obsahy sdělení zpravodajských služeb mají při celkovém vyhodnocování bezpečnostního řízení zásadní roli. Národnímu bezpečnostnímu úřadu nepřísluší přezkoumávat nebo zpochybňovat obsah a úplnost těchto sdělení. Existence konkrétního bezpečnostního rizika musí být pak ve spisovém materiálu úřadu vždy náležitě zdokumentována, doložena a odůvodněna. Nestačí pouhé konstatování, že se bezpečnostní riziko u prověřované osoby vyskytuje, bez popsání a konkretizace skutečností, které jej naplňují. V opačném případě by se závěr bezpečnostního řízení při podání opravného prostředku proti němu stal nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů,“ pokračuje šéf NBÚ Navrátil.
Poslanec ČSSD Antonín Seďa tvrdí, že například jeho prověrka proběhla velmi důkladně. První podle jeho slov trvala rok a druhá několik měsíců. „Podle mých informací jsem byl prověřován BIS. Velmi záleží na stupni utajení, a to zejména z hlediska rozsahu prověření. Člověk by neměl být pouze „papírově“ prověřen, ale musejí být prověřeny zejména údaje, které žadatel uvedl. Také by se měly důkladněji prověřovat osoby, které byly v hledáčku orgánů činných v trestním řízení, ale nebyly odsouzeny,“ míní šéf poslanecké komise pro kontrolu Vojenského zpravodajství Seďa.
Smrtelné pochybnosti
Právník Josef Lžičař, který zvítězil v klíčovém sporu v roce 2008, od něhož jsou možnosti NBÚ ještě více omezeny, je přesvědčen, že je stávající právní úprava prověrek nedokonalá. A to především ve vztahu k lidem, kteří tímto sítem neprojdou. Soud totiž podle něj například nemůže přezkoumávat relevantnost materiálů shromážděných tajnými službami. „Je obecně známo a týká se to všech států, že zjištění zpravodajských služeb nemusejí být vždy zcela pravdivá. Z tohoto hlediska pokládám právní úpravu za nedokonalou. V podstatě se občan, který neobdrží prověrku, velmi často nedozví a ani nemusí dozvědět, proč se tak stalo. Obráceně je možno říci, že i ten, kdo obdrží bezpečnostní prověrku, nemusí být skutečně bezúhonným, protože ani NBÚ nemá možnost zjistit vše potřebné pro vydání rozhodnutí,“ míní Lžičař. Jenže rizika, o nichž hovoří zákon, nelze popsat dopodrobna. Možná by v tom případě podle Lžičaře při jakýchkoli pochybnostech neměla být prověrka vůbec vydávána. „Připomíná mi to situaci, která zde byla před rokem 1990 z hlediska bezpečnostních rizik. Například pro zamítnutí výjezdu do zahraničí postačovala lapidární věta: ,Vaše cesta není v souladu se státními zájmy.‘ Z těchto rozhodnutí je mi velmi dobře známo, že nikdy nebylo řádné odůvodnění, proč občan do zahraničí nemůže vyjet, byť měl právo proti zamítavému rozhodnutí podat opravný prostředek. V zásadě se nikdy nedozvěděl, proč jeho cesta je v rozporu se státními zájmy,“ dodal právník.
