Vnitropolitická krize komplikuje jednání s Bruselem
Mezi postkomunistickými kandidáty na členství v Evropské unii hospodářsky jednoznačně vede dvoumilionové Slovinsko. Jeho hrubý domácí produkt na obyvatele propočtený podle parity dosahuje skoro pětasedmdesáti procent průměrného ukazatele EU. Země se ale po nedávném odstoupení premiéra Janeze Drnovseka ocitla v nezáviděníhodné vnitropolitické situaci, v jejímž důsledku se pozastavil proces legislativního sbližování s Bruselem. Jako jediné schůdné řešení se jeví předčasné parlamentní volby, jež se budou s velkou pravděpodobností konat již příští měsíc. Janez Drnovsek, muž s kamennou tváří pokerového hráče, třímal premiérské křeslo od roku 1992, a byl tak druhým služebně nejstarším předsedou vlády v Evropě (po Islanďanu Davidu Oddssonovi). Na počátku dubna předstoupil před parlament a žádal důvěru pro pozměněnou vládu, kterou předtím opustili lidovci, a – narazil. „Pro naši zemi je to špatné rozhodnutí, neboť v jeho důsledku se pozastaví práce vlády ve velice delikátním období, prohlásil Drnovsek těsně po vyslovení nedůvěry a podal demisi. Nahradil ho ekonom Andrej Bajuk, ale tomu v podstatě nezbývá nic jiného než čekat na předčasné volby. „Je jasné, že jedině ty mohou znovu rozhýbat legislativní přípravu na členství v Evropské unii, uvedl pro týdeník EURO Josef Hlobil z českého velvyslanectví v Lublani. Skalní stabilita. Odstoupivší premiér Drnovsek ztělesňoval pro mnoho Slovinců období „růstu a stability . Slovinská ekonomika pod jeho taktovkou v posledních pěti letech rostla přibližně dvakrát rychleji, než byl průměr Evropské unie (loni o 4,9 procenta, což byl nejlepší ukazatel ve střední Evropě). Hrubý domácí produkt na obyvatele propočtený podle parity kupní síly přesáhl 15 000 dolarů, je už vyšší než v Řecku. Rozpočtový schodek se od roku 1997 stále pohybuje kolem jednoho procenta hrubého domácího produktu, celkový státní dluh pak představuje jenom čtvrtinu HDP. Celkově příznivý makroekonomický obraz kazí poměrně vysoká nezaměstnanost (stále kolem třinácti procent podle národní metodiky). Loni skončilo dlouholeté období vyrovnaného či dokonce mírně přebytkového běžného účtu platební bilance. V roce 1999 na něm byl schodek přes 580 milionů dolarů, tedy asi 2,5 procenta HDP. Hříchy a vroubky. Ve Slovinsku žila zhruba desetina obyvatel bývalé Jugoslávie, kteří ale vytvářeli sedmnáct procent jejího HDP a vyváželi pětinu zboží. Právě na poměrně vysokou výchozí úroveň, ze které v roce 1991 samostatné Slovinsko startovalo, jeho vláda podle mínění mnoha ekonomů dost hřešila, a proto tržní reformy neměly takovou dynamiku jako v Polsku a Maďarsku. Dalším důvodem byl velice silný vliv odborů. Lublaňská vláda musela v minulosti mnohokrát vyslechnout výtky, že odkládá privatizaci velkých podniků, při prodeji těch malých a středních jednoznačně preferuje domácí zájemce z řad manažerů a zaměstnanců, nepouští cizí konkurenci do bankovnictví. Jako jedna z posledních kandidátských zemí provedlo daňovou reformu (daň z přidané hodnoty byla zavedena teprve od července 1999) a reformu penzijní stále odkládá. Soukromý sektor se ve Slovinsku v roce 1998 na tvorbě HDP podílel jenom padesáti procenty, což je podle zprávy Evropské banky pro obnovu a rozvoj jeden z nejnižších ukazatelů v celé postkomunistické Evropě (v Polsku to bylo kolem 65 procent, Česku 75 a v Maďarsku 85 procent). „Slovinský stát má v ekonomice stále velkou váhu, podotkl v rozhovoru pro týdeník EURO Vladimir Gligorov, který ve Vídeňském ústavu pro mezinárodní hospodářská srovnání sleduje bývalé jugoslávské republiky. Klíč leží v bankách. Experti Mezinárodního měnového fondu v březnové zprávě o Slovinsku neskrblí chválou na jeho makroekonomickou adresu, ale zároveň upozorňují, že by mělo urychlit privatizaci bankovního sektoru. Vláda přes opakované sliby stále neprodala dva klíčové ústavy kontrolující kolem čtyřiceti procent slovinského trhu. Jde o peněžní domy Ljubljanska banka a Nova Kreditni banka Maribor. Právě privatizace těchto ústavů se ve Slovinsku považuje za jeden ze zkušebních kamínků pro příští vládu. Ta by měla zahraničnímu kapitálu otevřít dveře také do ostatních odvětví, například telekomunikací a námořní dopravy. Jedním z jejích úkolů bude přilákat více přímých zahraničních investic, neboť ekonomika je v nynějším postprivatizačním období velice potřebuje k posílení své konkurenční schopnosti.
