Jsou to dlouhé hodiny politického manévrování
Popravdě řečeno, ve Washingtonu byste dnes moc zakouřených místností nenašli. Městská rada ještě hodlá zákaz kouření zpřísnit a Big Tobacco, zdá se, už není tak velký jako dříve. Ale názor veřejnosti, která si představuje, že někde v temných koutech se dojednávají miliardové kšefty a za zavřenými dveřmi si lidé tisknou ruce na znamení dohody, se může od minulého čtvrtku (17. března) opřít o podporu Hollywoodu. Toho dne měl totiž premiéru film Thank You for Smoking (Děkujeme vám, že kouříte), rozverný pamflet o kultuře, která spřádá složité sítě.
Tři kamarádi z Thank You for Smoking pracují pro tabákový průmysl, výrobce alkoholu a střelných zbraní a svoji stolní společnost nazývají komando OSS, což je zkratka pro obchodníky se smrtí. Ústřední hrdina filmu, uhlazený mluvčí tabákové společnosti Nick Naylor, kterého ztělesňuje Aaron Eckhart, nás uvádí do obrazu jednoduchým postřehem: „Pro tuhle práci člověk potřebuje morální flexibilitu, kterou většina lidí nemá.“
Komanda OSS, která působí ve skutečném životě, se každý týden na večeři nescházejí. BusinessWeek se ale 7. března pokusil dát dohromady právě takovou skupinku lidí, aby jim položil otázku: Nezačínají mít lobbisté „průmyslu hříchu“ špatné spaní? Lobbisté, kteří uctívají Gucciho a v médiích i Kapitolu lobbují za tabák, pušky a alkohol, zastínili film. (Jen jeden lobbista naše pozvání odmítl v obavách, že by se jeho průmysl ušpinil spojením s…. tabákem.) Poobědvali ve washingtonské restauraci The Palm s Christopherem Buckleym, spisovatelem, který roku 1994 vydal knihu, podle níž byl film natočen. A zavzpomínali na své kariéry. Společné téma bylo: lobbisté to mají těžké.
Povyk kolem nezákonných obchodů washingtonského lobbisty Jacka Abramoffa přitáhl pozornost celého světa k oboru, který by se raději držel v ústraní. Kongres má v úmyslu omezit lobbování novými pravidly. Lobbisté čelí nebývalým útokům. „Nás už obviňovali snad ze všeho od neštovic po světový hlad, takže jsme na neférové útoky zvyklí,“ vysvětluje Chris W. Cox, vedoucí lobbista Národní asociace puškařů (National Rifle Assn.) a pohrává si s manžetovými knoflíčky zdobených pečetí jeho oblíbeného státního orgánu Úřadu pro alkohol, tabák, střelné zbraně a výbušniny.
U večeře všichni popíjejí, ale nikdo si nezapálí a nikdo nepřizná nervozitu. Tihle uctívači Gucciho nenosí zrovna Gucciho boty, jemná italská kůže by nejspíš nevydržela dlouhé hodiny chůze po chodbách mocných. A rolexky? Stejnou službu udělají i digitální hodinky značky Timex.
U steaku a cabernetu BusinessWeek komandu OSS předestře svůj případ. A stejně jako filmový hrdina Nick Naylor i naši lobbisté tvrdí, že si prostě vydělávají na živobytí, chrání legální produkty a práva těch Američanů, kteří kouří, pijí a vlastní střelné zbraně. Jistě, poměrně často jsou s tím konfrontováni například na večírcích, ale „když se člověk zaštítí lidskými právy, která jsou uvedena v ústavě, má to v kapse“, tvrdí Chris W. Cox.
A jak se čeká od profesionálů, musejí vědět, jak spřádat sítě. Thomas H. Quinn, partner právnické firmy Venable, mezi jejíž četné klienty patří i UST Public Affairs, výrobce bezkouřového tabáku Skoal a Copenhagen, vstupuje do frontálního útoku. Bez omluv. „Lobbisté mají to nejvznešenější povolání,“ říká, „dříve to bývali úředníci a učitelé, ale největší poslání je být lobbistou. Jediné povolání, které skutečně chrání malého člověka proti utlačovatelskému státnímu aparátu, je lobbing.“
Hollywood na to samozřejmě má méně lichotivý názor. „Lobbistu vidí jako člověka, který sedí obkročmo na hřbetě svých morálních pochybností a ze všech sil se snaží nespadnout,“ říká spisovatel Buckley. (Ani jiní obyvatelé Washingtonu nevyšli ve filmu o moc lépe - to platí pro Katie Holmes jako svůdnou reportérku i Williama H. Macyho jako oportunistického senátora.) Buckleyho spolustolovníci ale ve své práci žádnou přetvářku nevidí. „Neříkali bychom nic, čemu sami nevěříme,“ říká k tomu Drew Maloney, který po dlouhá léta zastupoval trojici páriů – pušky, alkohol a tabák.
K lobbingu nakonec nestačí příslušný produkt vlastenecky doprovodit jablečným koláčem, Bohem a vlajkou. Jsou to dlouhé hodiny politického manévrování, při němž člověk nikdy nesmí zapomenout na základní pravidla. Pravidlo první: „Nikdy nemluv, jestliže se rozhovor nahrává,“ říká Quinn do zapnutého diktafonu. „Nikdy si nic nepiš. Nikdy netelefonuj, můžeš-li si promluvit osobně. A nikdy nemluv, když stačí mrknout.“
Na rozdíl od Naylora, který se před senátním výborem stává hvězdou, snaží se skuteční lobbisté ze všech sil, aby se jejich obličeje nestaly známými. Když se ozve Kongres, tabákový průmysl a jeho alkoholový a zbrojařský protějšek do boje vyšlou svého řídícího pracovníka, nikoliv najatého lobbistu. Kdokoliv, kdo jde svědčit, musí znát základní pravidlo a tam přichází úloha pro lidi jako Quinn. „Nikdy neprozrazujte pravdu,“ instruuje klienty, „držte se dohodnutého scénáře. Řeknete-li pravdu, dostanete všechny do problémů.“
Jsou-li daleko od svědecké lavice, jsou lobbisté neúprosní oportunisté. Během prezidentské kampaně roku 2004 si manažeři senátora Johna Kerryho mysleli, že když svého kandidáta ukážou na obrazovce na honu, sdělí tím národu, že je čistokrevný Američan. Národní asociace puškařů okamžitě ucítila krev a možnost, jak prosadit svůj program a svého favorizovaného kandidáta, prezidenta George W. Bushe. Do třiceti minut od chvíle, kdy se Kerry objevil v televizi, jak v Ohiu loví divoké husy, seděl Cox v letadle do Ohia, kde vystoupil na tiskové konferenci, na níž senátora odstřelil, totiž obvinil z toho, že pózuje s puškou, což jde proti legislativě, kterou v Kongresu podpořil.
John Kerry je dnes jen jedním z demokratů z Massachusetts. A Národní asociace puškařů? „Jsme hodnoceni lépe než prezident, Demokratická strana i Republikánská strana,“ potvrzuje Cox. „Lépe než prezident a viceprezident dohromady,“ neodpustí si vtípek Quinn, celoživotní demokrat.
Washingtonská populace lobbistů se od roku 2000 zdvojnásobila, což dostatečně dokazuje, že Big Business uznává vzrůstající moc federální vlády. „Já myslím, že to byl Fred Smith z FedEx Corp, kdo řekl: „To, že se mne snaží odstavit moji konkurenti, mne netrápí tolik jako to, že se mne snaží odstavit ti mizerové ve Washingtonu,“ vypráví Cox.
Z posledních výzkumů je zřejmý počet lidí pracujících pro „průmysl hříchu“. Více než šedesát jich je v lobbistických firmách i mimo ně pro průmysl vyrábějící střelné zbraně, téměř 200 pro společnosti vyrábějící pivo, víno a tvrdý alkohol a 170 pro tabákový průmysl. (Ústav pro tabák, který posloužil jako model filmu Thank You for Smoking pro filmovou Akademii výzkumu tabáku, byl v důsledku soudních případů souvisejících s kouřením nucen v roce 1998 ukončit svou činnost.)
Buckleyho kniha a film, pro něž byla předlohou, popisují přesně tento typ washingtonských hráčů. On v tom ale vidí i romantiku. „Tihle chlapi se baví lépe než většina ostatních lobbistů,“ vysvětluje, „a upřímně, s kým byste raději strávili večer, s lidmi z Ligy proti rakovině nebo s těmito muži?“
Ano, je s nimi zábava, to je jistě pravda. Ale přestanou vůbec někdy spřádat ty svoje sítě? I po čtyřech lahvích vína mají věci pod kontrolou. „Neoficiálně si jistě můžeme pěkně popovídat,“ říká Quinn a ukazuje na běžící diktafon, „kdybyste si to býval nenahrával, mohl jsem vám vyprávět skutečně zajímavé věci.“
Copyrighted 2006 by The McGraw-Hill Companies, Inc BusinessWeek
