Z b r o j n í p r ů m y s l
Uplynulo téměř šest let po privatizaci s. p. Tesla Pardubice, výrobce pasivního radiolokátoru Tamara. Dodnes se ale neprodal ani jeden exemplář. Přesto poptávka po Tamaře stále existuje.
Když Oldřich Barák odešel z armády do penze jako vysloužilý generál, měl na jaře 1993 velké plány. Chtěl udělat díru do světa s unikátním výrobkem. V červenci 1993 Barákova firma HTT Tesla vyhrála konkurs na privatizaci státního podniku Tesla Pardubice, tedy výrobce slavného pasivního radiolokátoru Tamara. Bývalý důstojník se domníval, že se jeho firmě podaří prodat Tamaru komukoli, kdekoli a kdykoli. Problém byl v tom, že Barák byl vědec a nikoli obchodník. Nechápal, ani co je marketingová studie, ani realitu mezinárodních vztahů, či schopnost západních zbrojovek vytvořit takový politický tlak, že to jeho firmu eventuelně dovede ke krachu.
Proč Tamara?
O Tamaře se v českém i v zahraničním tisku mluví jako o výrobku, který je schopný odhalit americké „neviditelné letouny Stealth, strategické bombardéry B-2 Spirit, či stíhací bombardéry F-117 Night Hawk. Teoreticky je radiolokátor z Tesly této činnosti schopen. Na rozdíl od klasických aktivních radarů, které vysílají radioaktivní paprsky do éteru, Tamara nevysílá nic. Působí spíše jako houba, která saje vysokofrekvenční signály a ty zákonitě vydává každý stroj, který při řízení spoléhá na elektroniku. Jelikož pasivní radiolokátor nevydává žádný signál, má ve válečném konfliktu lepší šanci na přežití. Konvenční radar dokáže odhalit nepřítele, ale tím vlastně i sebe, a je proto snadný cíl.
Prodej zakázán
Krátce poté, co Barákova firma vyhrála soutěž o privatizaci firmy Tesla Pardubice, vypukl první skandál. Na začátku července 1993 se objevila zpráva, že Írán projevil zájem o nákup Tamary za 90 milionů korun. Krátce poté tehdejší americký ministr zahraničí Warren Christopher údajně zaslal varovný dopis na adresu Ministerstva obrany ČR. Podle zdrojů časopisu EURO vzkázal, že pokud Česká republika prodá Tamaru kterémukoli státu, který se nachází na takzvané černé listině zemí spadajících pod embargo OSN, bude navždy ohrožen vstup ČR do Severoatlantické aliance.
Důvodů, proč se tak Američané zachovali, asi bylo několik. Za prvé, Írán je stát, který podporuje radikální islámské a další teroristická hnutí po celém světě. Za druhé, Američani si patrně nebyli jistí, zda Tamara skutečně nedokáže odhalit jejich letouny Stealth. Po konci studené války, kdy se prováděly hluboké škrty ve zbrojním rozpočtu, by generálové americkému kongresu těžko vysvětlovali, že jejich drahý B-2, který stojí přes dvě miliardy dolarů, může být odhalen poměrně levným radiolokačním systémem z východního bloku. I proto jediným místem vývozu Tamary po sametové revoluci bylo v roce 1991 právě USA. Američtí odborníci chtěli prozkoumat, co systém vlastně dokáže.
Deštník proti raketám
Tamara, ať už z technologického nebo politického pohledu, je neustále horká brambora. Tak horká, že například podle deníku Právo česká vláda údajně uvažuje o tom, zda radiolokátor včetně veškeré dokumentace nezničit, aby se navždy vyloučilo riziko, že technologie bude zneužita proti zájmu ČR a NATO. Zástupci kabinetu ovšem takovou úvahu odmítli. „Vláda o tom nejednala, řekl ministr obrany Vladimír Vetchý (ČSSD) a jeho slova potvrzuje i ministr průmyslu a obchodu Miroslav Grégr (ČSSD). Situace je podle Vetchého úplně jiná: „Česká strana nyní jedná s jedním členem NATO o prodeji vylepšené verze Tamary, řekl ministr. Konkrétní stát však odmítl jmenovat. Jelikož se soudí, že systém Tamara není kompatibilní s výzbrojí zemí Severoatlantické aliance, zahraniční odborníci se domnívají, že potenciálním zájemcem bude pravděpodobně chudší člen NATO z jižní oblasti, tedy Řecko nebo Turecko.
Zdroje časopisu EURO, které působí v západním zbrojním průmyslu tvrdí, že jádro Tamary, tedy její software, má velkou perspektivu. Je totiž schopen odhalit balistické raketové střely už při první fázi jejich letu. Jinými slovy, Tamara dokáže najít raketu v okamžiku jejího odpálení a sledovat ji až do doby, než vystoupá na okraj či mimo atmosféru zeměkoule. V současnosti, kdy řada zemí kromě Ruska a USA disponuje raketami s doletem, který přesahuje několik set kilometrů, by se tedy Tamara mohla uplatnit. Není tajemstvím, že na podobných raketových systémech pracuje také Írán i Irák.
„Je sice pravda, že Irák má zákaz vyvíjet raketové systémy s doletem, který přesahuje 150 kilometrů, ovšem málokdo si uvědomuje, že pokud ta či ona země získá alespoň základní technologii, prodloužení doletu na tisíc či dva tisíce kilometrů už není takový problém, řekl Dunken Lennox pro časopis EURO. Lennox je odborník na raketové a radiolokační systémy a píše pro Jane s Defence Weekly, prestižní britský časopis, který se zabývá světovým zbrojním průmyslem.
Aspirin, anebo sarin
Již mnoho let je známo, že Irák v podnicích, které se oficiálně zabývají výrobou pilulek na bolení hlavy, vyvíjí chemické a biologické zbraně. Právě to je důvod, proč by některé státy NATO mohly mít o Tamaru zájem. Sloužila by jako varování před možnými útoky. Ovšem, jak uvedl Lennox, situace je velice složitá. Obranné systémy proti raketám středního a dlouhého doletu dnes vyrábějí pouze tři státy na světě - USA, Rusko a Izrael. Rusko systém vyvíjí na vlastní pěst, Izrael pak svůj program Arrow de facto za americké peníze, a tím pádem pod kontrolou Washingtonu. Většina členů NATO pak spoléhá při raketové obraně právě na USA a vlastní systémy nevyrábí, protože jsou příliš drahé. Tamara je tedy svou relativní lácí pro americké zbrojaře nebezpečná a silná zbrojařská lobby má v Bílém domě i americkém kongresu velký vliv.
Vyhlídky Tamary přesto nejsou beznadějné. Například Indie, jejíž vztahy s Pákistánem jsou na ostří nože, takový kontrolní systém velmi potřebuje. Obě strany mají totiž k dispozici jaderné zbraně a také rakety středního doletu, které jimi mohou vybavit.
