Češi rádi vzdychají a stěžují si na okolnosti
Globalizace není novým pojmem ani novým cílem. Podobné je to i s národními identitami. Nové jsou nástroje, kterými se prosazuje. Římané považovali za nutné k prosazení svého životního stylu a institucí zajišťujících tento životní styl dobytí příslušného území a jeho následné vymezení. Pak na něm zaváděli osvědčenou správu. Násilnými politickými globalizátory dvacátého století bylo nacistické Německo a sovětské Rusko. Ve druhém případě tomu sloužily ideje Marxovy a Leninovy, o nichž se teoretici přeli, zda lze se ztrátou politické suverenity – v rámci této politické globalizace – zachovávat národní identitu. Pádnými odpověďmi teoretikům bylo (vedle jiného) násilné přemisťování krymských Tatarů a Čečenců. Tito globalizátoři ve svém úsilí neuspěli, protože jejich cíle pošlapávaly základní tradiční hodnoty křesťanské západní civilizace a potlačovaly osobní svobodu. Osobní svoboda a odpovědnost. Vedle globalizátorů politické moci a území však hlavně od nového věku existují globalizátoři ekonomičtí, soustřeďující se dříve jen na obchod, včetně obchodu s penězi, později na přímé řízení ekonomických aktivit, pro které neexistují hranice států. Tito globalizátoři jsou zcela jiným typem. Jejich krédem je naopak individuální svoboda spojená s velkou mírou osobní odpovědnosti. Po napoleonských válkách (v celém devatenáctém století) globalizace postupovala především politickým směrem v koloniálních výbojích. V ekonomickém směru (zejména ve druhé polovině devatenáctého století) počínající globalizací realizovanou nadnárodními společnostmi. České země v této době byly nejen pasivními objekty těchto nadnárodních společností, ale také se aktivně, byť zatím jen nesměle, začínaly na globalizaci podílet. Do komunistického převratu v roce 1948 byly firmy, jako Baťa či Škoda Plzeň, již docela slušnými globálními hráči. Stát ztrácí pravomoci. S rozvojem informačních technologií ekonomická globalizace dostala dosud nevídané nové nástroje a možnosti. Svět, až na malé výjimky, se pro ni stal rozměrově odpovídajícím hracím polem. Rozhodování, na kterém závisí hmotný stav občanů této planety, se přesouvá z pravomocí národních vlád do pravomocí nadnárodních společností. Zákonodárné i výkonné orgány státu ztrácejí své pravomoci. Boj proti těmto tendencím je marný, protože drtivá většina lidí zatím touží po zvyšování úrovně svého hmotného života. Globální nadnárodní společnosti vybavené novými informačními technologiemi jsou schopny tuto úroveň zabezpečovat lépe než státní a národní společnosti uzavřené do jednotlivých státních hranic. Nikoliv marné, ale nutné je úsilí států o globální legislativu, která by vymezovala zásady působení těchto nadnárodních společností. Je to zároveň i příležitost pro globální ekologickou legislativu, která má v legislativě v rámci jednotlivých států jen omezenou platnost. Tato globální legislativa se však nezrodí lehce, ale budou ji provázet zdržení a neshody. Ekonomická globalizace naráží na politické struktury, které zpravidla pod záminkou národních identit chtějí uchovat různá zastaralá národní privilegia určitých vrstev společnosti a často také určitých politických seskupení a jejich reprezentantů. Globalizace nabrala s nástupem informačních technologií na tempu a ruší představu získání a podržení celoživotního zaměstnání založeného na studiu a kvalifikaci získané v mládí. Je spojena s výzvou k celoživotnímu vzdělávání. Proto zejména mladá generace by místo marných protiglobalizačních protestů měla klást politikům tohoto státu otázku, jak garantovat celoživotní vzdělávání a jaký podíl z něj by měl zabezpečovat stát z peněz daňových poplatníků a jakou část nadnárodní i národní firmy ze zdaněných a nezdaněných zisků. Odpočet nákladů na vzdělávání z daní z příjmů, třeba v poloviční výši, by možná mohl státu pomoci efektivněji zajistit celoživotní vzdělávání. Národní identita není ohrožena. Nadnárodní globální společnosti nejsou však ani totální hrozbou národní identity. Tu si mohou jednotlivé národy udržet vlastní vůlí, pěstováním i podporou svých tradic, nikoliv lenivou odevzdaností se v podléhání cizím zvykům. Český národ však, nejenom pod vlivem výchovy k pasivitě za komunistického režimu, spíše jen vzdychá a stěžuje si na nepříznivé okolnosti místo toho, aby přiložil ruku k národnímu dílu v rámci globalizované společnosti. Část mladých lidí se navíc nechá „zbulíkovat těmi částmi obyvatelstva západních států, které by chtěly žít v socialistickém blahobytu, tedy získat kvalifikaci a vzdělání a pak v něm setrvat, včetně státem garantovaného důchodu, až do smrti. Anebo byl snad Baťa hrozbou národní identitě v zemích, do kterých expandoval, a k české národní identitě i hmotnému prospěchu nepřispěl?
