Výpověď Ala Gora zneužívá ekologická témata
Čestmír Klos recenzoval v článku Žáby nad plamenem (EURO 46/2006) film Nepříjemná pravda. Tentokrát svůj protichůdný názor na film nabízí Michal Petřík.
Když jsem šel na dokumentární film Nepříjemná pravda (An Inconvenient Truth, USA 2006, režie Davis Guggenheim), jehož jediným protagonistou byl bývalý Clintonův viceprezident Al Gore, iluze jsem si rozhodně nedělal. Netušil jsem však, že mě tak „osloví“, že se budu chtít o své zážitky podělit.
Ideologická přednáška.
Šlo o ideologickou a ekologisticky laděnou přednášku, která obsahovala snad všechny nectnosti, jichž se mohla dopustit. Grafy bez měřítek, značek a jednotek, citová hra, za niž by se nemuseli stydět ani aktivisté Greenpeace (například kreslená ukázka, ve které lední medvěd plave, aniž by objevil kru, kde by si mohl odpočinout, a ta, již našel, se rozlomí a neunese ho, takže musí plavat dále vstříc jisté smrti). Naprostá absence obhajoby metody, která vedla k výsledným závislostem, úměrám a předpovědím, zato však maximální extrapolace těchto tragických výsledků a blížících se katastrof (nová doba ledová?). A pak přichází politik-zachránce, který (jako jediný) katastrofu odvrátí, čímž také zachrání celé lidstvo.
Nebezpečné sklouznutí.
Ekologie je samostatná vědní disciplína, která disponuje vlastními metodami poznání a jež původně vznikla kvůli zkoumání různých vztahů v systémech rostlin, živočichů a neživé přírody. U nás například v osmdesátých letech 20. století příslušné pracoviště Československé akademie věd vybavilo vysílačkami bažanty a sledovalo jejich pohyb „v prostoru a čase“, jak je správné říct, aby to vypadalo dostatečně vědecky. Problém a pověstné uklouznutí na banánové slupce ale začíná tam, kde zahrneme do těchto ekologických úvah i člověka a jeho aktivity (ostatně jistým typem vysílaček jsme dnes vybaveni všichni, neníliž pravda?).
Od prvních výzkumů jednotlivých ekosystémů rostlin a živočichů bychom tedy neměli sklouznout k neadekvátním analogiím, či dokonce vyhraněným tvrzením v oblasti ekonomických aktivit člověka, takzvaných „přírodních“ zdrojů, a ohrožením pro jeho život na této planetě.
Podstatné a společné pro pravidla a zákonitosti, jež platí například pro onen pověstný Mendlův hrách na pokusném pozemku či pro pohyb zvířete s vysílačkou, se však zcela liší od toho, co je charakteristické pro ekonomické aktivity člověka a jeho život na této planetě. Bohužel, mnoho lidí si tuto skutečnost stále neuvědomuje nebo nechce přiznat, protože by tím přišli o velkou část svého „argumentačního“ arzenálu.
Pochybná argumentace.
Bývalý viceprezident USA Al Gore nám ve svém stominutovém dokumentu nabízí směsici katastrofických scénářů, nesčetněkrát vyvrácených malthusiánských frází, a toho, co by dnes nepublikoval snad už ani pověstný Římský klub, manželé Meadowsovi či J. E. Mishan. Celá show tak připomíná dekadentní večírek (se suchým chlebem, salámem a martini) těch, kteří vědí, že je nic nestojí občas pomyslet na chudé v Africe.
Hlavní argumentační přístup této one-man show lze vyjádřit slovy „tak nějak to asi bude“, soudě aspoň podle chápavého přikyvování žen v prvních řadách Gorova publika. Zásadní chybou - a zároveň charakteristickým rysem - všech těchto scénářů je totiž předpoklad, že to podstatné pro život rostlin a živočichů má také zásadní význam pro život člověka. Tvůrci katastrofických scénářů vycházejí z předpokladu, že lidské poznání je již prakticky u konce, vývoj efektivnějších technologií se zastavil a svět je statický, jednou provždy daný a jednoduše předvídatelný.
Apokalypsa na obzoru?
Zní to hrozivě: zaplavený Manhattan, Nizozemsko mizící pod mořskou hladinou (kolikrát jsme již takové předpovědi slyšeli, a nikdy se nenaplnily), ostrov jménem Florida, padající kusy ledu v Arktidě i v Antarktidě, tající horské ledovce, snižující se diverzita, příliš brzy se líhnoucí larvy, vyprahlá země, povodně a záplavy a hladomor.
Do sta minut se vešla i prakticky zcenzurovaná ozonová díra, která byla údajně odstraněna v důsledku akcí typu Kjótský protokol, na čemž má Al Gore velkou zásluhu. (Jen nevím, kde se náhle vzalo tolik ozonu, aby „díra zarostla“, když byl údajně nenávratně zničen, jak nás titíž hlasatelé apokalypsy před několika lety varovali.)
Do filmu se autorovi hodil i jeho vlastní syn, po jehož úrazu si teprve uvědomil, co je na světě důležité, i jeho sestra, která v následku celoživotního kouření zemřela na rakovinu plic. Ani zde tedy nechybělo náhlé prozření či až zjevení, typické pro náboženské rituály.
Politické zneužití.
V závěru jedné z českých recenzí tohoto filmu (Metropolis, Jakub Macek) se píše: „Snímek vlastně nijak nepřekračuje stín klasického amerického politizujícího dokumentu, kombinujícího apel a argument s elegancí schopného podomního prodejce vysavačů.“
Ve filmu o vědu nešlo, o ekologii rovněž ne, maximálně o politické zneužití ekologických témat a přístupů. Ti, kdo (například) sledují pohyb zvířat s vysílačkou, totiž obvykle nepřicházejí sdělit publiku, že to, co svým výzkumem zjistili, je opravňuje žádat o zvolení do politických funkcí.
Nezbývá mi tedy než svůj filmový zážitek, ve kterém se hlavní hrdina pohybuje na vysokozdvižné plošině, aby na grafu ukázal, kam až podle jeho vyhraněných tvrzení dosáhne za několik let koncentrace plynů oxidu uhličitého v atmosféře, přirovnat k jisté populární prodejně-marketingové akci rozšířené před patnácti lety: Chceš zhubnout? Zeptej se mě jak!
