(EURO 50/2005)
Problém energetiky 21. století je podstatně složitější, než si dovedou představit mnozí odborníci, natož lidé, kteří libovolný jiný názor, než který zastávají oni sami, považují za špatný. Filozofovat o tom, zda je jaderná renesance nepravděpodobná nebo není, je stejné jako uvažovat o tom, zda bylo dříve vejce nebo slepice.
Prostě máme tu fakta: Finsko staví novou jadernou elektrárnu. Ve Spojených státech spustí zřejmě ještě v tomto desetiletí atomový reaktor; po pilotním projektu v elektrárně Bellefonte (mimochodem, chátrají tam od roku 1988 dva ze 70 procent hotové bloky, v nichž energetická společnost TVA utopila čtyři miliardy dolarů a které nedostavěla, protože jejich proud údajně okamžitě nepotřebovala) bude s největší pravděpodobností následovat výstavba dalších a obnova současných reaktorů. Francouzi začnou od roku 2020 nahrazovat kompletně svůj jaderný elektrárenský park reaktory EPR. Britové hlásí, že budou zřejmě rozvíjet své jaderné zdroje, Itálie se chystá k atomovému comebacku. A na Dálném východě a v Indii se staví jako o život.
Nemusíme to nazývat jadernou renesancí, když se nám obě slova ani trochu nelíbí, nicméně stálo by za to přiznat, že i to je odpověď na energetickou výzvu 21. století. Právě ona, na rozdíl od vágních představ „líbí-nelíbí“, klade naléhavou otázku: Chceme si udržet civilizační vymoženosti dneška? Bez růstu ekonomiky, a tedy spotřeby energie, se dostaneme na zcela jinou cestu.
Energetický problém našeho věku posiluje nepředstavitelná nerovnováha mezi vyspělým a takzvaným rozvojovým světem. Proti našim zhruba deseti tisícům kilowatthodin ročně na hlavu stojí necelých 600 kilowatthodin v Indii. Osmdesát procent světové populace žije v zemích s hrubým domácím produktem a spotřebou energie nižšími, než je světový průměr (5180 USD a 2330 kilowatthodin). Že budeme potřebovat nové elektrárny, vyplývá už z logiky rychlého růstu dvou nejlidnatějších zemí světa, Číny a Indie.
Kolik to bude stát? Na Světovém energetickém kongresu v Sydney se v roce 2004 uváděla dech beroucí čísla. Instalace nebo renovace 500 tisíc megawattů elektrárenského výkonu v Evropské unii si vyžádá do roku 2030 až 350 miliard eur. Obdobnou částku bude nutno vynaložit na přenosové a distribuční sítě. Přesto jsou tyto náklady nízké v porovnání s očekávaným přechodem na alternativní paliva (vodík?) v dopravě po vyčerpání ropy a zemního plynu.
Tyto částky zaplatíme my, spotřebitelé, a je jedno, zda přímo, v poplatcích za elektřinu, anebo v podobě daní, jež státy poskytnou na výzkum a vývoj, případně podporu výstavby nových zdrojů. Že tak i přes všechny deklarace o liberalizaci trhu budou činit u všech druhů výroby proudu, tedy nejenom v atomových elektrárnách, opět vyplývá z povahy věci, energetické bezpečnosti a spolehlivosti.
Je to v zájmu nás všech. Otázka už nestojí za kolik, nýbrž budeme mít? Klíčovým pravidlem pak zůstává: Nechat otevřené všechny energetické varianty.
A nebudeme-li postupovat ideologicky zaujatě zde, bude odpověď na energetickou výzvu 21. století rovněž jasná. Spojené státy, Rusko či Jižní Korea to už pochopily. Vypracovaly a realizují koncepce propojené s rozvojem vědy a výzkumu (a tedy také podpořené státem). Nevedou tváří v tvář celosvětovým energetickým výzvám zcela neplodnou debatu o tom, zda tím náhodou neposkytují nepovolenou podporu tomu kterému odvětví. Vědí totiž, že hrozící nedostatek elektřiny není vůbec nepravděpodobný.
Petr Otčenášek
petr_otcenasek@volny.cz
