Moc bychom měli svěřit lidem, kteří už v krizových situacích obstáli
Uplynulo téměř dvacet let od sametové revoluce v roce 1989. Namísto šťastných oslav pádu komunistické totality však nechápavě zíráme, jak země směřuje k ekonomickému bankrotu. I politika je – dle prezidenta Václava Klause – v troskách. Jak jsme se mohli dostat až sem??? Do chaotické situace, kdy nevíme, kterým směrem loď České republiky pluje, nebo neklesá-li náhodou už ke dnu.
Z různých prohlášení politických lídrů, kteří se považují za elity, máme pocit, že neslyšíme pravdu – že nejsou schopni ji vyslovit, ani kdyby chtěli. Pravda je zřejmě taková, že Mirek Topolánek a Jiří Paroubek krizi už jen prohlubují. Začínají vypadat jako před dvaceti lety generální tajemník ÚV KSČ Milouš Jakeš, pověstný kůl v plotě, či tehdejší boss pražských komunistů Miroslav Štěpán, jehož dav dělníků z ČKD vyprovodil skandováním hesla Nejsme děti.
Do voleb zbývá osm měsíců a všichni bychom teď chtěli usnout a probudit se až v červnu příštího roku. To však nejde. A pokud se zejména ve dvou rozhodujících politických stranách neodehraje něco zásadního a pozitivního, tak i za tak krátkou dobu je možné způsobit obrovské škody. Politikům už skoro nikdo nevěří. Dle průzkumu pro deník MF Dnes si jen 1,8 procenta lidí myslí, že strany splní své předvolební sliby. V této situaci ODS a ČSSD jen obtížně najdou všemi mastmi mazané odborníky na volební kampaň, kteří by aspoň částečně obnovili téměř totálně zničenou důvěryhodnost Paroubka a Topolánka. Ti dva by měli jít příkladem – postavit se stranou, aby nestáli v cestě změn.
Politiku posledních českých vlád střídavě určovaly dva negativní trendy, které státnímu rozpočtu způsobily obrovské ztráty. Neuvážené a populistické předvolební rozdávání peněz různým neproduktivním skupinám obyvatel na jedné straně a vyhovování zájmům velkých korporací na druhé. Motiv politiků byl v obou případech jasný – zůstat u moci i za tuto cenu.
Třetím špatným trendem je bujení korupce na všech úrovních. Není dne, kdy by média neotevřela šokující případy korupce či podezření z tohoto zločinu. Lidé jsou přesvědčeni, že žijeme v banánové republice, v níž politiku řídí lobbisté, výběrčí a mafiáni. A že se v této zemi strašně krade a státní moc před zločiny zavírá oči, protože její složky jsou zřejmě také podplacené.
Kdyby se lidé měli dobře, nad korupcí by nejspíš mávli rukou. Jenže krize pomalu vrcholí – roste nezaměstnanost a rodiny cítí nejistotu. Nedivme se proto rozčíleným reakcím voličů, jestliže vidí špičky české politiky na luxusních jachtách a ve vilách v Toskánsku, čtou o miliardách na kontě českého lobbisty ve Švýcarsku, o vysávání zakázek ministerstev a státních podniků a dozvídají se o zneužívání státních zástupců a soudců a o pokusech znásilňovat ústavu…
V každé normální zemi by soudy měly mít vyšší budovu než Parlament, protože pravda a spravedlnost musejí být vysoko nad demokracií. Je dobře, že aspoň Ústavní soud dal našim politickým „elitám“ najevo, že Českou republiku dosud úplně zprivatizovanou nemají a stále existují vyšší principy, které jsou nad nimi.
I diskuse politických stran o rozpočtu ukazuje, že k rozumné dohodě mají daleko. O to blíže je hrozba, že na jaře příštího roku k nám dorazí první velká půjčka od Mezinárodního měnového fondu (MMF). Pak bude jedno, jak volby dopadnou. Premiérem České republiky několik let stejně bude příslušný regionální šéf MMF. A ten bude určovat, co si můžeme dovolit, a co už nikoli. Možná že by Česká republika měla tuto katarzi zažít, aby se navždy poučila.
Loď bez jasného cíle, již řídí neschopní lidi, kteří se děsí pouze své prázdné kapsy, se nemůže dostat do příznivého větru. Moc ve státě bychom měli svěřit lidem, kteří – jak se říká – už viděli odvrácenou část Měsíce a v krizových situacích obstáli. Chceme slyšet nové věty od nových politiků. Na těchto větách pak můžeme začít budovat základy změny.
