Nepředepisujte nám holiče

Antimonopolní úřad škodí konkurenčnímu prostředí

Činnost Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS) a celá teorie antimonopolního zákonodárství je založena na absurdním konceptu dokonalé konkurence, kdy na trhu existuje mnoho subjektů, které nemohou ovlivňovat cenu své homogenní produkce. Teorie dokonalé konkurence je jedním z klíčových prvků soudobé mikroekonomie vyučované na všech českých ekonomických školách.

Paradoxy dokonalé konkurence.

Apologeti teorie dokonalé konkurence přitom ignorují základní podstatu konkurence. Neberou v potaz, že označovat konkurencí nějaký jim líbivý stav na trhu je rozumovým selháním. Konkurence je procesní, nikoliv stavový pojem. Značí interakci poptávky a nabídky - spotřebitelů a výrobců. Nejde ovšem o interakci, kterou mají na mysli “ekonomové” zajatí ve světě klesajících a rostoucích křivek, ale o vzájemný vztah proměnlivých spotřebitelských preferencí a rozhodnutí firem ucházejících se o spotřebitelské hlasy. Příkladem může být pokuta, kterou ÚOHS začátkem dubna udělil Plzeňskému Prazdroji a pivovaru Radegast. Předseda úřadu Josef Bednář rozhodnutí zdůvodnil tím, že oba pivovary podstatně omezovaly konkurenci. Vytýká oběma pivovarům, že uzavíraly výhradní smlouvy o dodávkách svých výrobků do restaurací, v nichž se pak nesměla prodávat jiná piva. “Podobné praktiky zužují zákazníkům možnost výběru druhů piv a nevedou ke spravedlivé ceně,” uvedl předseda Bednář.

Spravedlivá? Pro koho?

Koncept spravedlivé ceny je jedním z nejabsurdnějších argumentů, které vůbec může ekonom vypustit z úst. Každý zastánce antimonopolního tažení sice šermuje se spravedlivou cenou, není ovšem schopen definovat, v čem ona spravedlivost spočívá. Věci samozřejmě nemohou být spravedlivé samy o sobě, ale pouze ve vztahu k něčemu, nebo ještě lépe pro někoho. Pakliže na tuto otázku odpovíme, zjeví se celá nesmyslnost tohoto argumentu.
Každý spotřebitel vnímá spravedlivost ceny pochopitelně jinak. Pro chudého člověka může být spravedlivá “desítka” za osm korun, movitější člověk může být ochoten dát za pivo stejné kvality dvakrát tolik.
Podnikatelé se sotva kdy státním úředníkům zavděčí. Když se domluví se svým konkurentem na společné cenové politice, jsou nařčeni z kartelizace odvětví. V případě, že si dovolí snížit cenu, tak jsou obvinění z nečestného dumpingu. A když ceny zvyšují, tak se chovají jako odsouzeníhodní monopolisté a antimonopolní úřad je volán do zbraně.
Ti, kdo mluví o spravedlivé ceně, přirozeně často porovnávají tržní cenu s výrobními náklady, jako by cena výrobku byla primárně determinována právě jimi a ne poptávkou a nabídkou na trhu, jak velí selský rozum, kterého se obhájcům antimonopolní politiky zjevně nedostává.

Dobrovolná vázanost.

Vázané prodeje jsou trnem v oku nejenom úředníků z antimonopolního úřadu, ale především konkurenčních pivovarů. V čem spočívá zlo takzvaného vázaného prodeje? Nejde o nic víc než o to, že pivovary se domluví s provozovateli restauračních zařízení, že budou čepovat výhradně pivo jejich značky, což je naprosto tržní přístup. Jde o zcela dobrovolný smluvní akt, ve kterém se obě strany k něčemu svobodně zavážou. Nejde tedy o něco netržního, co by omezovalo konkurenci, ale naopak je to projev existence trhu.
Podívejme se na celou věc z jiného úhlu. Jako spotřebitelé si naprosto svobodně volíme výrobky a služby, které nám vyhovují, a se kterými jsme spokojeni. Například se chodíme stříhat ke svému oblíbenému holičovi, využíváme služby své banky a hrajeme squash ve svém oblíbeném sportovním centru. Nyní za námi přijde úředník z ÚOHS a podle své logiky nám sdělí, že svým nákupním chováním omezujeme konkurenci a přikáže nám, abychom se chodili ostříhat k více holičům, abychom si otevřeli účet i u jiné banky a abychom squash hráli i někde jinde, třeba na druhém konci města. Ano, je to absurdní, stejně jako je absurdní kritika vázaných prodejů.
Úředníci ÚOHS jsou obětí falešné teorie. Ti, kteří z jejich rozhodnutí nejvíc profitují, jsou podnikatelé - konkurenti, jež nejsou schopni obstát se svými výrobky u spotřebitelů.
Úřad pro ochranu hospodářské soutěže popírá svou činností účel, pro který byl ustanoven, protože on sám hospodářskou soutěž porušuje. Místo šikanování podnikatelů by se měl zabývat skutečným porušováním hospodářské soutěže, které se děje ze strany státu, a nad nímž si úředníci ÚOHS často myjí ruce.