Zrušení Rady vzájemné hospodářské pomoci bylo výsledkem všeobecného konsenzu všech členských zemí. Nedávné málo pochopitelné prohlášení ministra Grégra, že RVHP se neměla rušit, ale reformovat, je v současné době zcela paradoxním anachronismem.
Úkolem rady bylo zabezpečovat hospodářsko-politickou prioritu - vzájemný obchod mezi členskými státy. Ve skutečnosti byla především politickou a ideologickou organizací. Politické aspekty v činnosti RVHP je možno dokumentovat na celé řadě rozhodnutí. K nejzávažnějším patří nepochybně to, které přisoudilo tehdejšímu Československu úlohu metalurgické báze pro rozvoj hospodářství dalších členských stát ů. To mělo za následek trvalý růst energetické náročnosti hospodářství tehdejší ČSSR a přivedlo zemi k rozměrné hypertrofii těžkého průmyslu. V rámci RVHP byla však přijímána i další závažná rozhodnutí, například k rozvíjení těž by uranu v Československu za krajně nákladných, neekologických a realizačně nevýhodných podmínek.
Rada rozhodovala i o takzvané internacionální pomoci méně rozvinutým státům, zejména formou odběrních kontingentů a preferenčních cen - jako příklad je možné uvést Kubu a povinné odběry cukru a citrusů za takzvané stimulační ceny. Obdobná opatření byla uplatňována i vůči dalším mimoevropským členům RVHP.
Zcela specifická byla pravidla a podmínky vzájemného obchodu mezi členskými státy RVHP. Jejich základem byla rozhodnutí státního plánu, z nich vyplývající kontingenty vzájemných dodávek, vyjadřované v pětiletých obchodních dohodách stvrzo vaných na mezivládní úrovni. Rozhodující role v tomto směru příslušela hmotnému bilancování dodávek, prováděnému centrálními plánovacími aparáty. Jednalo se o systém, který byl přímým a neoddělitelným produktem koncepce centralizovaného rozhodování prostřednictvím státního plánu. Daleko více než o zah raniční obchod šlo o vzájemně hmotně vybilancovanou výměnu taxativně stanovených kontingentů zboží.
Tento systém měl i závazně stanovená pravidla oceňování a vzájemného zúčtování. Pro pochopení cenového mechanismu RVHP a jeho ekonomických důsledků jsou důležitá opatření, přijatá v průběhu takzvané první a druhé ropné krize. Kd yž na přelomu 70. a 80. let západní ekonomiky musely reagovat na cenovou explozi ropy a ropných produktů komplexem úsporných, restrukturalizačních a inovačních opatření, RVHP se rozhodla ve vzájemném obchodu přijmout ceny na bázi takzvanýc h pětiletých klouzavých průměrů světových cen. To zdánlivě zmírnilo dopady z výkyvů cen, ale dále prohlubovalo izolaci socialistických ekonomik od faktických tržních procesů a jejich přirozeného působení na nezbytné strukturální změny v ;hospodářství.
Na počátku roku 1990 se tehdejší sovětský premiér Ryžkov pokusil prosadit okamžitý přechod vzájemného obchodu na zúčtování ve volné měně a v běžných světových cenách. Tento krok by zdánlivě poněkud přibližoval podmínky obchodu v rámci tehdy je ště existující RVHP běžným obchodním podmínkám. Ve skutečnosti se však dále prohlubovala vnitřní i vzájemná nekonzistentnost řídících mechanismů. Proto také podniky, dodávající v té době do tehdejšího SSSR na základě mezivládních dohod a t akzvaných indikativních spisků dodávek, postupně narážely na platební neschopnost sovětských dovozců. Československé podniky v dobré víře realizovaly dodávky, aniž by inkasovaly platby. Důsledky jsou cítit dodnes. Řada výrobců, zvyklých na masivní a pohodlný odbyt svých výrobků na „měkkých trzích RVHP, ztratila postupně tyto odbytové možnosti a neměla prakticky šanci uplatnit své zboží v dané kvalitě na jiných trzích. Vzhledem k dlouholeté ko nzervaci výrobkových struktur neměla ani pohotově jinou, konkurenceschopnou nabídku. To byly vlastně i počátky rozpadu trhu RVHP. Veškeré navazující pokusy na úrovni vládních činitelů oživit hospodářské vztahy neuspěly. Neuspěl ani pokus o využ ití národních měn ve vzájemném obchodě. Přesto nikdo nedal podnikům linii k opouštění trhů RVHP; základní bariérou se však stala absence koupěschopné poptávky na těchto trzích.
Vlastní rozpad RVHP jako systému měl ovšem daleko podstatnější objektivní příčiny. Souvisely především se sjednocením Německa, s pokračujícími politickými a ekonomickými změnami ve střední a východní Evropě a intenzifikací transforma čních procesů, především v ČSFR, v Maďarsku a Polsku, a konečně s rozpadem samotného Sovětského svazu. RVHP se stala především v důsledku těchto procesů zcela neorganickým prvkem. Ani její jakékoliv principiální reformování nemohlo přinést žádoucí racionální výsledky.
Likvidace RVHP byla oprávněná. Dokazuje to neschopnost rady přizpůsobit se novým prvkům, které se začaly postupně uplatňovat v hospodářských stycích mezi zúčastněnými státy. A dokazuje to i fakt, že centralizovaný mnohostranný mechanismus spolupráce se přeměnil do podoby bilaterálních hospodářských vztahů. Problémy na dvoustranné úrovni pak objektivně vyplývají z rozdílů v tempu a záměrech společenských změn v jednotlivých státech RVHP a z prohlubující se nekonz istentnosti jejich ekonomických systémů.
