Nesporným faktem je, e ve statistikách produktivity práce na národohospodá ské úrovni t ko hledáte ohromný nástup internetu. Neprojevil se
Představte si turistu na horách, který navzdory předpovědím počasí vyrazí na cestu. Pochopitelně zabloudí. Kupodivu má na svém smartphonu signál, takže nejen může přivolat pomoc, ale zachránci také zjistí jeho přesnou polohu. Helikoptéra brzy nalézá zbloudilce a vše šťastně končí. Systém evidentně funguje a všechny zmíněné aktivity budou vnímány jako příspěvek k tvorbě hrubého domácího produktu. Kdyby turista uposlechl varování meteorologů, nikam do hor by nešel a nejspíš by někde dlouze obědval, možná i zapíjel zklamání z neuskutečněné výpravy, což by také znamenalo nějaké tržby, odvody daní. Jistě by tím také přispěl k tvorbě HDP, ale nebyl by to „případ“ nebo „akce“.
Někdo (většinou veřejný sektor) by platil všechny kontrolní, pohotovostní a záchranné systémy, avšak helikoptéra by pravděpodobně nemusela vzlétnout. Spotřebovalo by se možná méně paliva, které je dováženo ze zahraničí. Byl by HDP v důsledku tohoto příběhu nižší? Z hlediska konvenčního vykazování daného ukazatele pravděpodobně ano. Tímhle ovšem celkové světové bohatství příliš nezvyšujeme, konzervativní člověk by řekl, že v podstatě mrháme zdroji za lidskou nepokoru a hloupost. A moderní technologie nám paradoxně k tomu dodává kuráž snížením hladiny vnímaného rizika.
SOLOW V PARADOX Toto je jen jeden aspekt, který při hodnocení přínosů moderních technologií není radno opomenout. Nesporným faktem ale je, že ve statistikách produktivity práce na národohospodářské úrovni těžko hledáte ohromný nástup internetu. Neprojevil se. Internet přitom měl ještě posílit obecně vysoké firemní a vládní investice do informačních a komunikačních technologií v posledních řekněme čtyřiceti letech na Západě. Průměrné roční tempo růstu produktivity práce v USA od roku 2000 paradoxně nedosáhlo ani jednoho procenta, přičemž Spojené státy v tom zdaleka nejsou osamoceny.
Uvedený jev je pro vnímavé oko natolik očividný, že se mu dostalo i odborného termínu: Solowův paradox, podle nositele Nobelovy ceny za ekonomii Roberta Solowa, který se zmíněným jevem zabýval už na sklonku 80. let minulého století. Proč se ICT „neokotilo“ na rychlejším růstu produktivity? Někdo říká, že patnáct let je pořád málo, mimo jiné i proto, že nasazení ICT ještě nedošlo do oborů, kde by mohlo mít pronikavý účinek, tedy například ve službách, kde je často produktivita práce podstatně nižší než ve zpracovatelském průmyslu. Jiná škola myšlení tvrdí, že vzestup globální zaměstnanosti v nezemědělských oborech díky industrializaci a urbanizaci Číny a jejímu zapojení do globální ekonomiky znamenal v řadě oborů tlak na mzdy, které také rostly velmi pomalu (kromě nepříliš široké vrstvy), takže zaměstnavatelé nebyli tlačeni k investicím do růstu produktivity, když práce byla levná.
Historka na začátku jako by dávala za pravdu tomu prvnímu vysvětlení. A je nesporné, že principiálně úplně stejné technologie je možno využít jak ke hraní až do naprostého zblbnutí vzhledem k vytvoření závislosti na umělém světě, tak ale také k otevření brány ke vzdělání, o jakém se nikomu ze střední generace ani nesnilo. Teď zrovna jsem četl zpověď absolventa jednoho českoamerického MBA programu, jak hledal, kdo má skutečně zahraniční lektory, a přímo z Ameriky. Problém je jenom v tom, že technologicky nebrání absolutně nic tomu, aby studenti sledovali přednášky svých globálních superpedagogů online, i když jsou na druhé straně planety, a aby se studenty pracoval na „živých“ seminářích někdo úplně jiný, kdo samozřejmě látku musí znát, odpovídal na jejich dotazy, případně něco dovysvětlil.
ONLINE PROFESO I Sdílení přednášek online naráží na výhrady, z nichž některé jsou právní (download znamená snadnější porušení práv duševního vlastnictví), jiné vyloženě zábavné: prý tím studenti přijdou o autentický zážitek spojený se vzdělávacím procesem. Řekl bych naopak, že tím studenti získají lepší přístup k pedagogickým a odborným „superstar“ a učitelé ke svým etalonům. Z hlediska nákupu vzdělání a budoucí produktivity je to pro lidstvo fantastický skok kupředu – je možno dát vysokoškolákům přístup k té nejlepší kvalitě. Tahle revoluce byla po technické stránce samozřejmě proveditelná už před pár lety, stejně tak jako jsme už nějakou dobu mohli mít elektronický recept nebo chytrá řešení v dopravě, která omezí dopravní zácpy či pomohou najít parkovací místo, zvlášť kdyby je doplnily jednoduché ekonomické mechanismy v podobě tarifů odstupňovaných podle ochoty platit.
Možností je spousta, jeden by se jejich potenciálem nadchl téměř jako šéf společnosti Cisco John Chambers. Háčky jsou tu dva: jednak ta teorie o tlaku na mzdy, který sice nepřijde z venkova, ale přes uvolňování lidí tam, kde produktivita začala skutečně působit, má něco do sebe. A pak je tady háček malý, ale náš. Díky zdařilým investicím hlavního města kupříkladu víme, že tunel na kvadrát se řekne „kabel v Blance“, a když je něco umocněno na třetí, tak je to „opencard“.
To jsou paradoxy, pane Chambersi Probíhá v současnosti další průmyslová revoluce? Na produktivitě to není vůbec vidět. Průměrné roční tempo růstu mutlifaktorové produktivity (srovnání let 1995 a 2012, v %) Zdroj: OECD
Co to je multifaktorová produktivita? To je složka růstu, která zůstane, když jej očistíte o vliv rostoucí zaměstnanosti a investic; velmi zjednodušeně měří vliv technického pokroku. Podstatné je, že v časech další fáze „vědeckotechnické revoluce“ by tohle číslo mělo vykazovat značný růst, a nikoli postupně klesat. Nemělo by začínat za desetinnou čárkou, případně dokonce záporným znaménkem, jako třeba v případě Dánska v letech 1995 až 2011 (–0,1542) nebo Finska či Švédska v letech 2007 až 2012 (–1,031585 / –0,171564). Jediná země v našem grafu, která má konzistentně vysoké průměrné tempo multifaktorové produktivity, je Jižní Korea.
O autorovi| MIROSLAV ZÁME NÍK, zamecnik@mf.cz
